joudaweb - časopis Čekanka

Příběh skončil. Nový začátek!

10. září 2015 14:35:00

Květen 1945 - konečně konec válečného běsnění! A co dál?

Největší hrůza dvacátého století - druhá světová válka - skončila, definitivní porážka německého nacismu byla ve slavných květnových dnech roku 1945 zpečetěna a naši lidé si mohli po strastiplném šestiletém období obav, strachu a žalu nad ztrátou svých blízkých konečně nejdříve vydechnout a hned potom se svobodně nadechnout.

 

Euforie z vítězství, radosti ze shledání s rodinnými příslušníky, přáteli a známými, kteří přežili zatýkání a věznění a pocity volnosti a svobody velice rychle vystřídala zásadní otázka - co dál a jak dál, kterým směrem se zaměřit, jaká bude budoucnost? Kam se člověk podíval, tam bylo zapotřebí přiložit ruce, aby se situace v zemi co nejrychleji normalizovala a všechny oblasti života začaly opět řádně fungovat. Těch napáchaných škod bylo všude tolik, že si ani nebylo možné představit, kolik a kde jsou, protože byly v podstatě všude.

 

Tolik na úvod mého dnešního článku, jen pár slov, pouze bych se opakovala - vždyť kolik toho bylo napsáno - a erudovaněji, a kolik informací ze všech médií se nám dostávalo a stále dostává. Tento článek je definitivně posledním ze seriálu Vzpomínky z války, jímž jsem chtěla připomenout, jak šel život mladých totálně nasazených na nucených pracích v Německu.

 

Takže ještě jednou ta otázka - a co dál? S oním symbolickým svobodným nadechnutím si tuto a ještě další související otázky pokládala zejména mladá generace, jejíž - vzletně řečeno - rozlet a uplatnění v životě válka přerušila a uzavření vysokých a středních škol zabránilo jejich vzdělávání a splnění jejich záměrů a cílů. Ve všech oblastech veřejného života se projevovaly důsledky takového rozhodnutí, byl citelný nedostatek příslušně vzdělaných kádrů, a proto byly, pokud to bylo dostačující, organizovány pro některé činnosti a obory rychlokurzy, které měly připravit co nejrychleji lidi způsobilé pro výkon různých povolání a zaměstnání.

 

A protože seriál vznikl na základě vyprávění a vzpomínání mé maminky, která byla také jednou z těch postižených, kterým bylo zabráněno se dále vzdělávat, tak i ona přemýšlela, co dál. Podařilo se jí zjistit, že se v Ostravě pořádá jeden takový rychlokurz pro učitelky mateřských škol. Přihlásila se do něj, byla přijata a úspěšně jej absolvovala. Po ukončení jí pak bylo nabídnuto místo ve školství buďto v oblasti Těšínska nebo na Jesenicku - byly to pohraniční oblasti, kde zejména se ukázal citelný nedostatek této profese.

 

Těšínsko vyloučila, protože - ono to je ještě možná i dnes hodně citlivé téma - dobře si pamatovala, jak docházelo ke střetům mezi obyvateli české a polské národnosti ještě před válkou okolo roku 1938, také prosazování záměru Ostravica-granica ve prospěch Polska. Povídat by také mohl její o deset let starší bratr, který byl poručíkem a velitelem pěšího pluku v kasárnách ve Frýdku-Místku, když tam v roce 1938 polské vojsko uplatňovalo jisté nároky. Málo platné, taková byla tehdy doba...

 

Takže se rozhodla pro Jesenicko, vůbec tamten kraj neznala, a tak jí připadalo, že ten její začátek bude opravdu nový do všech důsledků. Paradoxem však bylo, že se tam potom setkala s několika lidmi, které znala z místa svého původního bydliště. No, svět je zkrátka vesnice, člověk nikdy neví, kde se s kým může setkat. Ale abych pokračovala dále. Dostala místo ve městě Jeseníku, tehdejší jeho název byl Frývaldov. Zaměstnali ji tam na školském odboru tamního okresního národního výboru a ubytování jí nabídla kolegyně z téhož odboru. Dostala na starost veškerou agendu s umísťováním učitelek do mateřských škol v několika ze čtyřiceti obcí okresu. Dodnes si pamatuje tehdejší abecední seznam většiny obcí od Adolfovic až po Žulovou, a to i jejich německé názvy. Uvedu pár příkladů - Písečná-Sandhýbl, Vápenná-Zighartice, Zlaté Hory-Cukmantl. Práce to byla pro ni zajímavá a na druhou stranu zase ona byla pro svůj způsob jednání, vystupování a rozhodování - ač mladá - při jednáních oblíbená a respektována.

 

Po několika měsících této činnosti jí bylo nabídnuto místo učitelky v mateřské škole v obci Česká Ves těsně sousedící s Frývaldovem. Přijala je a do České Vsi se přemístila. Mateřská škola tam byla součástí obecné školy a jejím představitelem byl - říkali mu tak - pan řídící. Obrázek z té doby jsem uveřejnila v úvodu tohoto článku a ještě jednou jej uvádím na tomto místě.

 

 

Na začátku školního roku 1946-1947 byla potom mateřská škola přemístěna do prostor v budově fary tamního kostela. Prací s dětmi, což byla pro ni nová věc, byla doslova nadšená, ona již ve školních letech od dětství měla představu o takovém zaměstnání, takže se dočkala naplnění a splnění všech představ, které měla.

 

Ubytování jí nabídl ve své vilce zástupce předsedy Místního národního výboru v České Vsi. Byl to v té době vysloužilý policista sloužící předtím na Podkarpatské Rusi. A za zmínku stojí uvést takovou zajímavost, že to byl bratranec prezidenta Edvarda Beneše. Také on se svojí rodinou si moji maminku oblíbili a ona často s nimi trávila večerní sedánky, při nichž se dozvěděla hodně zajímavého. Nejsem si jistá, jak dalece je známo, že Edvard Beneš měl bratra Vojtěcha, kterému se familiárně říkalo Vojta. Byl to také od roku 1925 československý politik a meziválečný i poválečný poslanec Národního shromáždění. Já jsem to teda nevěděla, ale když se o něm maminka zmínila, ověřila jsem si tyto údaje, a je tomu skutečně tak. Při těch povídáních se dozvěděla různé zkazky z jejich života a také jí dali potom na památku jednu prezidentovu fotografii i s paní Hanou, kterou jsem již v jednom článku při jiné příležitosti uveřejnila.

 

Čas prožívaný v České Vsi příjemně plynul, ve škole vše fungovalo v pohodě, s kolegy a kolegyněmi ve škole i s rodiči malých dětí si vytvořila úzké vztahy, přestože se tam sešla skupina lidí z různých míst naší země a také různých naturelů, ale všichni měli jediný cíl - co nejdříve obnovit a normalizovat život tak, aby mohli žít v klidu a spokojeně.

 

Za dobu pobytu jak ve Frývaldově, tak i v České Vsi zažila také zásadní celostátní události, jako byly první poválečné volby a také odsun německých obyvatel. Osobně se jí například dotkl osud jedné české ženy, se kterou se poznala blíže, protože tam žily v jednom domě a za dobu společného pobytu se docela dost sblížily. Ona Češka měla české středoškolské ekonomické vzdělání, ale provdána byla, bohužel, za Němce, se kterým se seznámila a provdala se za něj, když její matka byla uvězněná z politických důvodů. Láska si zkrátka nevybírá. On byl v tom vězení dozorcem a podařilo se mu pomoci tak, aby se její matka odtamtud dostala. Zatímco se matka vrátila domů, on byl potom odvelen k armádě a po válce se nevrátil. Zakrátko matka zemřela a ona zůstala s malou holčičkou sama, jenže jako žena Němce byla, bohužel, také odsunuta. To jsem uvedla pouze jeden konkrétní případ, kolik takových podobných bylo...

 

Přestože v České Vsi byla moc spokojená, vše nakonec dopadlo úplně jinak. Do dění totiž zasáhl Amor - ta liška podšitá - se svým šípem. Možná si ještě vzpomenete, jak jsem se v článku Příběh ještě pokračuje zmínila o tom mladém muži, kterému se moc líbila na fotografii u tety Fany ve Vídni a se kterým se pouze letmo setkala ještě jako totálně nasazená - a on také - před definitivním odjezdem z Vídně domů. Protože měl eminentní zájem dozvědět se, jak návrat do Ostravy dopadl, dal jí adresu a požádal, aby mu sdělila, jak cesta dopadla. Ona mu tedy odepsala, nezůstalo však pouze u toho jednoho dopisu. Protože jeho zájem pokračoval, tak postupně začaly dopisy přicházet i do Jeseníku a z Jeseníku odcházet. Dopisování se postupem doby změnilo v setkávání, které pro něj, zaměstnance Českých drah bylo snadné, i když vzdálenost mezi nimi nebyla zrovna malá. Setkávání bylo nejdříve občasné, potom stále častější, až to všechno nakonec skončilo svatbou.

 

Nakonec to dopadlo tak, že v lednu roku 1947 působení v České Vsi pro moji maminku skončilo a vrátila se, zatím, než si se svým mužem vybudují společný domov, ke svým rodičům. Mezitím v té době byl její otec - můj dědeček - penzionován, a protože se jim naskytla možnost zakoupit domek v Beskydech na úpatí Radhoště, kam léta jezdili k přátelům o svých dovolených, tak neváhali a přestěhovali se tam. Takže tam pod Radhošť v tom mrazivém lednu tedy přijela. Důvod jejího příjezdu je zřejmý z této fotografie.

 

V tomto okamžiku celý příběh a seriál Vzpomínky z války končí. Mohlo by se říci, že končí happyendem, jenže všechny příběhy nekončí jako v knihách červené knihovny. I když kdoví, jak by pokračovaly některé příběhy protagonistů těchto knih, jestli skutečně také všichni žili šťastně až do konce svých dnů. Láska je mocná čarodějka, a když někoho zasáhne, nedbá, jestli on náhodou nemá již někde nějaké závazky či povinnosti.

 

Jenže je tady také pokušitel osud, který si nedá pokoj, a když se naskytne příležitost, plně ji v pravou chvíli využije. Nebo nevím, možná je to již tak psáno předem ve hvězdách, jak se má život každého z nás vyvíjet a probíhat. Každopádně po prvním nevydařeném pokusu následoval další, na jehož naplnění měl nemalý podíl onen jesenický živý suvenýrek. A jak se nakonec vše v dobré obrátilo, to by bylo na další povídání či seriál.

 

Já už jsem to v několika článcích i komentářích zmiňovala, jak mám ráda a líbí se mi v Beskydech i Jeseníkách. Příčina je jistojistě v tom, že v jedněch horách jsem vznikla a v druhých prožila třetinu svého života. Často se zamýšlím nad tím, že jako kdyby to skutečně bylo někde dáno. Zatímco jsme kdysi začínaly spolu samy dvě a maminka čerpala mateřskou dovolenou trvající nějakých šest týdnů, tak v současné době jsme opět spolu a já čerpám, jak v žertu někdy s oblibou říkám, pomyslnou "maminkovskou" dovolenou. A doufám, že dobu těch dosavadních sedmi let se nám povede ještě úspěšně natáhnout.

 

V této chvíli mé vyprávění končí a tečka za touto větou znamená definitivní konec celého seriálu Vzpomínky z války.

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 6347x   komentářů: 7

Nejnověji komentované

přečteno: 429x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6480x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 603x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1276x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1112x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 947x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1187x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1876x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13429x   
přečteno: 11830x   
přečteno: 10900x   
přečteno: 10822x   
přečteno: 10140x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
pětset padesát šest:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 2. 2021