joudaweb - časopis Čekanka

To dlouhé údolí jsme našli náhodou a teprve poté jsme zjistili, že patří do jednoho z nejznámějších rakouských středisek určených převážně k běžkování. Tohle středisko má centum v městečku Seefeld, kolem něhož je ale také několik sjezdovek, takže ten pravý běžkařský ráj je za kopečkem v městečku Leutasch. Poprvé jsme v místní části Leutasche nazvané Reindlau byli v létě, ale už tehdy to bylo proto, abychom si omrkli, jak to tam vypadá a zda je terén vhodný na běžkování. Hned poté v zimě jsme zjistili, že je nejen vhodný, ba přímo vynikající. Stopy jsou vzorně upravené, trasy jsou dobře značené a všechny jsou jednosměrné, takže se nemusíte nikomu vyhýbat. Navíc jsou v převážné většině vždy vedle sebe nejméně dvě stopy pro klasiky a vedle nich široké místo pro bruslaře. Ty dvě stopy jsou pro loudy jako jsem já naprosto úžasné. Z tuzemských stop, převážně vyšlapaných svépomocí, si pamatuji ten trapný pocit, když mě každou chvíli někdo předjížděl hlubokým sněhem a přitom se na mě mračil, co zavazím. V Leutaschi se nezavazí. Tam si to pomalíci šinou vpravo a rychlík si přeskočí do vedlejší stopy. Někde má tahle běžková dálnice dokonce tři pruhy.

Ono dlouhé údolí má asi tak patnáct nebo i víc kilometrů a je téměř rovné, nepočítáme-li samozřejmě semtam nějakou terénní vlnku a fakt, že údolím protéká potok, který, jak známo, vždy teče shora dolů. A v tom údolí jsou značeny běžkařské okruhy stylem řetízkového stehu. Zkrátka se vydáte po jednom okruhu a buď jej obkroužíte celý, nebo z něj v místě, kde odtud vybíhá další řetízek, přeskočíte na druhý okruh, a ten buď obkroužíte celý, nebo z něj skočíte ještě na další... Tímto způsobem si sestavíte trasu dle své chuti a kondice. Kromě tohoto hlavního řetízku jsou zde ještě okruhy pro náročnější, které už se vydávají výše do hor a jsou tedy těžší na stoupání i na sjezd, ale na druhou stranu zase hezčí. Letos jsem se ale kvůli počasí zdržovala jen v údolí.

Hovořím v jednotném čísle, protože ač s manželem jezdíme na kole a chodíme pěšky společně, na běžkách se naše kondice a hlavně schopnosti rak rozcházejí, že i my se každé ráno rozcházíme každý se svým baťůžkem a sestavujeme si trasu každý po svém. Než já běžky nazuju, můj mužíček už je viditelný kdesi v dáli jen jako rychle se vzdalující červená tečka.

První den se jezdilo pěkně a dala jsem si asi tak dvacítku.

Druhý den jsem se přilepila hned po pár metrech a po marných pokusech ty přimrzlé bakule z těch lyží dostat jsem se na bakulích došmatlala k nejbližšímu místu, kde se potkávaly oba směry, a zakroužila jsem zpátky do hotelu a posléze na pěší výlet.

Další den stopa zamrzla. Vydala jsem se po ní s radostí, neboť onen mírný sklon údolí daný tokem potoka stačil k tomu, abych se půl okruhu parádně vezla a jen semtam ležérně píchla do sněhu hůlkami. Moc jsem si nepředstavovala, co se bude dít na opačné straně okruhu, ale naštěstí to nebylo tak hrozné. Mé šupiny na lyžích se do stopy vždycky nějak zakously a mírné stoupání hravě zvládly. Můj muž nešupináč na tom byl mnohem hůře, jak jsem se posléze dozvěděla. Mazal na lyže kdeco a stejně jel při sebemírnějším stoupání víc vzad než vpřed.

Čtvrtý den byl zase fajn. Led ve stopě sice byl, ale jen takový, že to hezky jelo a nijak nepodkluzovalo. Teplota vzduchu byla totiž už druhý den výrazně nad nulou a stopy zůstávaly jakžtakž v pohodě jen díky nočním mrazům. Ten den bylo ale už docela teplo a slunečno, bylo potřeba nasadit si i sluneční brýle. A večer začalo pršet, úplný letní liják.

Vzhledem k tomu, že do rána zamrzlo, prohlásila jsem, že na ledovatou stopu mě nikdo nedostane, a dopoledne jsem četla, zatímco můj muž se venku snažil nezabít. Vzhledem k tomu, že jeho snaha byla úspěšná, mohli jsme jít odpoledne na pěší vycházku do nejbližšího sportu, kde si můj muž zakoupil ten nejlepkavější vosk, jaký v celém krámku měli.

A jsme u pátku. Předchozí večer nepršelo, zato foukal hodně silný vítr. Ráno jsem vyrazila do stopy. Ledovatá byla natolik, že se na většině míst ani nedaly zapíchnout hůlky. Navíc po silném večerním větru byla ve stopě spousta listí a větviček. Můj muž nicméně namazal Klister, přeskákal větvičky a zmizel v dáli. Já jsem se vyškrabotala přes první stoupání, na němž mi pomohly ony větvičky, pak jsem se ocitla na rovince a poté, co jsem zjistila, že mé šupiny na lyžích slouží výhradně k tomu, aby to na nich ještě víc klouzalo, a zejména směrem vzad, řekla jsem si, že nejsem blázen a sebevrah, prkýnka jsem sundala a odebrala se do hotelu. V poledne tam dorazil můj zběsilec, který sice asi desítku ujel, ale musel několikrát namazat a posléze si na skluznici přinesl hezkou sbírku přilepených větviček, listů a jehličí. Tou dobou už drobně pršelo. A protože pršet mělo čím dál víc a protože na zítra ráno hlásili mínus šest a protože jsme právě zítra ráno měli odjíždět, rozhodli jsme se, že si návrat po náledí odpustíme, sbalili jsme saky paky a odjeli ještě v pátek v jednu. Déšť nás věrně provázel po celou trasu přes Mnichov a Rozvadov až do Prahy a nepřestal ani na chvilku. Ale šťastně jsme dojeli a jsme celí. I to může být bráno jako pozitivní závěr dovolené, ne?

Takže jsem sumasumárum naběžkovala asi padesát kilometrů, nachodila asi dvacet a k tomu jsem přečetla osmnáct set stránek Vojny a míru, kterou jsem si zakoupila před dovolenou do svojí čtečky.

Ta Vojna a mír je nakonec tím nejsilnějším zážitkem z celé dovolené. Z nějakého dávného seriálu jsem ji samozřejmě znala, ale četla jsem ji až teď. A nevím, nevím, jak se po ní budu vracet k nějakému ženskému románku, ať už jako čtenářka nebo autorka. Dojmy jsou nepopsatelné... Ale to už je zase na jiný článek o něčem úplně jiném...