joudaweb - časopis Čekanka

Připadá mi to nedávno, když jsem se zamýšlela v článku Pětiletá nad pomyslným růstem a existencí Čekanky, a hleďme, od té doby uplynul jako voda, ba ne, doslova uletěl další rok a v sobotu 12. srpna oslaví naše milá virtuální Čekanka již šest let svého trvání, chcete-li, můžeme říkat svého života. Života proto, že stále žije, třebaže v tom uplynulém roce to bylo pouze jakžtakž, jak dále uvedu.

Proč jakžtakž? Byl to rok, ve kterém náš kolektiv – tentokrát pouze redaktorek – vytvořil a vložil na její stránky „pouze“ 58 článků. Je to za dobu její existence nejnižší počet. Nejpilnější byla naše kolegyně Alenka se svými 32 zajímavými články především v seriálech o Karlu IV., o stravě v historii, o procházce Mladoboleslavskem a ještě dalšími tématy. Šestnácti články o všem možném a různém jsem přispěla potom já. Musíme si dát, milé kolegyně, hodně dobrý pozor, aby klesající počet neovlivnil pomyslný růst Čekanky a nespustil případně její uvadání.

Když jsem začala s tou statistikou, tak připomínám pro vaši informaci, že za celou dobu šesti let jejího trvání jsme v ní uveřejnili 616 článků, což činí průměr 103 článků pro každý rok. Ten uplynulý rok byl hluboko pod průměrem, takže se snažme...! Navzdory tomu však z počtu přečtení pod jednotlivými články je vidno, že se stále postupně zvyšují, takže nejčtenější článek překročil 7 700 přečtení, mimochodem – těší mě, že je to zrovna jeden z mých prvních článků, které jsem zde uveřejnila. K sedmitisícové hranici se pak blíží další. Vzhledem ke komornímu okruhu tvůrců a čtenářů je to příjemné zjištění, že Čekanka je v tom množství různých blogů a informací na internetu stále objevována a získává si další příznivce.

V posledních několika týdnech mi stále častěji přicházelo na mysl, že se delší dobu neozvaly se svými příspěvky Leona a Monika, a také jsem přemýšlela, jestli se na naše stránky chodí dívat naše skalní čtenářka Edith, protože jsem dlouho nezaregistrovala nějaký její, jak to u ní bývá zvykem, kratičký komentář. Také jsem už dlouho nezaregistrovala nějakou reakci paní Dany, která občas přispěla svým komentářem nebo názorem, kromě toho také několika zajímavými fotografiemi přispěla do několika mých článků. Měla jsem v úmyslu to v tomto článku zmínit, proč asi tomu tak je, ale jako z udělání mi první tři jmenované doslova vzaly vítr z plachet. Možná zapracovala náhoda, nebo nějaká vis maior, když jsem na ně myslila? Nejdříve přispěla v červenci článkem Leona, v tomto týdnu Monika a před několika dny se objevil i komentářík Edith! Také Dáša několika komentáři zareagovala... Takže v podstatě prima, zdá se, že všechno je, jak má být...

Jen si říkám, jestli paní Dana je stále naší příznivkyní - doufám, že ano. Také Blanka, naše stálice z počátku existence Čekanky se už neozývá. Poslední článek uveřejnila zhruba před třemi lety, takže konec její aktivní účasti je zřejmě definitivní. Kdoví, možná k nám občas nahlédne... Také dost postrádám moudrost obsaženou v několika článcích Nancy Quinn...

Protože jsem si zvykla každé výročí Čekanky glosovat, tak jsem ji, aby to bylo zajímavé a pokaždé trochu jiné, za tu dobu rozebrala snad ze všech možných stránek, ať již konkrétních, tak i pomyslných a vzletných a vždy přidala nějakou úvahu a výzvu všem, kdo se okolo ní soustřeďujeme. Pro osvěžení paměti připomínám názvy předcházejících výročních článků – Již jeden rok!, Také výročí!, Tříletá!, Čtyřletá! Již! a Pětiletá!. Máte-li zájem, vyhledejte je a nahlédněte.

Tak například její pětileté trvání v uplynulém roce jsem srovnávala s kdysi populárními pětiletkami, jejichž plnění bylo striktně nastavováno a sledováno, zatímco my všichni okolo Čekanky jsme v takové rovině neuvažovali a přesto jsme se snažili, aby pomyslné „výsledky“ byly co nejlepší. U příležitosti jejích tří let trvání jsem pro změnu zabrousila do člověčího vývoje a zmínila se o jejím batolecím věku. No, a pro letošní šestileté narozeniny jsem trochu popustila uzdu své fantazii a uvědomila si, že nabytím šesti let se z ní vlastně stala předškolačka, která by od září letošního roku měla již zahájit povinnou školní docházku, na rozdíl od ostatních dětí samozřejmě docházku virtuální. Tak co s tím uděláme? Doufám, že se budeme snažit, aby její vývoj probíhal přirozeně a abychom její znalosti, dovednosti, fantazii i představivost stále více rozvíjeli.

Takže jaký je váš názor? Pošleme ji do první třídy a budeme i nadále usilovat o její virtuální duševní i fyzický rozvoj? Pokud jde o mě, jsem pro, věřím, že udržíme, případně zvýšíme, náš společný zájem o ni.

Naše paní šéfredaktorka Táňa měla tehdy opravdu šťastnou ruku, potažmo myšlenku, když Čekanku vymyslila. Spustila tím příjemnou lavinu událostí, ke kterým by možná ani nedošlo, nebo když, tak možná došlo, ale díky její literární tvorbě. Především její knihy to totiž byly, které probudily, aspoň v mém případě to rozhodně tak bylo, náš zájem o její další tvorbu, o setkávání s ní na besedách, o sdělování vzájemných pocitů a názorů po přečtení jejích knih nejdříve na jejích webových stránkách, a když vznikla Čekanka, tak jsme již věděly, oč se jedná, a byla to již jasná volba a výzva, že to nemůžeme nechat jen tak a účastnit se a dělit se navzájem se svými postřehy, názory, zkušenostmi a zkrátka vším možným, co je aspoň trochu zajímavé se všemi, kdo Čekanku objeví, oblíbí si ji a bude se stále na její stránky vracet, aby v ní objevoval nové a nové příspěvky. Doslova nás to vtáhlo do děje a dospělo až k současnému stavu, kdy je okolo Čekanky vytvořen stabilní tým, který ovšem velice rád mezi sebe přivítá každého dalšího nového člena, majícího zájem přispět svým článkem nebo komentářem a rozšířit tak naše řady.

Závěrem svého dnešního zamyšlení ještě musím zmínit zpětnou vazbu Čekanky na náš společný zájem o ni. Účast a působení v jejím virtuálním prostředí postupem doby vyústil v bližší osobní vztahy mezi některými z nás a články a komentáře k nim nejsou jedinými prostředky vzájemné komunikace mezi námi. Téměř všechny z nás skalních udržují soukromou e-mailovou korespondenci a velice milá jsou občasná vzájemná setkávání některých z nás. Je to taková přidaná hodnota, ne však představující pouze onen strohý ekonomický výraz či poučku, ale přidaná hodnota milá a troufám si říci, i emoční...

Důkaz svých předcházejících řádků nabízím ve fotogalerii. V březnu 2013 jsem se setkala s paní Táňou na besedě ve Frenštátě pod Radhoštěm - mimochodem - mém rodišti, tenkrát jsme spolu cestovaly už vlakem z Ostravy a strávily tak spolu celé odpoledne až do pozdního večera, kdy se k setkání na pár chvil připojil také můj syn, když pro mě přijel. Tenkrát mimo jiné konstatoval, že je to prvně, kdy se setkává s někým ze spisovatelské branže, a je to pro něj zajímavé. Z Frenštátu jsou v galerii dvě fotografie. Mimochodem – byla to již třetí beseda, na které jsem se zúčastnila. Prvně jsme se setkaly v roce 2009 v Brušperku, a odtamtud se v podstatě odvíjí nejdříve intenzívnější písemný styk na webových stránkách a později všechno mé účinkování zde na Čekance. Potom asi o rok později jsem přijela na besedu ve Studénce – z obou těchto besed fotodokumentaci nemám. V listopadu minulého roku pak i spolu se svou pražskou kamarádkou jsme se s paní Táňou setkaly v pražském Luxoru, popovídaly jsme si, a také jsme naše setkání navzájem zdokumentovaly.

Možná jste zaregistrovali články naší redaktorky Alenky, že se v lednu zúčastnila v Ostravě na Mistrovství Evropy v krasobruslení, a že pár dní pobývala u mě. Nabídla jsem jí to, protože ke sportovní hale to je od mého bydliště hodně blízko, takže to bylo pro ni jednodušší, než v nějakém hotelu v centru Ostravy. Setkání to bylo velmi milé a též jsme se navzájem vyfotily. Tenkrát hodně mrzlo a zrovna nebyl nikdo poblíž, kdo by pořídil naši společnou fotografii, tak jsme to vyřešily vzájemnými fotografiemi každé zvlášť. A pokud vše půjde dobře, tak své povídání o jarním beskydsko-pražském putování rozšířím ke konci roku o sdělení o podzimním putování a setkávání pražsko-mladoboleslavském.

Také Dáša s námi hodně komunikuje a zbývá už jediné – společné setkání nás všech skalních. Umím si živě představit, jaké by to bylo „štěbetání“ jedné přes druhou, abychom si všechny dojmy a pocity sdělily, na nic nezapomněly, a bezpochyby by to mohlo být tuze zajímavé. Snad k tomu někdy dojde.

Všichni jsme rádi, že se Čekanka stále rozrůstá, i když, jak jsem již výše uvedla, v tomto šestém roce jejího trvání to bylo jen taktak, ovšem ne pokud jde o kvalitu, pouze pokud jde o počet článků a absenci účasti více aktivních autorů. Doufám, že v příštím roce, prvním roce její povinné školní docházky, vrátím-li se zpět k onomu pomyslnému předškoláctví Čekanky, věřím, že bude mít z čeho čerpat, že články a příspěvky, které na její stránky vložíme, budou tak rozmanité a zajímavé, že se v nich najde moudro, zábava, zamyšlení, nápady, rady, zkušenosti, verše, fotografie, zkrátka všechno, co běžný život obnáší a z čeho si každý, kdo na Čekanku nahlédne, ať již pravidelně či náhodou, bude moci vybrat a leccos si také zapamatovat. A bude jen dobře, když se řada nás všech okolo ní – aktivních i pasívních – bude rozrůstat a když bude mít někdo pocit a potřebu projevit svůj názor a zareagovat, tak nebude váhat a ozve se nám.

Co říci závěrem? Je známý citát Járy Cimrmana „Život je nejlepší školou života.“ Já bych k tomu ještě přidala první část citátu o tom, že „kdo se učí, pořád učí, to je jeho chlouba“ – on ten citát ještě nějak pokračuje, ale to není náš případ. Já pro zajímavost ještě přidávám své oblíbené „to mě život naučil“, protože je vskutku spousta věcí, ke kterým jsem se, jak šel život, dopracovala. Není to jistě nic zvláštního a neznámého, nepochybuji, že to tak má každý. Mějme na paměti tyto citáty, tedy kromě toho mého soukromého. Články a příspěvky na Čekance nám dávají možnost jak znalosti získávat, tak je i uplatňovat a předávat také ty své.

Tak s chutí do toho! Budeme tomu všichni jen rádi! A v příštím roce touhle dobou budeme mít opět možnost zjistit a zhodnotit, jak jsme si vedli v sedmém roce trvání a růstu Čekanky! A také, zda ji necháme postoupit do druhé třídy! Školačku! Tedy doufám...