joudaweb - časopis Čekanka

A příběh stále pokračuje...

11. června 2015 19:16:00

...dalšími vzpomínkami.

V závěru předcházejícího článku seriálu Vzpomínky z války jsem vzpomenula tetu Fany. Připomínám znovu, že o ní již dříve pojednával článek nazvaný Co v Malomocné také nebylo - to pro čtenáře, kteří jej nečetli a nevědí a neznají souvislosti.

 

Hned poté, když se Fany dozvěděla o totálním nasazení mé maminky v Mnichově z bratrova dopisu - otce mé maminky, ve kterém připsal také její mnichovskou adresu, poslala jí dopis a současně také pozvala k návštěvě. Protože to bylo brzy po její první výplatě v Říši - dostala těch 60 marek, jak jsem již v jednom z článků seriálu uvedla, rozhodla se, že na návštěvu tety do Vídně pojede. Vlakové spojení bylo jednoduché, byla to přímá trať Mnichov-Vídeň. Z Mnichova vycestovala v pátek večer a brzy ráno v sobotu byla ve Vídni. Cestu znala z minulého roku, kdy tetu s rodiči navštívila, aniž by tenkrát tušila, co se bude v následující době dít, takže bez problémů dorazila k jejich domu.

 

Teta byla její návštěvou hodně potěšena, zajímalo ji všechno, co v Mnichově prožívá, kde pracuje, jestli si tam našla mezi spolubydlícími kamarádky, zkrátka všechno možné. Při řeči o těch spolubydlících zmínila maminka jedno jméno, na které teta okamžitě zareagovala. Podle základních indicií to byla zřejmě dcera její spolužačky a dobré kamarádky ze školních let ještě z doby před první světovou válkou až do jejího odjezdu do Vídně v roce 1919.

 

Byla to jen krátká víkendová návštěva, při níž se obě radovaly ze shledání a ujistily se, že to nebyla návštěva poslední. Při odjezdu přidala teta mamince na cestu do Mnichova nějaké marky a zároveň po ní poslala také peníze pro onu spolubydlící spolu s pozváním, aby příště přijela také spolu s ní, protože ji zajímalo, jestli je její domněnka správná, a pokud ano, aby se dozvěděla, jak její dávná kamarádka všechna léta prožívala a jak se má.

 

Takže příští týden o víkendu do Vídně obě zajely. Vyšlo najevo, že úvaha tety byla správná, a tak byla moc ráda, že se mohla od té dívky dozvědět hodně věcí o své kamarádce a také o událostech z jejího tehdejšího bydliště, které se od doby jejího odjezdu do Vídně udály. Po návratu z Vídně do Mnichova ona dívka napsala hned dopis domů své mamince, ve kterém jí popsala vídeňské setkání a vyřídila pozdrav jak té své mamince, tak také její sestře, se kterou se Fany také dobře znala. Zajímavá shoda náhod to byla...

 

A život všech totálně nasazených dál běžel v zajetých kolejích. Nejen, že byla krutá zima, ale mnohem horší byly nálety a bombardování, které bylo stále častější. Jednou v noci byl nejdříve nálet bombový a brzy po něm následoval druhý, při němž padaly hořlavé bomby, a bylo vidět, jak hoří Mnichov. O tom jsem ale také již v jednom z článků napsala. Tehdy byl Mnichov hodně poničen, některé památkové objekty a budovy byly nenávratně zničeny.

 

Všichni se snažili tu dobu přežívat, jak jen to bylo možné, dodržovali samozřejmě pracovní morálku, navzájem si pomáhali a radili při různých problémech, kterým se nebylo možné vyhnout. Někdy byla psychická podpora daleko důležitější než fyzická, protože hodně jich snášelo odloučení tak daleko od domova čím dále tím více obtížněji. Když byla doba relativního klidu, snažili se v době volna rozptýlit, zabavit se a poznávat okolí. Přispívalo k tomu i nastupující příjemné jarní počasí, které se velmi rychle změnilo na teplé, téměř letní.

 

V přecházejícím článku jsem o pár zajímavých prohlídkách blízkého i vzdálenějšího okolí již psala. Dnes se ještě zmíním o jednom z posledních výletů, ze kterého si maminka odnesla nezapomenutelné zážitky, o nichž nám v průběhu svého života hodněkrát vyprávěla.

 

Inspirovány turisty vracejícími se z nejvyšší hory Německa Zugspitze, s nimiž se setkaly na nádraží při návratu od Štarnberského jezera, si hned na další neděli naplánovaly také se tam podívat - opět jejich osvědčená čtveřice kamarádek. Z Mnichova jely vlakem do Garmisch-Partenkirchenu a odtamtud pak chtěly zubačkovou železnicí Zugspitzbahn vyjet na vrchol hory. Když si šly koupit jízdenky, byly odmítnuty s tím, že auslendři sami nahoru na Zugspitze nemohou. Jak tak stály a rozhořčeně mezi sebou o situaci diskutovaly, do nádražní haly v tu chvíli přišla skupina - asi četa - vojáků v československých uniformách. Jejich velitel postřehl, že mají nějaký problém a přišel k nim s dotazem, jaký. V kostce mu jej popsaly, on se vrátil ke své skupině, chvíli se radili a posléze k nim čtyři vojáci přišli, každý z nich vzal jednu dívku do podpaží a šli s nimi jízdenky zakoupit s odůvodněním, že jsou to jejich přítelkyně nebo dokonce snoubenky. Povedlo se, každá z nich si ale svoji jízdenku zaplatila sama.

 

To už byla zubačka připravena k odjezdu, nastoupili a jeli nahoru - nejdříve nějakou dobu lesem a potom asi půl hodiny tunelem ve skále. Když vyjeli nahoru, po výstupu z místa dojezdu vláčku po žebříku vystoupali na volné prostranství vrcholu hory a tam se jim naskytla doslova dechberoucí podívaná na okolní horské velikány. Počasí jim vyšlo, bylo krásně, viditelnost velice dobrá. Já už jsem se o tom zážitku okrajově zmiňovala v článku O jednom jubileu, a také o odvážném pokusu, který se tenkrát mé mamince povedl. Na samém vrcholu hory ve výšce necelých 3000 metrů je umístěn kříž - to zde uvádím jen pro úplnost, protože to je jistě věc všeobecně známá. Nevím, jestli ještě i v současné době tomu tak je, ale tenkrát se tradovalo, že ten, komu se podaří na něj sáhnout, se dožije sta let. Moc odvážných se tenkrát nenašlo, nebyla by to ale moje odvážná maminka, aby se nepokusila. V úvodu článku je fotografie autentické pohlednice, kterou poslala z výletu domů.

 

Ještě musím znovu připomenout, jak to měly ty holky tenkrát s oblečením. Neměly možnost žádného výběru, žádné turistické, pouze nějaké sukně a svetříky, a to vůbec nemluvím o sportovních botech. Střevíce měly, ještě k tomu většinou na lehce zvýšeném podpatku. A takto "vyzbrojené" vyrazily do hor... A ta moje maminka si jako jedna z mála troufla dojít až k tomu kříži na těch podpatcích po sněhu a složitém přístupu a na kříž si sáhnout. Podařilo se! Protože je většina rčení opodstatněná dlouholetými zkušenostmi předcházejících generací, byla bych ráda, kdyby došlo naplnění také v jejím případě. A když vezmeme do úvahy ještě i to, že se přesně v den svých dvacátých narozenin doslova podruhé narodila, tak proč ne ta stovka...

 

Husarský kousek se jim tenkrát podařil, a to díky té četě československých vojáků - byli to Slováci z východního Slovenska někde od Košic a byli tam zrovna na nějakém cvičení. Když se společně vrátili opět tou zubačkou dolů zpět do Garmische, ještě odeslaly domů odtamtud pozdravy a jako vzpomínku na své "ochránce" si nechaly pohledy podepsat. Poděkovaly jim za pohotové vyřešení jejich situace, díky němuž prožily navzdory válce a všem jejím hrůzám den, na nějž nelze zapomenout. Rozloučili se, a tím pro ně pro všechny celá záležitost skončila. Na této fotografii je zadní strana pohlednice z úvodu článku s pozdravem domů.

 

***************

 

Já teď trochu předběhnu dobu a připomenu, jak se občas přihodí něco, co nás překvapí, udiví. Je to náhoda, je to nenáhoda? Náhody prý neexistují, svět je jeden logický celek. To říká jeden z hlavních protagonistů mé oblíbené Pohodky - už jsme to v jednom článku také probíraly. Kdoví, jak to vlastně je...

 

Stalo se někdy okolo roku 1960, když moje maminka vedla mateřskou školu v místě našeho bydliště. Jedna její zaměstnankyně tenkrát potřebovala vyplnit nějaký formulář. Měla s tím problém, byla totiž maďarského původu a žila na Slovensku, kde si ji našel její muž při vykonávání základní vojenské služby a přivezl k nám na Moravu. Česky uměla velice málo, mluvit ano, ale s psaním měla problém, a tak požádala moji maminku o vyplnění toho formuláře. A když jí sdělila své původní příjmení a místo narození někde u Košic, tak se mamince okamžitě vynořila vzpomínka na shodné příjmení svého průvodce na Zugspitzi. Pověděla jí o tom a zeptala se, jestli existuje možnost, že by to mohl být její bratr nebo jiný příbuzný. Věkově to odpovídalo, obě byly narozeny v roce 1924. Byl to skutečně její o dva roky starší bratr, pro jistotu jako důkaz jí pak ukázala fotografii, na níž jej maminka poznala. Zajímavé...

 

***************

 

O několik dnů později pak přišel mamince dopis z Vídně od tety Fany. V něm ji požádala, aby, pokud možno co nejdříve, k ní do Vídně přijela, protože onemocněla těžkou žilní trombózou a má v úmyslu ji požádat o ošetřování. V dopise jí také poslala kopii žádosti, ve které již její muž požádal pracovní úřad pro totálně nasazené v Jihlavě, zda by bylo možné kvůli tomu změnit její působiště z Mnichova do Vídně, protože se jednalo o dlouhodobější záležitost. Dopis včetně kopie žádosti dala přečíst své šéfové, a ta jí poté dovolila odjet a dala až do doby vyřešení vzniklé situace dovolenou s tím, že o výsledku bude ihned informována.

 

Přijela do Vídně, teta Fany ležela, nesměla vůbec chodit, měla velké bolesti. Po několika dnech přišla z Jihlavy odpověď, že by to bylo možné, ale musela by si vyřídit novou německou pracovní knížku. To ona ale nechtěla, proto se po úvahách a dohodě s tetou a jejím mužem vrátila zpět do Mnichova na své původní pracoviště. Když si šéfová přečetla zprávu z Jihlavy, a také zprávu od ošetřujícího lékaře tety Fany, byla jí doba ve Vídni zpětně uznána jako pracovní, ne jako dovolená.

 

Vrátila se tedy zpět, ale do jaké doby! Několik dnů bylo klidných, brzy však přišel onen 28. červen a poté 25. červenec, dny, které jí způsobily tolik traumat, a všechno to vyvrcholilo 26. července, kdy jí ošetřující lékař sdělil, znovu opakuji slova, která jsem již v jednom článku zmínila - aby šla, kam chce a přišla, kdy bude chtít.

 

A to je závěr dnešního článku. Příště se již dozvíte, jak to bylo dál.

 

***************

 

Na úplný závěr, zcela mimo téma, si dovoluji zmínit se, že předcházející článek byl můj takový trochu polojubilejní - stopadesátý zde na Čekance. Tím dnešním začínám druhou padesátku druhé stovky...

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 4605x   komentářů: 6

Komentáře

(Jiřina)    vloženo: 13. 06. 2015, 15:58:55

Milá Leono, díky moc!

Víte, když jsem spočítávala ty mé články, tak jsem věděla, že hned potom jich máte nejvíce Vy, a tak jsem ze zvědavosti také trochu zjišťovala...

Je to fajn, jak se nám Čekanka rozrůstá!

V tom článku jsem to už neuváděla, ale možná jste si všimla, případně i ostatní kolegyňky, že jedna naše stálá čtenářka a také přispěvatelka - paní Dana - postřehla, že nejčtenější článek na Čekance - je také můj - dosáhl "pěti tisíc" přečtení a reagovala na to číslo.

Víte, o té paměti mé maminky se ještě zmíním v některém dalším článku seriálu. Ono to nejsou pouze data, ale také jména jejích spolubydlících, šéfové a dalších zaměstnanců, kde pracovala, posloupnost železničních zastávek na tratích, kterými tam tenkrát projížděla, a ještě různé další, jak šel život...

Já sama obdivuji její paměť, protože nejen staré události, ale i ty ze současnosti v hlavě má a já už jsem párkrát její paměti využila. Občas se zeptám "mami, nevíš náhodou..." nebo "mami, prosím Tě, připomeň mi...", atd.

A její reakce? Vzpomene si, připomene, poradí... - 91 let má!

(Leona)    vloženo: 13. 06. 2015, 12:35:03

Milá Jiřino,

skutečně zasloužíte obdiv a Vaše maminka obzvlášť. Nejen díky paměti, ale též všech souvislostí i chronologických, a to dokonce až do přesných dat!!

Je sice známo, že staří lidé si pamatují lépe minulost než okamžiky uplynulé nedávno; ale moje maminka teď v 77 a babička téměř do smrti v 88, vzpomíná a vzpomínala více než v letech mladších, ale jsou to události a situace bez tak přesných souvislostí.

A Vaše tvůrčí aktivita! Přiměla jste mě spočítat články moje - 2 chybí do stovky, pokud jsem se nesekla. A jak tak koukám na svou současnou produktivitu, kdo ví, jestli kdy stovky dosáhnu ;). A to není článek jako článek. Není stejné vytvořit poutavé vyprávění, jako zkopírovat a vložit veršíky, beztak už napsané :-). A ještě bych mohla odečíst články s prezentací autorky Jarmily dušičky Duškové, je jich asi 5. Á propos Jarmilo, bylo-li by něco k mání ;-)?

Tedy Jiřino, též já Vám děkuji!!

(Jiřina)    vloženo: 11. 06. 2015, 23:01:57

Milé mé kolegyňky, moc vám děkuji za vaše reakce na článek - to v prvé řadě, a také za ty gratulace.

Jsem ráda, že vás vyprávění zajímá, původně jsem předpokládala, že se to vše vejde do méně částí, ale když tenkrát se toho odehrálo v poměrně krátkém časovém úseku tolik, že kdybych sepsala všechno, bylo by toho ještě kapánek víc...

A tu zmínku o mém polojubileu jsem napsala jen tak - pro zajímavost.

Dotáhnout to k dalšímu kulatému číslu - nejsem si jistá, jestli se mi povede...

(Alena)    vloženo: 11. 06. 2015, 20:52:30

Také se připojuji a gratuluji, těším se na další pokračování.

(Dáša)    vloženo: 11. 06. 2015, 19:42:13

Milá Jiřinko, jsem moc ráda, že se mi poštěstilo číst Váš příspěvek mezi prvními a tedy být i mezi prvními gratulanty k Vašemu spisovatelskému jubileu. Vaše vyprávění maminčiných zážitků je úžasné a přibližuje nám konkrétní život lidí nasazených v Německu. Ano, informací se nám dostávalo, ale byly to ty všeobecné z knih. A pokud nemá někdo příbuzného či známého, od kterého by takovéto zážitky přímo slyšel, zůstává to pro něj stále kus knižní historie. Takže moc díky za Vaše vyprávění.

(Táňa)    vloženo: 11. 06. 2015, 19:32:35

Jako vždy zajímavé. A velká gratulace k jubileu! Moc oceňuji, že na Čekanku tak pilně a zajímavě přispíváte!


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
pětset dvanáct:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 451x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6505x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 625x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1307x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1136x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 972x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1217x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1915x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13458x   
přečteno: 11848x   
přečteno: 10928x   
přečteno: 10835x   
přečteno: 10171x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
pětset dvanáct:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 2. 2021