joudaweb - časopis Čekanka

Zuby trápily lidstvo od nepaměti - 3. díl

26. října 2019 00:00:00

Zubní náhrady - „berličky“, které bývaly zhotovovány i z volských kostí

 

Zpočátku většinou nahrazovaly pouze přední zuby a jejich historie začíná ve starém Egyptě, kde lékaři podle některých pramenů zkoušeli již kolem roku 2550 př. n. l. zasadit do čelistí svých pacientů zuby vyrobené ze slonoviny. Dochovaly se popisy zubních náhrad, které kolem roku 700 př. n. l. zhotovovali Etruskové z kostí nebo z lidských či zvířecích (koňských) zubů (v případě potřeby obrušovaných na vhodnou velikost) spojovaných zlatým páskem. Tento pásek býval dosti masivní, takže při delším nošení způsoboval na dásni otlaky.

Od Etrusků znali falešný chrup Římané. Ti zpočátku používali výhradně lidské zuby (někdy snad odebírané mrtvým), jimiž po provrtání protahovali zlaté drátky, kterými je přivazovali k okolním zubům. V době císařství, tj. od roku 27 př. n. l., preferovali umělé zuby ze slonoviny či kostí. Zuby vyřezané z hovězích kostí fixoval zlatým drátkem svým pacientům také známý řecký lékař Galénos (129—199).

Ve středověku se vývoj této oblasti stomatologie zastavil, i když „majitelů“ chybějících zubů bylo mezi chudými i bohatými velmi mnoho, ale novověk se k nim vrátil. Pokud chyběl jeden zub, byl jeho náhradník upevněn k ostatním nejčastěji hedvábnými nitěmi. To vyzkoušel i Jan Jessenius, jenž vsadil Rudolfu II. (vládnoucímu v letech 1576—1611) místo vypadlého zubu umělou náhradu ze slonoviny, kterou fixoval zlatým drátkem; měl úspěch, protože umělý zub sloužil vznešenému pacientovi na tehdejší dobu téměř neuvěřitelnou dobu – dva či tři měsíce.

Potíž nastávala tehdy, když zubů chybělo více. Problém byl dlouho zejména s tím, jak větší náhrady v ústech upevnit. Kdo nosil totální (celkovou) protézu, ten si ji musel při jídle vyjímat z úst, protože umělá zubní patra nepřiléhala a byla od sebe odtlačována pružinami, takže mohla „vystřelit“. Zkušenost s tím měl Ludvík XIV. (1638—1715), který byl bezzubý již ve svých sedmačtyřiceti letech a musel se smířit s tím, že s protézou v ústech nemůže jíst.

Koncem 17. století přišel německý ranlékař Matthäus Gottfried Purmann (1648 – 1711/1721) s novinkou spočívající v tom, že si nejprve vytvaroval model protézy z vosku, a teprve podle ní zhotovil z kostí a slonoviny vlastní protézu. Další krok ke zhotovení dobře padnoucí náhrady spočíval ve snímání otisku čelisti pomocí vosku. Ve Francii to dělal od roku 1733 zlatník Pilleau Pezé (1715—1755) a v Prusku od roku 1756 dentista pruského krále Bedřicha Velikého Philip Pfaff (1713—1767), který jednoznačně odmítl teorii zubních červů a zřejmě jako první začal dělat odlitky chrupu ze sádry. Podle voskového otisku dával zhotovit zlatý základ protézy také Ettienne Bourdet (1722—1789), který pečoval o chrup Ludvíka XV. a XVI. i členů jejich rodin; základ natíral červeným emailem a upevňoval do něj zkrácené lidské zuby.

K problémům tehdejších zubních náhrad patřilo jejich žloutnutí a především silný zápach. Dentisté si lidské zuby kupovali od těch, kteří si je kvůli penězům nechali vytrhnout, nebo používali zuby odebrané z úst mrtvým (to se praktikovalo ve velkém údajně např. po bitvě u Waterloo). Obvykle se takto nahrazovaly pouze přední zuby, zatímco zadní byly zhotovovány ze slonoviny. Navíc někteří dentisté vkládali pacientům do úst zuby čerstvě vytržené jinému pacientovi, což bylo pochopitelně krajně nehygienické a umožňovalo přenos řady chorob. Nevýhodou bylo také to, že takto získávané zuby bývaly nestejně velké i různě zbarvené.

Uvedené problémy se snažil řešit již kolem roku 1600 lékař několika francouzských králů jménem Jacques Guillemaeus (1550—1601), který navrhoval používat na náhrady jako materiál pastu obsahující mj. bílý vosk, mastix, drcené korály a drcené perly. Francouz Pierre Fauchard (1676/8—1761/2) sice nadále používal lidské nebo oslí zuby a kosti z volských nohou, ovšem z estetických důvodů na ně nasazoval kovové pouzdro, namáčené do emailu a vypálené. (Výroba celkové protézy prý trvala 1 až 6 týdnů, a její průměrná životnost se pohybovala od dvou do čtyř let.)

V 18. století přibylo jako materiál zlato, stříbro, perleť či achát a objevily se také – coby nejlepší řešení – porcelánové zuby, které navrhl a zkoušel vyrábět (bohužel neúspěšně) v 70. letech 18. století francouzský lékárník Alexis Duchateau. Jeho zkušeností využil dentista Nicholas Dubois de Chemant (1753—1824), který začal zhotovovat celé porcelánové protézy. Říkalo se jim kávová zrna, on je označoval za nezničitelné, patent na ně získal roku 1791 nejprve v Anglii, kde měl na ně dvanáct let monopol a ošetřil prý 12 000 pacientů. Slabou stránkou jím vsazovaných náhrad bylo nepřirozené zbarvení, nepříjemný zvuk, který vydávaly při žvýkání, a to, že praskaly.

První jednotlivé zuby z porcelánu se začaly vyrábět roku 1806 v Neapoli a jejich sériová výroba byla zahájena zřejmě roku 1825 v americké Filadelfii.

„Revoluci“ ve snímacích zubních náhradách znamenal kaučuk, který roku 1839 vynalezl Charles Goodyear (1800—1860) a na protézy ho začal používat jeho syn Nelson. Tento materiál byl sice levný a plastický, ale „protézní lože přesně nekopíroval“, což zjednodušeně řečeno znamená, že se nepřizpůsoboval příslušným partiím úst. Proto se do horní čelisti upevňovaly protézy pomocí přísavných gumiček (podobných těm, díky nimž „přisáváme“ např. háčky na ručníky na obklady koupelen). Také celuloid, který se ke stejnému účelu zkoušel po roce 1870, měl řadu nedostatků; praskal a rozkládal se v ústech a např. podle The New York Times z roku 1875 někdy náhrady z něj zhotovené explodovaly. Proto nakonec zvítězily na celé čáře jako materiál pro většinu zubních náhrad akrylátové pryskyřice (spolu s kvalitní otiskovací technikou používající od 60. let minulého století alginátové a silikonové otiskovací hmoty). Důvodem je fakt, že jsou snadno zpracovatelné, zajišťují „přesnost kresby protézního lože“, je u nich malé riziko vzniku přecitlivělosti a jsou levné.

NĚKOLIK PERLIČEK NA ZÁVĚR:

– Anglická královna Alžběta I. (1533—1603) si na veřejnosti vyplňovala mezery mezi zuby látkou.

– Japonci používali od 15. do poloviny 19. století na protézy dřevo, nejčastěji meruňkové, třešňové a zimostrázové. Obvykle byl základ vyřezán z jednoho kusu dřeva a přední zuby byly zhotoveny ze slonoviny či mramoru; roli zadních zubů někdy přebíraly železné či měděné hřeby, které usnadňovaly kousání. Ze 17. století se zachovaly i celodřevěné zuby.

– O potížích se špatně upevněným chrupem věděl své první americký prezident George Washington (1732—1797). O své zuby sice pečoval a důkladně si je čistil, ale přesto se mu prý v důsledku léčby chloridem rtuťnatým, který mu byl ordinován v dětství, viklaly a musely být vytrhány. Vystřídal devět dentistů a vyzkoušel mnoho protéz. Většinou byly vyrobeny ze slonoviny, hroších, kravských a lidských zubů, vážily celkem 9 dkg a byly zasazeny do „základu“ pokrytého včelím voskem. Vzadu byly spojené kovovými pružinami, které oba díly odtlačovaly od sebe a tiskly k dásním a patru. Díky tomu horní část protézy přece jen trochu držela, zatímco do části dolní bylo nutno vkládat pod každý „protézní“ zub závažíčko ve tvaru válečku, které ho působením gravitace přidržovalo na místě a zároveň mu bránilo, aby se posouval do stran. Aby prezident udržel protézu delší dobu zavřenou, musel pomocí svalů svírat čelisti a co nejméně mluvit.

– Falešné zuby nosíval i Hans Christian Andersen (1805—1875). Když ho přijala dánská královna, náhrada mu vypadla, takže ji musel sebrat a znovu si ji nasadit; panovnice ovšem pamatovala na své dobré vychování a tvářila se, jako by si ničeho nevšimla.

– Umělý chrup Johannese Brahmse (1833—1897) či Johanna Strausse ml. (1825—1899) prý vlastní Ondrej Jajcar ml., který údajně vykrádal z hrobek umělé zuby či zubní náhrady na slovenských, českých, rakouských či německých hřbitovech.

– Kompletní dolní protézu, zhotovenou z ryzího zlata proto, aby byla těžká, měl i český král a rakouský císař František Josef I. (vládl v letech 1848—1916), a závaží v dolní protéze nosil ještě relativně nedávno Josef Plojhar (v letech 1948—1969 československý ministr zdravotnictví).

– V Austrálii přišlo v druhé polovině minulého století do módy dávat dcerám jako svatební dar peníze na nové zuby. Novomanželky si po svatbě nechávaly vytrhat všechny vlastní zuby a začaly se pyšnit dokonale vypadajícími zubními náhradami vsazovanými přímo do dásně.

– Na trhání chodily i některé herečky; zbavovaly se zadních horních stoliček, aby měly módně propadlé tváře, jimiž proslula německá herečka a šansoniérka Marlene Dietrichová (1901—1992).

– V létě roku 2010 byla vydražena za (v přepočtu) téměř půl milionu Kč keramická protéza na zlatém plátku Winstona Churchilla (1874—1965), která nahrazovala šest horních předních zubů. Podle profesora Zdeňka Broukala o ně přišel kvůli protruzi (předkusu) těchto zubů, protože „protruhované zuby jsou při ukusování soust ve srovnání se zuby postavenými správně neúměrně zatěžovány, představují riziko pro paradentózu a tím pro jejich předčasnou ztrátu“. Když o ně v dospělosti už jako známá osobnost přišel, nechtěl zároveň přijít i o své typické šišlání (které bylo projevem jeho potíží se sykavkami), „a tak mu technici museli protézy neustále předělávat“. Co se týče tvrzení, že kouření doutníků jeho problémy se zuby ještě zhoršilo, přesnější je říci, že „to zřejmě způsobil zvyk držet doutník mezi zuby a že svoji roli tu sehrál za 2. světové války stres“.

 

Popisek k ilustraci:

V tomto případě chyběly pacientovi dva dolní (na obrázku kratší) řezáky. Zřejmě fénický lékař svázal možná v 5. století př. n. l. zlatými drátky sousední „živé“ (na obrázku delší) zuby se dvěma umělými zuby zhotovenými ze slonoviny.

Autor: Stanislava Jarolímková


přečteno: 284x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 69x   komentářů: 1, nejnovější: 04. 12. 2019, 20:41:24
přečteno: 376x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 11. 2019, 09:40:31
přečteno: 121x   komentářů: 1, nejnovější: 26. 11. 2019, 19:10:21
přečteno: 628x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 10. 2019, 21:43:54
přečteno: 721x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 10:02:45
přečteno: 645x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 07:44:55
přečteno: 767x   komentářů: 7, nejnovější: 12. 09. 2019, 09:09:51
přečteno: 893x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 09. 2019, 12:44:24

Nejčtenější

přečteno: 11419x   
přečteno: 9899x   
přečteno: 8983x   
přečteno: 8939x   
přečteno: 7954x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
dvěstě osmdesát devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 6. 12. 2019