joudaweb - časopis Čekanka

A jak to bylo dál? Příběh pokračuje...

20. května 2015 16:16:00

Vzpomínáte na závěr předcházejícího článku? O tom, co následovalo bezprostředně poté, se pokusím vylíčit v dnešním vyprávění.

Nejdříve však trochu odbočím k obrázku v úvodu. Je to zadní strana fotografie, kterou si tam má maminka tehdy nechala vyrobit a poslala domů s věnováním rodičům. To v té době ještě zdaleka netušila, co všechno ji tam čeká a potká a pouze tiše doufala, že dobu tam strávenou se jí podaří přečkat a věřila, že návrat domů ke svým blízkým dopadne dobře.

 

A když už jsem u těch fotografií, tak ještě nabízím k nahlédnutí její tzv. kenkartu, což byl průkaz totožnosti za nacistické okupace. Vystavena byla na dobu až do 20. 7. 1947 - zaplať pánbůh, že její platnost byla podstatně zkrácena...

 

Jak to tedy bylo dál a co se dělo po tom 10. červenci 1944?

 

Po kontrole v nemocnici, převazu, nové sádře a doporučení lékařů pokusit se chodit, se snažila nejdříve za účinné pomoci spolubydlící pouze dojít do tovární jídelny k večeři, protože měla stravenky pouze na toto jídlo. Stravenky ke snídani a obědu měla totiž v dietní kuchyni, kde pracovala, a protože to bylo hodně daleko - jak jsem již psala - téměř jedna hodina chůze, takže snídani a oběd řešila systémem "co dům dal". K snídani měla čaj a rohlík a k obědu krajíček chleba s nějakým kouskem salámu. Ten jí kupovaly ve svém volném čase její spolubydlící za potravinové lístky, které jí rodiče poslali z domu již vyměněné za německé.

 

Aby při chůzi nezašpinila a neponičila ten sádrový obvaz, vytvořili jí přátelé - to se zapojili i chlapci - dřevěný podpatek a po obou jeho stranách zatloukli kovové úchytky s háčky, do kterých navlékla provázky a při chůzí je držela, takže měla jistotu, že sádra zůstane neporušena. A tak postupně vždy po večeři to zkoušela se spolubydlící, jejím přítelem a ještě jedním kamarádem, kam až dokáže dojít. Zlepšovalo se to, ale i k tomu nejbližšímu krytu to bylo pro ni stále hodně daleko. V dalších dnech byly sice hlášeny poplachy, ale k přímému náletu nikdy nedošlo, letadla pouze přelétávala na další nějaká určená města a místa.

 

Asi po deseti dnech se jí podařilo dojít až ke krytu, ale chůzi zpět již zvládnout nedokázala. Když spolubydlící zjistila, že na ubytovně není, předpokládala, že nejspíš šla směrem ke krytu. Šli ji tedy hledat a našli ji tam skutečně sedět na zemi. Sebou měla - jak vždy muselo být - jen svoji kabelku. Protože se ubytovna zamykala v devět hodin a do té doby by tam s ní nestihli dojít, nedalo se dělat jinak, než že tam přespí.

 

Kousek od krytu, kde zůstala, byla železniční výhybka směrem na Dachau, na níž sloužil dosti starý manželský pár, který tam měl na výpomoc totálně nasazeného chlapce a děvče - také Čechy. A když onen chlapec postřehl, že její přátelé odcházejí sami, přišel k ní, ptal se, co hodlá dělat, řekla mu, že tam přespí. Odešel, pověděl o ní těm starým manželům - železničářům, a když jim řekl o jejím zdravotním stavu a že tam sedí na holé zemi, poslali jí plstěnou deku a polštář. Štěstí bylo, že v tom období bylo horko jak ve dne, tak byly i teplé noci, takže noc přečkala do příštího dne a až do večera, kdy jí přátelé přinesli večeři a opět odešli bez ní na ubytovnu. Nevrátila se s nimi proto, že se obávali, kdyby byl náhodou nálet, aby se stačila ukrýt. Dost dlouho se tam nic nedělo, bylo jim to podezřelé a obávali se, že to může být jakýsi "klid před bouří".

 

Přespávala tam čtyři noci, v předvečer na 25. července pro ni přišli, protože toho 25. měla další zdravotní kontrolu v tovární nemocnici. Doprovodila ji tam její přítelkyně, která dostala kvůli tomu propustku ze své práce. Prohlédli ji, znovu očistili rány a dali jí nový sádrový obvaz. Po návratu na ubytovnu si znovu na sádru připevnila ten podpatek a po obvyklém "obědě" se pokusila znovu pomalu jít k tomu krytu.

 

Jak tak pomalu šla, najednou byl vyhlášen poplach a vzápětí na to v rychlém sledu přílétávala letadla a nad dachauským lesem začaly padat kobercové bomby. Protože nemohla utíkat, tak se snažila, seč mohla, ale moc to nešlo. Toho si všiml jeden okolo běžící chlapec, přiskočil k ní a doslova ji do toho krytu dotáhl a vhodil dovnitř. Měl štěstí, že i on ještě do toho krytu stihl vskočit, a v tom okamžiku rána a něco jako "žuch", to jedna kobercová bomba padla přímo vedle krytu a všechna hlína z díry, kterou bomba vytvořila, celý kryt včetně vchodu zasypala.

 

Takže najednou všude tma, jako kdyby zaživa pohřbeni. V tom okamžiku všeobecné zděšení, pláč, naříkání, loučení se s rodiči - "maminko, tatínku, sbohem", až moje maminka, odvážná - jak jsem již jednou někde zmínila, a také rozvážná, to všechno hlasité ukončila slovy "a dost!, tím nic nevyřešíme! Spočítejme, kolik nás tady je.". Postupně se jedna po druhé ohlašovaly - byly to samé dívky a dopočítaly se čísla dvanáct, a v tom se ozvalo "já jsem třináctý" - to byl ten chlapec, co mamince do krytu pomohl.

 

Požádala je, aby natáhly každá jednu ruku a počkaly, že má jisté řešení. Otevřela tašku, měla v ní kromě dokladů ještě krabičku od hry domino, v níž měla kostky cukru, a malou plochou skleničku - placatku s nějakým lékařským povzbuzujícím přípravkem.

 

Tady se trochu vrátím v čase do doby před jejím odjezdem do Německa. Její otec, můj dědeček, se v místě bydliště velice nejen pro obec všeobecně, ale také pro jednotlivé občany, zejména horníky, angažoval, a pro to všechno si ho vážili a uznávali jako osobnost. A tak když se o povinnosti odjet do Německa dozvěděl místní lékárník, dal mu pro ni tu skleničku s nějakým lékem, a řekl, že stačí jedna velká kapka na kostku cukru, a ta pomůže, povzbudí a zároveň srovná a zlepší při použití zdravotní stav organismu. Přesně tak jí to otec řekl s tím, aby to použila až v nejkrajnějším případě.

 

Protože ten nejkrajnější případ právě nastal, vzpomněla si na ten lék a každé z děvčat dala nejdříve kostku cukru. A nakonec bylo dobře, že ten chlapec měl baterku, která už sice svítila jen taktak, ale nakonec to stačilo a s jeho pomocí každé z nich na tu kostku cukru se jí podařilo na cukr kápnout. No, pomohlo to, postupně se všichni zklidnili a čekali, co se bude dít dál.

 

Když bylo po náletu a lidé se postupně vraceli zpět na svá pracoviště, najednou se u velké díry plné vody zastavil jeden chlapec a volal lámanou němčinou - "mädchen rote karen kleid, fuß kaputt" a ukazoval na tu velkou díru před krytem, a že je tam zasypaný kryt. Tak okamžitě začali hlínu odstraňovat a uvolňovat vchod do krytu. Nejdříve vytáhli toho chlapce, který jí zachránil život, když ji tam doslova vhodil, a potom postupně dívky jednu za druhou a jako poslední pomohli mé mamince a řekli jí, že věděli o její existenci, když je na ni ten chlapec venku upozornil. Takže "mädchen in rote kleid" byla také naživu - zaplať pánbůh.

 

Protože doba, kterou v krytu strávili, byla dost dlouhá a začala se tam hromadit voda, tak sádra, kterou měla od toho rána, nevydržela a začala se pomalu rozpouštět. Přátelé jí pomohli dojít na ubytovnu, kde přečkala do příštího rána a šla pak hned k dalšímu lékařskému ošetření. Zbytek sádry, který "vydržel", jí sundali, nohu opět ošetřili, udělali již pouze obvaz bez sádry od kotníku až nad koleno a ošetřující lékař se s ní rozloučil se slovy "Můžete jít, kam chcete a přijďte, kdy budete chtít!". V noci pak, když o slovech toho lékaře přemýšlela, postupně dospěla k jistému názoru a dostala nápad, jak s jeho slovy naložit...

 

A to je konec dnešního vyprávění, kterým jsem ukončila popis toho nejhoršího, co ji tam potkalo. Být dvakrát téměř zaživa pohřbena, tak to by asi udolalo leckoho. I když - samozřejmě - ne každému se podařilo přežít... A že jich bylo nespočetně...

 

Ale pro dvacetiletou holku, odvážnou a statečnou, jak se v průběhu celého jejího tamního pobytu ukázalo, a o čemž se ještě v dalších vyprávěních zmíním, toho bylo ažaž. A jak se rozhodla a co bylo dále, si budete moci přečíst příště. A postupně ještě také o různých dalších událostech a příhodách.

 

Ještě bych připomenula můj článek nazvaný "O jednom jubileu", v němž jsem se dotkla také těchto událostí. To, co ji potkalo přesně v den jejích dvacátých narozenin, kdy se podruhé narodila, a potom o pár dnů později znovu, s odstupem let čas sice otupil, všechny ty pocity jsou však stále živé, zarostlá německá hlína v koleně to všechno po celý další život připomíná, ale když bych to vzala s hodně velkou nadsázkou, to všechno má jeden klad. Občas s humorem říká, že jí není jednadevadesát, ale o dvacet let méně. A když k tomu připočtu tu horu Zugspitze, o níž jsem psala tenkrát, a ještě psát také budu, tak proč by to nemohla být i ta "stovka"?

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 5511x   komentářů: 2

Nejnověji komentované

přečteno: 429x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6480x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 603x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1276x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1112x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 947x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1187x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1876x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13429x   
přečteno: 11830x   
přečteno: 10900x   
přečteno: 10822x   
přečteno: 10140x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
dvěstě dvacet pět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 2. 2021