joudaweb - časopis Čekanka

Příběh ještě pokračuje,...

25. června 2015 13:14:00

...pomalu však již spěje ke svému konci.

Dnešní vyprávění navazuje na závěr předcházejícího článku a ještě také toho s názvem A jak to bylo dál? Příběh pokračuje... A také se zmíním o jedné zapomenuté krabičce cigaret a o jednom náhodném krátkém setkání - nebo to snad byl osud?

 

Možná si vzpomínáte, jak po zasypání v krytu při bombardování toho 25. července ještě s dalšími jedenácti děvčaty a jedním chlapcem, který ji na poslední chvíli do krytu zatáhl, čekala moje maminka na vysvobození odtamtud a všichni doufali, že se to podaří. Kryt se velice rychle plnil vodou, takže hrozilo nebezpečí, že by mohlo vysvobození také přijít pozdě... Jenže přišlo včas a kromě šrámů na duších a pochroumaných nervů z toho vyvázli poměrně brzy díky tomu chlapci, který venku upozorňoval na zasypaný kryt a vykřikoval, že je tam "mädchen rote karen kleid, fuß kaputt". Díky tomu byli nalezeni a vysvobozeni včas. Sádra na maminčině noze však nevydržela, takže příští den musela znovu na ošetření do tovární nemocnice, kde jí už nohu zpevnili bez sádry a s radou lékaře, aby se zařídila, jak chce a přišla, kdy bude chtít, ji propustili.

 

Jak to tedy bylo dál? O následující noci toho moc nenaspala a přemýšlela, co udělá, jak se zařídí. Zvažovala tři možnosti a váhala, kterou z nich, vybrat. Aby tam zůstala a byla odkázána na pomoc spolubydlících děvčat a kromě toho bez potravinových lístků, vyloučila jako první. A to ještě navíc také proto, že hrozilo nebezpečí dalších náletů a dojít do krytu včas bylo pro ni nereálné. Rozmýšlela se proto mezi dvěma dalšími alternativami - k tetě Fany do Vídně?, k bratrovi do Sankt Michaelu ob Leoben ve Štýrsku?

 

Nakonec usoudila, že pojede k bratrovi. Vedl ji k tomu v prvé řadě důvod, že nebyla schopna odejít odtamtud sama, a nebyla si také jistá, na jak dlouhou dobu se případně její tamní pobyt protáhne, tak neměla v úmyslu tetu Fany takovými problémy zatěžovat. Svoji roli při její volbě hrálo i prostředí a okolí štýrských lesů a skalnatých hor, které skýtalo možnost uklidnění, relaxace a uvolnění, a také - přece jen - bratr je bratr! A navíc se chtěla potěšit i s malou roztomilou neteří, kterou měla moc ráda a od jejího narození ještě rok před válkou s ní trávila hodně času.

 

Do svého plánu zasvětila svoji spolubydlící, tu, se kterou si navzájem nejvíce pomáhaly, a také při lékařských vyšetřeních se navzájem doprovázely - obě k tomu měly povolení. Zmiňovala jsem to také v článku nazvaném A příběh ještě pokračuje - pelmel vzpomínek. Právě ona to byla, když spolu tenkrát sjížděly po zábradlí v nemocnici v Mnichově při ohlášení náletu.

 

Kamarádka s jejím plánem okamžitě souhlasila, viděla v tom i pro sebe možnost úniku odtamtud. Měly v úmyslu vzít sebou pouze nejzákladnější potřeby a nikomu ze svých spolubydlících nehodlaly o svém odjezdu říci. Protože všechny věci měly neustále v kufrech, tak ani jejich momentální nepřítomnost by nebyla nápadná. Ona kamarádka tam měla přítele, kterému daly klíče od svých kufrů i s adresami a prosbou, aby je asi po uplynutí tak tří dnů odeslal - maminka adresu do Vídně, její kamarádka přímo domů do Ostravy. To proto, že vůbec neměly představu, jak dlouho budou pryč a co se vůbec bude dít, tak aby i to málo, co tam měly sebou, uchránily. Ten přítel ještě mé mamince navíc také sehnal tenisky, aby v nich mohla s tou nemocnou nohou aspoň trochu chodit.

 

Večer si koupily jízdenku z Karlsfeldu do Mnichova, přijely tam, a teď co dál... Protože neměly povolení k další jízdě, vůbec nešly k nádražní pokladně, ale rovnou na nástupiště, protože maminku napadlo, že by se jim možná mohlo podařit jízdenky zakoupit přímo tam u průvodčích. Zrovna tam shodou okolností stály a povídaly si dvě průvodčí. Maminka z jejich rozhovoru mimo jiné vyrozuměla, že by si rády zakouřily, ale, bohužel, ani jedna z nich již cigarety neměly.

 

Teď se na chvíli vrátím zpět v čase do doby, kdy maminka byla tenkrát v zimě na návštěvě u bratra v Sankt Michaelu, a ten jí při jejím odjezdu zpět do Mnichova vsunul do kabelky krabičku cigaret se slovy "nikdy nevíš, jestli se Ti třeba někdy nebudou hodit". A právě tehdy pro to nastal ten nejpříhodnější moment. Maminka si na tu již téměř zapomenutou krabičku vzpomněla, vytáhla ji, rozbalila a nabídla jim. Když si vzaly, tak ji napadlo jim celou krabičku nechat. Jedna z průvodčích ji chtěla zaplatit, ale když ona peníze odmítla, tak se jí přesto ještě zeptaly, jestli existuje jiný způsob, jak se odměnit. A v tu chvíli se to rozhodla risknout... Požádala je, existuje-li možnost, že by jim vypsaly jízdenky do Salzburgu. Ony souhlasily, jízdenky jim vyhotovily, holky posbíraly všechny německé marky, které měly, zaplatily, a když za chvíli vlak na Salzburg přijel, nastoupily do něj a v pohodě a šťastné jím do Salzburgu dorazily. Tam již bez problémů koupily jízdenky za rakouské peníze od tety Fany do Bishofshofenu a přestoupily zde na rychlík ve směru na Leoben. Někde v komentáři jsem to již zmiňovala, ale ona si dodnes pamatuje názvy železničních stanic v pořadí, jak po sobě následovaly - Bishofshofen, Villach, Klagenfurt, Graz, Bruck am Mur, Leoben. V Leobenu znovu musely přestoupit na osobní vlak a jednu zastávku jím jet do Sankt Michaelu ob Leoben.

 

Z tamního nádraží, pomalu, jak jen to šlo, se dobelhaly ke vstupní bráně do panství barona Mayr von Melnhofa. Tam se ohlásily, že jdou na návštěvu k bratrovi, a protože vrátný jej již poměrně dobře znal, tak jim vstup povolil a zároveň mu telefonicky vzkázal, že k němu jde jeho sestra, ale má těžce poraněnou nohu, takže za normálních okolností téměř tříhodinová cesta až na místo jí bude trvat mnohem, mnohem déle. Asi po hodině cesty se setkaly s bratrem, který jim šel rychle naproti. Měl sebou vozík, na který ji naložil a dovezl do místa svého bydliště. Hned na druhý den o tom napsal dopis domů rodičům zároveň se žádostí, aby ihned informovali také rodiče té kamarádky, že je v pořádku a v dobrých rukou - to pro případ, když přijde její kufr z Mnichova, aby se nepolekali, že se s ní něco stalo. A také napsal do Vídně tetě Fany, že k nim bude doručen ten její kufr. Kufry se ve Vídni nakonec sešly dva. Jeden z Mnichova a druhý z Ostravy, ve kterém jí rodiče posílali nějaké letní a podzimní oblečení.

 

Tatínek okamžitě ty rodiče informoval a zároveň jim sdělil, že si bere až do konce srpna dovolenou a odjíždí tam i se svojí ženou. Byli rádi, že jejich dcera je v pořádku a poslali jí po něm nějaké věci jak na oblečení, tak i trochu proviantu. Když rodiče do Sankt Michaelu přijeli, všichni se potěšili ze setkání, maminčino poranění se pomalu lepšilo, i její pochroumané nervy se postupně zklidňovaly, a tak bych mohla napsat, že si užívali dovolenou i relativní klid, jenže...

 

Jeden ze spolupracovníků maminčina bratra při poslechu zahraničního rozhlasu zaslechl informaci o tom, že bylo bombardováno centrum Ostravy i přilehlé městské obvody a hodně objektů tam bylo zcela nebo hodně zničeno. Úplně srovnány se zemí byly vyhlášené ostravské obchodní domy Rix a Meinl a hodně okolních domů bylo poškozeno - mimochodem - ve vedlejším domě toho zbořeného obchodního domu Rix jsem kdysi dávno měla první působiště mého profesního života. Protože se již blížil konec dovolené, tak už je tam nic nedrželo a rozhodli se ihned vrátit domů. Jeli přes Vídeň, aby se ještě krátce setkali s naší Fany, a také tam měly již být oba ty kufry. A tam se to přihodilo...

 

Ještě jednou se opět musím trochu vrátit v čase. Také ve Vídni byli již delší dobu totálně nasazení čeští mladí lidé. Byly tam i starší ročníky 1920 a 1922, takže tam již žili a pracovali delší dobu. Nejvíce jich pracovalo v továrně na zbraně ve Vídni-Florisdorfu. Protože tam byli již 2-3 roky, tak za tu dobu si někteří stihli udělat známost s místními dívkami a byly i případy, že tam hodlali zakotvit natrvalo. A protože scházet se na ubytovnách nebylo možné - byly striktně rozděleny na mužské a ženské, tak někteří z nich si hledali ubytování mimo někde v soukromí. Dvěma z nich doporučila přítelkyně tety Fany ucházet se o bydlení u ní v jejich domě. Byli to slušní lidé a Fany si je docela oblíbila a občas si s nimi i ráda popovídala jednak o rodné zemi, a také o všem možném. Neměla ani nic proti tomu, když je občas navštívil jeden jejich dosud nezadaný kamarád z ubytovny. A jednou při vzpomínání a povídání o svém životě jim Fany ukázala i své rodinné album...

 

Měla v něm také maminčinu maturitní fotografii z jejího, bohužel, nedokončeného studia, a na ni zareagoval ten kamarád z ubytovny otázkou "Kdo to je?". "Moje neteř, právě teď totálně nasazená v Mnichově!", odpověděla teta. "Moc se mi líbí! Rád bych se s ní osobně setkal.", odpověděl. Tak nějak asi probíhal ten jejich rozhovor. Že by v té chvíli vzal situaci do rukou osud? Nebo si ještě předtím záměrně trochu zapletichařila Fany? Mimochodem - možná si vzpomenete, že i v článku Co v Malomocné také nebylo... jsem se zmínila o jejich vzájemném vztahu. Fany, která neměla vlastních dětí, k ní měla citově velmi blízko a bylo to vzájemné, přestože jejich osobní setkání byla velmi sporadická jak před válkou, tak i potom ta poválečná železná opona...

 

A tak se stalo, že při té zpáteční cestě ze Sankt Michaelu do Ostravy to Fany zařídila tak, že se oba skutečně setkali. Ale jen velmi krátce... Při loučení jí dal adresu, jen aby mu dala vědět, že všichni domů šťastně docestovali, a také jestli jejich bydlení v Ostravě bombardování nezasáhlo. A pak již maminka s rodiči a kamarádkou odjeli do Ostravy.

 

Jak dopadla jejich cesta domů, co následovalo a jaký byl konec celého příběhu, to vše si budete mít možnost přečíst příště. Definitivní konec seriálu to však ještě nebude...

 

Pro vaši informaci ještě doplňuji, že fotografie v úvodu nemá konkrétní vztah k totálnímu nasazení. Je na ní pohlednice, kterou tehdy poslal domů rodičům maminčin bratr. Je to pohled na město Eisenerz, není to sice místo jeho působiště, nachází se opodál, ale to prostředí a okolí se od Sankt Michaelu v podstatě neliší, obklopují je hory, skály... Přiznám se, že i mně by se tam bydlení docela líbilo. Mám ráda hory a ty okolní skály mě fascinují. Však jsem to již v několika článcích i komentářích zmiňovala. Docela si dokážu představit, že bych tam trvale žila...

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 4583x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 450x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6505x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 625x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1307x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1136x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 972x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1217x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1915x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13458x   
přečteno: 11848x   
přečteno: 10928x   
přečteno: 10835x   
přečteno: 10171x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
třista třicet sedm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 2. 2021