joudaweb - časopis Čekanka

Tak tedy - ta dvě přísloví v úvodu mého článku jsem shrnula do jednoho, a to v tom smyslu, že tak dlouho a hodněkrát jsem mluvila o mém přání vidět Sochu Svobody, až nakonec skutečně došlo k tomu, že jsem se do Spojených států vypravila - třebaže to nebylo tou zaoceánskou lodí, jak jsem se o mém přání zmiňovala v jiném z mých článků.

 

Bylo to skutečně tak, že když někdy přišla při nějaké příležitosti, např. ve společnosti, při posezení s přáteli, kolegy nebo příbuznými, řeč na to, jaké má kdo třeba přání, nebo co by jej nejvíce zajímalo a chtěl by vidět, já jsem vždy povídala jen tohleto, přidala jsem občas ještě i tu plavbu zaoceánskou lodí a Grand Canyon, ale to již bylo navíc a ne tak podstatné.

 

Přestože, i když určité předpoklady zde byly, jsem se nikdy nezamýšlela nad tím, že bych se doopravdy do Spojených států mohla vypravit, tak zřejmě mi něco našeptávalo, abych o takových věcech mluvila, nebo fungovalo nějaké podvědomí, které mě k tomu nutilo.

 

Na úvod mého povídání se musím zmínit ale nejdříve o tom, jak a proč nakonec k tomu vůbec mohlo dojít.

 

Původ téhle události sahá až někdy do roku 1912, kdy bratr mého dědečka - otce mé matky - se vypravil za prací do Ameriky - díky Bohu to nebylo na Titanicu - a usadil se tam. Ještě před začátkem první světové války - traduje se, že snad poslední lodí před jejím začátkem, jej stihla následovat i jeho žena s malou dcerou, v Americe se jim pak narodila ještě jedna dcera, a právě ona a její rodina to byla, která to vše, o čem budu psát, způsobila.

 

Po celou dobu odloučení - okolo 55 let - oba bratři udržovali čilou korespondenci a navzájem se informovali o všech událostech, které se v jejich rodinách přihodily a co všechno prožili a zažili. Ani tak dlouhá doba, ani Atlantik, ani obě světové války, ani rozdílné politické uspořádání obou zemí neovlivnily jejich vztah, byť zůstal omezen pouze na písemný.

 

Pomyslné žezlo pokračování vzájemných vztahů jsem pak přebrala já spolu s dcerou onoho mého prastrýce, tedy sestřenicí mé matky - mojí tetou, jenže s tím rozdílem, že to nebyla korespondence česky, ale v anglickém jazyce.

 

Já jsem sice nic takového nepředpokládala, ani jsem tehdy neměla takové ambice a nepomyslila na takovou možnost, ale dědeček se v jednom z dopisů svému bratrovi zmínil o tom, že jsem se začala mimo jiné učit i angličtinu, a tak vlastně ona teta to byla, která pak v době, kdy oba bratři sice ještě žili, ale pro různé zdravotní problémy již nebyli schopni v korespondenci pokračovat, podnikla první krok a poslala mi dopis psaný anglicky. Byla jsem hodně překvapená a zkusila jsem mojí kostrbatou angličtinou odepsat se smíšenými pocity, jak můj pokus dopadne.

 

Dopadlo to tak, že písemný styk zůstal zachován a pokračoval docela úspěšně i nadále. Někdy mi teta můj dopis vrátila zpět opravený tak, jak by měl např. vypadat slovosled, já také ve snaze psát co nejsprávněji, jsem hodně používala jejich předpřítomný a předminulý čas, ale, jak jsem později zjistila, oni používali jednodušší běžný minulý čas, mé české do angličtiny otrocky přeložené texty by oni řekli nebo napsali jinak, a tak jsem se potom snažila zapamatovat si její připomínky.

 

Nechci se zde předvádět s mou znalostí angličtiny a dělat chytrou, protože mi to rozhodně nepřísluší, ale považuji za nutné se o všem tom zmínit, protože to bylo pro mě hodně poučné a zajímavé.

 

A jak tak náš písemný styk pokračoval, občas se v něm vyskytla zmínka o možném osobním setkání a pozvání k návštěvě. Nikdy to ale nebylo nic konkrétního, oni to spíš nechávali na mně, abych se nějak rozhodla. Já jsem za pozvání poděkovala, ale vůbec mi to tehdy nepřišlo, že bych eventuálně mohla návštěvu realizovat. Dostudovala jsem, provdala jsem se a bylo to na podzim roku 1969, kdy přišlo konkrétní pozvání i s dispozicemi místa, kam bych měla přiletět a kde by mě očekávali. Jenže - víme, jaká byla doba, byli jsme již tehdy dva, nebyly podmínky, abychom si to oba mohli dovolit, a tak zase zůstalo u toho, že jsem pouze poděkovala a zdůvodnila okolnosti, proč nemohu pozvání přijmout.

 

A jak říká přísloví, že "nejde li hora k Mohamedovi, musí přijít Mohamed k hoře", tak v průběhu sedmdesátých let američtí příbuzní v různém složení členů jejich rodiny uskutečnili tři návštěvy u nás. Bylo to fajn, manžel mé tety i ona, třebaže se oba již narodili ve Spojených státech, ještě docela dobře mluvili česky - byli totiž rodiči vedeni k zachování českého jazyka, až když přijel strýc se svojí snachou a vnukem, tak ti česky neznali, a tak jsem to zkusila s tou mojí trochu angličtinou a jakžtakž to šlo.

 

Při jejich třetí návštěvě přišlo opětné pozvání, které jsme zase nevyužili. Neuměla jsem si vůbec představit, že bychom to někdy vůbec uskutečnili, až začátkem roku 1989 - tedy dvacet let od prvého pozvání - to již moje teta nežila - přišlo kategorické pozvání jejího manžela s odůvodněním, že on "již také nemládne" - v tom roce měl dovršit 80 let, a tak že máme poslední možnost do Spojených států se podívat, a že pro dva z nás zajistí finanční podmínky pro návštěvu. Rodinná rada rozhodla, že návštěvu vykonám já se synem. Hodně mi záleželo na tom, aby cestoval i můj muž, ale - jednak, že tehdy nebylo jisté, jestli bychom dostali povolení k výjezdu celá rodina, ale také s ohledem na pracovní povinnosti mu to nevyhovovalo.

 

Měla jsem obavy, když jsem začala zjišťovat, co musím zařídit pro realizaci cesty, jestli se to podaří, ale byla jsem překvapená, že to ze strany úřadů nebylo vůbec nebo jen málo náročné. Vzhledem k tomu, že jsme ze Spojených států obdrželi českými úřady stanovené finanční pokrytí na celý pobyt, pasy jsme měli, tak stačilo požádat pouze o výjezdní doložku, zařídit vystavení víz, vyzvednout letenky a pak už jen na tři týdny odcestovat. Víza jsme jeli vyřídit i se synem osobně přímo na Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze, zde jsme museli uvést důvody cesty, předložit pozvání a vyplnit ještě hodně dalších údajů. Vyřízení se podařilo během jednoho dne - dopoledne jsme o víza požádali, odpoledne jsme si pro vyhotovená víza došli, a měli jsme vystaráno. Potud tedy jednání na úřadech.

 

Abychom ale výjezdní doložku obdrželi, musela jsem na příslušném pasovém oddělení předložit schválení k výjezdu mého zaměstnavatele, závodního výboru Revolučního odborového hnutí, podnikového výboru KSČ (byť nečlenka), prohlásit, zda mám či nemám nějaké finanční závazky, a v případě, že ano, jak je budu řešit - zkrátka - bylo toho dost, už si ani nevzpomínám, co ještě - vše bylo poplatné tehdejšímu režimu. Co kdybych tam chtěla třeba zůstat, že?

 

Náš syn tenkrát studoval na střední škole, a protože náš pobyt byl naplánován na červen, tak jsme také museli požádat o jeho uvolnění, i to se vyřešilo.

 

Protože ale ještě nebyl plnoletý, pro udělení výjezdní doložky musel souhlas s jeho výjezdem vyjádřit i můj muž - jeho otec.

 

Protože nakonec všechno dopadlo dobře, všechna povolení a schválení jsme dostali, takže nám již nic nebránilo vycestovat.

 

A tak v červnu 1989 - v době totality - je to paradox - pamatujeme si, jaká to tehdy byla doba, jsem si dovolila takovou opovážlivost, jako byla cesta do země nejtypičtější kapitalistické, uskutečnit.

 

Zážitků z cesty a pobytu pak bylo tolik, že vydají na několik článků. Tenhle tedy považuji za pilotní k případnému seriálu dalších článků.

 

O tom, co se dělo dále, budete-li mít zájem a chtít si o tom něco přečíst, třeba jak to nakonec dopadlo s tou Sochou Svobody, se zmíním příště.