joudaweb - časopis Čekanka

Příběh...

17. dubna 2015 12:59:00

...ze života. Pojďte přečíst...

Abych se mohla dobrat k jádru a podstatě dnešního mého článku, musím začít trochu zeširoka...

 

Příběh se začal odvíjet v Ostravě na počátku minulého století, asi tak okolo roku 1910. Ostrava - město šachet, hutí, těžkého průmyslu, takže většina mladých lidí hledala a našla uplatnění právě v těchto závodech. Protože šachty převažovaly, tak u hodně mladých mužů bylo samozřejmostí, že to bude havířské řemeslo, kterému se naučí a najdou v něm uplatnění ať již přímo v rubání, nebo také se vyučí dalším profesím, které pak při práci v dole uplatní. Navíc to bylo řemeslo, které se dědilo z otce na syna, takže většinou už bylo předurčeno, že syn bude havíř stejně jako jeho děd, otec...

 

U mladých žen to již tak jednoznačné nebylo, hodně jich však také našlo zaměstnání v různých pomocných profesích, souvisejících s dalším zpracováváním vytěženého uhlí, které nevyžadovaly speciálního učení, a proto hodně mladých dívek, zejména z chudších rodin, již po patnáctém roce věku tam začínalo pracovat. Zaměstnankyním jedné takové profese se říkalo po ostravsky "ohrabule". Ne, není to nadávka ani nic škaredého, říkalo se tak dělnicím ve třídírně uhlí, jejichž úkolem bylo vybírat z uhlí kusy kamene a hlušinu a vytříděné uhlí nakládat k odvozu např. ke koksování nebo k volnému prodeji a odpad - kamení a hlušinu nakládat k zasypávání různých prohlubní, proláklin a děr na vybraných lokalitách, které nebyly vhodné pro stavby nebo žádné další využití.

 

A právě tenkrát okolo toho roku 1910 se sešlo na takovém pracovišti jedné ostravské šachty pět děvčat, u nichž se počáteční spolupráce postupem doby změnila na přátelství doslova na celý život. I když je další život postupem doby rozdělil, povdávaly se do různých míst Ostravska a severní Moravy, pořídily si rodiny - jedna měla syna a dceru, jedna měla jediného syna, jedna měla zase jedinou dceru, jedna měla čtyři syny, všechny tyto ženy stále o sobě věděly, občas se vídávaly, navštěvovaly se a stejně tak i jejich děti.

 

Jedna z nich, ta, která měla syna a dceru, byla moje babička a z jejího vyprávění i z vyprávění její dcery - mé maminky - vím hodně zajímavého, a také tu paní, která měla čtyři syny, jsem v dětství poznala i se všemi čtyřmi jejími syny a s jejich rodinami.

 

Léta ubíhala, až nastala doba, kdy začalo nejhorší období dvacátého století, které důkladně zamíchalo a v mnoha případech od základů změnilo životy mnoha a mnoha lidí, a právě něco o tom chci v dnešním mém článku připomenout.

 

Blíží se významné květnové dny, v nichž si budeme připomínat sedmdesáté výročí ukončení té hrůzné doby, celá země již nějakou dobu žije přípravami na důstojné připomenutí a zavzpomínání na všechny, kdo nepřežili, kdo se zasloužili, aby další naše generace již nezažily to, co museli oni...

 

Pamětníků tamté doby je stále ještě hodně, místo aby na dobu svého mládí a nejhezčí roky svého života měli příjemné vzpomínky, tak museli tehdy čelit všemu hroznému, co fašistické běsnění s sebou přinášelo. Týká se to zejména lidí, dosahujících v současnosti věku okolo devadesáti let, a všechny nadcházející oslavy a informace o nich ve všech médiích v nich vyvolávají vzpomínky na tehdejší dobu.

 

Jednu takovou jednadevadesátiletou pamětnici mám doma, je to moje maminka, a protože jí stále hlava i paměť slouží moc dobře, je to doslova nevyčerpatelná studnice různých informací, zajímavostí, vzpomínek a prožitků na tamtu dobu, když něco uslyší nebo o tom přečte, hned se nad tím zamýšlí, připomíná, až mám někdy s ohledem na její věk obavy. Má však můj obdiv...

 

Někomu je osud docela dost nakloněn, někomu již méně, někdo životem propluje docela lehce, někomu se do cesty občas postaví různé překážky, podstatné ale je, aby se v konečném důsledku všechno špatné v dobré proměnilo. Je smutné, když se to ale nepovede a špatný konec je nevyhnutelný.

 

A teď se konečně dostávám k podstatě mého článku a znovu se vracím k těm "ohrabulím". Jedna z nich, jak jsem již zmínila, měla jediného syna, byl to šikovný, energický, chytrý kluk, kterému také nebylo jedno to válečné běsnění a snažil se pomáhat a zapojovat do různých odbojových skupin, které operovaly na severní Moravě, a zejména pomáhaly partyzánům v beskydských lesích. Obstarávali jim běžné životní potřeby, potravu, léky, zdravotnický materiál, také zbraně, rovněž podávali zprávy o vývoji situace a mapy a různé pomůcky pro jejich orientaci.

 

Moravskoslezská oblast byla kvůli průmyslu pro nacistické Německo velice důležitá a měla klíčový význam. Nebudu zde podrobně popisovat průběh Ostravsko-opavské operace, na jejímž konci byla Ostrava osvobozena, podstatné, o čem chci psát, je historie záchrany mostu přes řeku Ostravici, která rozděluje Ostravu na moravskou a slezskou část. Možná víte, možná jste slyšeli, je to dnešní Most Miloše Sýkory, tehdy jediná spojnice obou částí Ostravy, přes kterou se dalo projet. Kromě něj přes Ostravici vedla dřevěná lávka pouze pro pěší.

Nacisté most podminovali a chtěli jej zničit, aby zabránili sovětským vojskům jej projet a pokračovat v dalším postupu do Slezské Ostravy a na Těšínsko. Aby zabránili explozi, okolo mostu operovala skupina mužů, kteří zde hlídkovali a snažili se přestřihnout dráty vedoucí k náložím. Nakonec se to podařilo, most zachránil jeden z nich - Miloš Sýkora, při ústupu však byl zastřelen.

 

Členem té skupiny, která hlídkovala okolo mostu, nebo určitou návaznost na ni měl, a také působil ve skupině, která pomáhala partyzánům, byl právě syn té jedné babiččiny přítelkyně, jak jsem zmiňovala - ten její jediný. A protože byli tenkrát nejen lidé, kteří pomáhali, tak byli také konfidenti, kteří pátrali a zjišťovali různé informace a nacistům je donášeli. A když se jim podařilo "vyčmuchat" informace o této skupině, tak události vzaly rychlý spád, zatýkání, zatčen byl také on...

 

Ještě musím předeslat, že moje maminka tenkrát pracovala ve Vítkovických železárnách a cestou domů musela projít kus cesty centrem města pěšky až právě k onomu dnešnímu Mostu Miloše Sýkory, odkud pak jela tramvají přes most z Moravské do Slezské Ostravy. A když procházela městem, tak cestou míjela dům, ve kterém ona paní se svým synem žila - mimochodem, znaly se tak dobře, že jí maminka říkala "teto". A toho inkriminovaného dne, když šla kolem toho domu, tak na ni čekala, dělala, aby to vypadalo, jako že se jen potkávají cizí lidé, naznačila mé mamince, aby se k ní nehlásila, jen jí při míjení rychle pověděla, aby u mostu sdělila hlídkujícím - popsala jí v rychlosti, jak vypadají, oni používali různé převleky, že její syn byl zatčen. Skutečně to tak bylo, když maminka k mostu došla, potkala tam popisované osoby a sdělila jim, co se přihodilo. Kdoví, jestli to nebyl právě Miloš Sýkora, se kterým mluvila. Tak se vlastně nachomýtla a možná i trochu pomohla jim i dalším odbojářům připravit se a být ještě více ostražití, a možná se někomu podařilo díky tomu zachránit...

 

Bylo to pár dnů před osvobozením Ostravy, která pak byla 30. dubna v podvečer definitivně osvobozena a první tank, který po mostě přejel, měl číslo 051. Dodnes stojí v jeho průčelí a vypadá to, jako kdyby most stále střežil.

 

A jak to s tou skupinou, která pomáhala partyzánům, dopadlo? Postupně je všechny pozatýkali a koncem dubna je v polském Těšíně postříleli. Když už byla celá naše země osvobozena, tak byli pozváni k jejich hromadnému hrobu rodiče nebo příbuzní k identifikování jejich ostatků. Ta maminčina "teta" - babiččina přítelkyně - při jejich odkrytí svého syna okamžitě poznala, a to ze dvou důvodů - jednak to byl jeho oblek, ale hlavně podle prstenu, který mu jako rodiče kdysi ještě před válečným řáděním po úspěšném ukončení studia darovali. Bylo to pro ni jako matku velice traumatické, v roce 1948 navštívila moji babičku, všechno jí vyprávěla, bylo vidět, že tyto události měly vliv na její zhoršující se zdravotní stav, a tehdy se s ní viděly moje babička i maminka naposled, a myslím, že tenkrát jsem při tom jejich posledním setkání "asistovala" již také já.

 

V úvodu článku je fotografie velkého Národního památník války v Hrabyni, kde probíhaly začátky boje Ostravsko-opavské operace, a uvnitř v prostorách jsou na zdech uvedena jména hrdinů druhé světové války - jeho jméno je mezi nimi také uvedeno.

 

Hodně smutného válečná vřava lidem přinesla, kolik obětí zaplatilo svým životem, ale občas i zamíchala s jejich dalšími osudy také jinak, v tom lepším slova smyslu. Mám na mysli, kolik mladých lidí z různých koutů nejen naší země, ale i dalších evropských zemí se např. při nucených pracích poznalo, seznámilo, v hodně případech již v osvobozené zemi spojili své osudy do jednoho společného života, a když bych to vzala do důsledků, tak to promíchání různých genů mohlo být pro další generace i kapánek přínosné. Za jeden takový podobný případ bych se mohla eventuálně považovat také já.

 

Hodně toho moje maminka za dobu války prožila. Své si užila také v době totálního nasazení v Německu, ale to už by bylo na další vyprávění. Jak říkám - studnice vzpomínek. Možná zase někdy...

 

***************

 

Sedmdesát let žijeme v míru, v klidu, nemusíme se bát nějakého podminování mostů, lávek, i když v poslední době se nezdá všechno být tak jednoduché, abychom se mohli zcela spoléhat...

 

Na závěr si dovolím malé odlehčení, aby všechno smutné, co v mém povídání bylo, nebylo v žádném případě zapomenuté, ale abych aspoň trochu navodila příjemnější atmosféru. V současné době se budují další mosty, různé lávky, a právě v těsné blízkosti jedné lávky vedoucí vysoko nad silnicí a propojující dvě nákupní centra, jsem objevila jeden zajímavý sloup veřejného osvětlení a pořídila jeho fotografii. Líbí se?

 

***************

 

A na úplný závěr ještě něco z mého života - po dobu téměř dvaceti let jsem měla pracoviště v úplně posledním bloku domů podél ulice těsně před Mostem Miloše Sýkory na konci Moravské Ostravy, za řekou a mostem je, jak jsem výše v článku zmínila, Slezská Ostrava a hranice jedné z několika částí historického území Slezska. To jen tak na okraj - pro zajímavost...

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 5287x   komentářů: 4

Komentáře

(Jiřina)    vloženo: 22. 04. 2015, 11:13:30

Já vám, mé milé kolegyňky, děkuji moc za reakce na mé vyprávění.

A protože je ještě hodně zajímavého z tamté doby, tak nezůstane jen u toho jednoho článku, ale jak jsem v jeho závěru uvedla, další povídání bude následovat. Brzy...

Doufám, že bude přijato se zájmem všech, kdo si je přečtou...

Ještě jednou a lépe... (Dáša)    vloženo: 20. 04. 2015, 21:01:19

... první pokus se nezdařil. Snad byl komentář příliš pesimistický, tak zasáhl osud, stiskla jsem jiné klávesy než jsem měla a všechna písmenka byla fuč.

Tak jen krátce, Jiřinko, moc pěkné. Vždy, když se dotkneme těchto vážných témat, je mi smutno. Dotěrné myšlenky týkající se dnešní situace ve světě útočí ze všech stran a snaha nevnímat to je pouhým strkáním hlavy do písku.

To odlehčení na konci článku je na místě. Vyvstává otázka, zda pan modelář byl i horolezec.

(Alena)    vloženo: 17. 04. 2015, 13:17:31

Jiřinko, líbí, i článek, je smutný, dojemný, ale takové to prostě bylo. Je třeba na lidi, kteří pomáhali vzpomínat a vážit si jich. Věřím, že nám napíšete i další vyprávění své maminky.

(Táňa)    vloženo: 17. 04. 2015, 13:06:25

Milá Jiřino, moc zajímavé vyprávění. Obdivuji statečnost těch lidí, kteří pomáhali partyzánům a riskovali tak život svůj i své rodiny.

Závidím Vám možnost na leccos se ještě zeptat své maminky. Škoda, že někdy člověka začnou zajímat minulé události až v době, kdy už kolem něj není nikdo, koho by se na ně zeptal. Važte si, že Vy takového svědka minulosti máte, a ptejte se a zapisujte, seč můžete!

Ta poslední fotka je neuvěřitelná. Kdybych nevěděla, jak se stavíte k práci s fotkami, skutečně bych Vás podezírala z fotomontáže! :-)


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
čtyřista třicet:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 452x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6506x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 626x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1307x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1136x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 972x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1218x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1915x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13458x   
přečteno: 11848x   
přečteno: 10928x   
přečteno: 10835x   
přečteno: 10171x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
čtyřista třicet:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 2. 2021