joudaweb - časopis Čekanka

V Chicagu se nachází okolo 200 muzeí a různých galerií. Nejzajímavější z nich a nejvíce navštěvované je Muzeum vědy a průmyslu, které bylo vystaveno někdy ve třicátých letech minulého století a patří k největším na světě. A tohle muzeum jsme měli možnost navštívit. Samozřejmě jsme nemohli absolvovat prohlídku celého muzea, to bychom tam museli strávit dva? či snad více? dnů. Ale viděli jsme ty nejzajímavější exponáty, k nimž bezesporu patří německá ponorka, která byla jako jediná německá válečná ponorka v roce 1944 zajata spojeneckými vojsky ve Spojených státech. Na jejím povrchu jsou vidět díry po průstřelech.

 

Také je zde několik 3D projekcí, simulujících např. let kosmickou lodí, některé z nich můj syn vyzkoušel. Jsou zde vystaveny také různé přehledy o průmyslové produkci všech možných států světa, našli jsme tam nějaké údaje i o Československu.

 

Toto muzeum je cílem nejen turistů, ale, nevím, možná také proto, že jsme tam byli právě v období, kdy nadchází doba prázdnin, tak tam bylo hodně školních výprav, jak je ostatně vidno i z fotografií, na kterých je vidět několik tzv. school busů, kterými jsou děti rozváženy do příslušných škol vzhledem k neexistenci nějaké jiné veřejné hromadné dopravy, jak to ostatně známe i z amerických filmů. Bylo tam zkrátka hodně rušno.

 

Další zajímavost, kterou jsme navštívili, bylo Adler planetárium a muzeum astronomie. Je to nejstarší planetárium na celém americkém kontinentu, bylo vybudováno v roce 1930 a dodnes patří k největším na světě, nejsem si jistá, jestli není vůbec největší. Bylo také zahrnuto do seznamu amerických kulturních památek.

 

A tam jsme si užili docela dost. Jednak zde jsou vystaveny exponáty vztahující se k výzkumu vesmíru, záznamy o dobývání vesmíru, o kosmonautech, o hvězdách, zkrátka všechno možné, co se vesmíru týče.

 

Navštívili jsme také významnou atrakci planetária, a to promítání 3D filmu v hledišti, umístěném v prostoru kupole planetária. Bylo to hodně zajímavé, a tak se u toho trochu déle zastavím.

 

Tak především hned při vstupu do hlediště mě zaujalo, jak vypadá. Bylo nezvykle příkré a řady sedadel byly výše nad sebou, než jsme zvyklí, téměř jsem měla pocit, že do řady přede mnou přepadnu. Nejdříve byla v kupoli nasimulována noční hvězdná obloha a zvuky a stereo hudba, která tuto projekci doprovázela, jako kdyby nás vtahovala do vesmírného prostoru, až jsem měla takový zvláštní pocit, že se vznáším či letím, nebo tak nějak to na mě působilo.

 

Pak se nahoře v kupoli i vepředu na hledišti začal odvíjet dokumentární film o tehdy dvou hodně úspěšných sportovcích světa. Už si přesně nepamatuji v jakém pořadí, ale byli to Američan Carl Lewis, jeden z nejúspěšnějších atletů světa v historii a Švýcarka Maria Walliserová, lyžařka, která dosahovala v tehdejší době velkých úspěchů v alpském sjezdovém lyžování.

 

Pamětníci pamatují, pro eventuální mladší čtenáře připomenu ve zkratce to nejzajímavější a nejdůležitější o nich.

 

Tak začnu o Carlu Lewisovi, který na letní olympiádě v roce 1984 v Los Angeles získal 4 zlaté medaile. Je to jeden ze dvou atletů, kterým se to v historii atletiky na olympiádách podařilo (druhý - resp. první - byl Američan Jesse Owens na olympiádě v roce 1936 v Berlíně). V promítaném filmu byl zdokumentován jeden jeho vítězný závod na 100 metrů, a ta blízkost, stereo ozvučení a prostředí nás zcela jako kdyby uvedlo přímo do centra dění. Úplně bylo slyšet skřípat povrch atletické dráhy pod jeho tretrami, jeho dech, rozhovor po ukončení závodu, zkrátka velice zajímavé. Start jeho závodu byl někde nahoře na kupoli a běžel pak směrem dolů do hlediště před námi do cíle. Zajímavé to bylo.

 

Stejně tak to bylo u Marie Walliserové, které byla právě v té době také velice známá ve světě lyžařského sportu. Měla olympijské medaile z předcházejících dvou zimních olympiád v roce 1984 v Sarajevu a 1988 v kanadském Calgary, dvojnásobná vítězka světového poháru, a také s ní jsme prožívali jeden závod, zdokumentovaný tak, že jsme slyšeli skřípění lyží, jak se zařezávaly do zledovatělého sněhu, který sjížděla, rozhovor s ní jak před závodem, tak i po něm.

 

A právě tehdy můj strýc ke mně prohodil něco, co mě jednak potěšilo, ale hned zase rychle postavilo na pevnou zem. Zkrátka řekl, že ona mluví podobně anglicky jako já. Jak říkám, měla jsem z toho radost, ale uvědomila jsem si, že měl nejspíš na mysli především náš evropský akcent, odlišující angličtinu lidí, kteří se ji naučí, od rodilých Američanů nebo lidí dlouho zde žijících. Vůbec mě nenapadlo, že bych se mohla s jejími jazykovými znalostmi rovnat s ohledem na to, že ona se běžně pohybovala v prostředí, kde angličtinu používala, oproti mně, která sice jakési znalosti mám, ale právě tu možnost konverzace, která je především důležitá, tak tu mám jen velmi sporadicky.

 

Další zajímavostí poblíž muzejního komplexu bylo takové, řekla bych - v porovnání s obřími letišti - takové malé letišťátko na břehu jezera. Jeho ranvej byla umístěna přímo na jezeře. Byli jsme svědky, jak přistávalo menší letadlo, před budovou letiště již stála připravená naleštěná dlouhá limuzína s tmavými okny. Byli jsme zvědaví, a tak jsme si chvíli počkali, a skutečně do ní po nějaké chvíli nastoupilo několik mužů - již na pohled snad byznysmenů či politiků. Trochu jsem pátrala, jestli toto letiště existuje doposud, ale zjistila jsem, že někdy okolo roku 2000 bylo zbouráno a na místě ranveje je nyní vybudován park. O jeho zrušení se velice zasazoval tehdejší starosta Chicaga.

 

Dále se zmíním o několika budovách, které mě sice zajímaly také, ale především si pohled na ně užil můj syn, zajímající se o sport jak aktivně, tak pasivně.

 

Tak třeba jsme byli u sportovní haly hokejového klubu Chicago Blackhawks, byla to taková náhoda, že byla právě otevřená, něco v ní dělali, a tak se můj syn mohl podívat i dovnitř. Pro mladého kluka to byla docela událost, pobýt v hale, i když se v ní nic nedělo, kde vlastně celou svoji hokejovou kariéru - 22 let - prožil Stan Mikita, světoznámý hokejista slovenského původu. Mimo jiné, o rok později, než jsme tam byli my, zde působil ve dvou sezónách také náš brankář Dominik Hašek.

 

Byli jsme se podívat i u stadiónu Wrigley Field, domovského stadiónu baseballového týmu Chicago Cubs, na kterém den předtím můj syn s naším chicagským hostitelem navštívil zápas tamější baseballové ligy. O tom se ještě zmíním v příštím článku.

 

Zdokumentovali jsme si i fotbalový stadion Soldier Field, na kterém se hrálo také několik zápasů fotbalového mistrovství světa, které se konalo ve Spojených státech v roce 1994.

 

Když už jsme u sportu, musím ještě zmínit další významný chicagský sportovní klub, a to basketbalový klub Chicago Bulls, kde prožil téměř celou aktivní sportovní kariéru nejlepší basketbalista světa Michael Jordan. Budovu tohoto klubu jsme ale neviděli.

 

Mimo tohleto všechno, co jsme mohli vidět, jsme si všímali, jak je město opravdu úhledné, čisté, spořádané, lidé klidní, užívající si pobyt zde. Měli jsme z toho všeho příjemný pocit a užívali jsme si jej. Koneckonců pravdivost mých slov potvrzují i fotografie.

 

Zvu Vás nyní do galerie podívat se na některé z nich. Jsou tam budovy muzea i s tou řadou school busů, planetárium, budova letiště s onou limuzínou, dále je tam i znovu jedna fotografie z vyhlídky v Sears Tower, kterou zde uvádím proto, že je na ní vidět právě ranvej toho malého letiště, dále fotografie stadiónů a budovy hokejové haly.

 

Ještě několik zajímavostí z pobytu u našich nových amerických přátel, které bych Vám chtěla přiblížit, mám. V příštím - posledním článku z tamního pobytu, než bude naše cestování pokračovat dál, se krátce o nich zmíním.

 

Zvu Vás pak opět k jeho přečtení!