joudaweb - časopis Čekanka

Zatím jsem se zmiňovala pouze o místech, kde jsme se zdržovali, a která jsme měli možnost poznat nejvíce. Byly to nejatraktivnější budovy ve městě a místa nejnavštěvovanější nejen cizinci, ale i obyvateli města, kteří je využívají a navštěvují pro různé kulturní zážitky, zábavu, relaxaci i sport, nebo prostě jen tak. Situování města na pobřeží Michiganského jezera, které nám svojí rozlohou připomínalo spíš moře než jezero, skýtá plno možností pro milovníky vodních sportů, nebo jen relaxaci na plážích, kterých má několik. Svědčí o tom i množství ukotvených lodí, loděk a člunů v přístavištích a kotvištích.

 

Líbila se nám projížďka po dálnici podél jezera, kde jsme měli možnost vidět na jedné straně jezero a dění na něm a z druhé strany panorama města - nestačili jsme otáčet hlavami.

 

Abychom ale poznali město více, a to po všech jeho stránkách, naši přátelé s námi projeli některé části autem. A tak jsme se ocitli třeba i v takové, řekla bych, chudší části, kde bylo vidět, že se zde žije jinak, než je běžné, a že zde rozhodně není radno a bezpečno chodit pěšky. Svědčily o tom neudržované domy, oprýskané omítky, zaparkovaná viditelně starší auta s místy pomačkanými a potlučenými blatníky či jinými částmi karosérie, volajícími po novém nástřiku, atp.

 

Ještě nesmím zapomenout se zmínit o chicagském metru, které je z největší části podzemní, místy ale vede po povrchu a zčásti i nahoře nad ulicemi. Také jsme projížděli - to bylo poblíž centra - po ulici, nad kterou byl přejezd, po němž právě jeden metrovlak projížděl. Zmiňuji se o tom i přesto, že pro čtenáře to nejspíš není nic nového, neboť je to občas vidět v některých amerických filmech, ale, málo platné, skutečnost není film - nebo naopak?

 

Když už jsem zde napsala o Chicagu všechno možné, tak pro úplnost, přestože to nemá s naší návštěvou nic společného, ale mě to zajímá, a snad to bude zajímavé pro všechny, kdo si článek přečtou, uvedu pár známých osobností, kteří se v Chicagu narodili, nebo zde žijí. O některých jsme věděla, ale přiznám se, že jsem trochu pátrala a zjišťovala, abych mohla poskytnout více, a zároveň správných, informací. Jeden z nejvýznamnějších obyvatel byl bezesporu Antonín Čermák, starosta Chicaga, o jehož záslužném činu, který jej stal život, jsem již psala.Ze slavných rodáků to byl např. Raymond Chandler, spisovatel detektivek, zástupce tzv. drsné americké školy, duchovní otec detektiva Phila Marlowa. Jeho nejznámější kniha u nás je nejspíš Dáma v jezeře, možná i Sbohem buď, lásko má. Obě jsem kdysi hodně dávno četla. Dalším známým rodákem je Hugh Hefner, zakladatel a vydavatel magazínu Playboy, jak jsem již dříve také vzpomněla. Z dalších osobností to jsou Hillary Clintonová, kdysi první dáma a Michelle Obamová, současná první dáma Spojených států, která zde také se svou rodinou před přestěhováním do Bílého domu i žila, a někdy se tam možná i opět vrátí, dále spisovatel a scénárista Michael Crichton - známe u nás např. jeho zfilmovaná díla Jurský park a Skandální odhalení, dále herec Harrison Ford, herečka Daryl Hannah, která měla kdysi dlouhodobý vztah s Johnem Kennedym mladším, žije zde Oprah Winfrey, i u nás známá televizní moderátorka své vlastní Oprah Show.

 

Co jsem ale nevěděla, možná to někoho překvapí, možná to někdo ví, že se zde narodil podnikatel Ray Kroc, který v roce 1961 zakoupil od rodiny McDonaldů tehdy národní řetězec podniků rychlého občerstvení a dokázal jej povýšit na řetězec celosvětově známý. Až potud - odvážný podnikatelský čin. Ale proč to zde uvádím - byl to totiž Čechoameričan - narodil se v rodině českého přistěhovalce, který pocházel někde od Plzně. Zkrátka další z lidí majících český původ, kteří se ve světě neztratili a stále dokazují, že se nadarmo neříká "zlaté české ručičky" i "česká hlava".

 

Tak tohle je definitivní konec mého vyprávění o "Větrném městě", jak jsem je nazvala v prvním článku o něm. Dále se pokusím zrekapitulovat náš pobyt zde a poznatky, které jsme získali, a také něco ze soukromého pobytu v domě našich hostitelů. Nebude to již nějaké systematické povídání, ale takové pel mel - ode všeho něco.

 

Za poměrně krátkou dobu, celkem jsme tam byli necelé 4 dny, jsme toho stihli opravdu hodně. A to vše díky našim americkým přátelům, v podstatě bych mohla říci vzdáleným příbuzným, neboť my i oni jsme byli docela blízkými příbuznými strýce, který nás do Států pozval. Věnovali se nám velice a snažili se nás seznámit se způsobem jejich tamního života.

 

Byli velice milí, inteligentní, fundovaní, vzdělaní, tenkrát již důchodci. Náš hostitel byl v aktivním věku hodně exponovaný pracovník a na svém pracovišti uznávaný expert, zabýval se zajišťováním a vybavováním velkých staveb elektrozařízením. Tak nějak jsem jeho pracovní činnost pochopila. V souvislosti se svým zaměstnáním hodně cestoval po světě a cestování byl i koníček jich obou v soukromí. Měli např. na zdi pověšené 2 fotografie, kde se navzájem vyfotili na Velké čínské zdi. Byli v Africe, jako zajímavý suvenýr si odtamtud odněkud mimo jiné přivezli šíp, který napuštěný jedem kurare se používal (nebo ještě používá?) k lovu zvířat. A ještě spoustu dalších suvenýrů z různých zemí světa tam měli.

 

Jak jsem zmínila v předcházejícím článku, tak druhého dne našeho pobytu večer se na baseballovém stadiónu Wrigley Field konal nějaký důležitý zápas tamního klubu Chicago Cubs v rámci Národní baseballové ligy. Vzpomínám si, že to byla pro celé město veliká událost, byl toho plný místní tisk, reklamní plakáty všude možně, zkrátka bylo to hlavní téma dne. A náš chicagský hostitel vzal mého syna na ten zápas se také podívat. Byl to pro něj zážitek vidět baseball naživo a užil si to. Sice se snažil pochopit pravidla této hry, o nichž se u nás tehdy moc nevědělo, ale měl s tím problémy. Úsměvné bylo, že když se vrátili a já jsem se ptala na výsledek (já, která jsem jen věděla, že tam jsou nahazovači a roztleskávačky), tak mi odpověděl, že ani vlastně neví, ale že domácí zvítězili.

 

Již jednou jsem se v některém z článků zmínila o tom, že jsem se ve Spojených státech setkala s několika "poprvé". I při tomto našem pobytu jich pár bylo.

 

Začnu tím, že asi rok nebo dva před naší návštěvou postihla místo jejich bydliště a okolí tzv. blesková povodeň. Myslím si, že to tak bylo, nevím, jestli tam tomu tak říkali, ale dala jsem si to do souvislosti, když se u nás v posledních několika letech takové povodně vyskytly a mluvilo se o tom, že ve Spojených státech je jejich výskyt častý. Ptala jsem se totiž, jestli ta povodeň byla v důsledku vylití nějaké řeky někde poblíž, ale nebyla tam žádná a říkali, že se zkrátka najednou spustil veliký liják, půda nestačila vodu vstřebat, a tak je zaplavilo. Viděli jsme fotografie všech věcí, poničených vodou a vystěhovaných před domem. Museli pak docela dost nábytku a elektrospotřebičů nově pořídit. Vzpomínám si, že na jiném místě našeho pobytu jsme ještě jednou při sledování televizních zpráv slyšeli, že se někde taková povodeň také vyskytla.

 

Další poprvé byla dnes již i u nás známá a prodávaná tzv. americká lednička, vysoká, dvoudveřová, ze které jsme si mohli napustit studenou vodu anebo přidat do pití led.

 

Poprvé jsem tam jedla brokolici. Položili ji na misce na stůl jako přílohu k nějakému hlavnímu jídlu, uviděla jsem něco zeleného, podobného květáku, ptala jsem se, co to je - že "broccoli".

 

Naši hostitelé se chystali na nějakou víkendovou párty s přáteli spojenou s golfem. Pomáhala jsem s přípravou zeleniny pro občerstvení, a poprvé jsem viděla řapíkatý celer. Neznala jsem jej. Možná to byla jen moje chyba, ale skutečně si nejsem vědoma, že by to tehdy byla známá zelenina.

 

Byli jsme s nimi v marketu nakupovat ještě nějaké doplňující potřeby pro jejich setkání s přáteli, mimo jiné golfové míčky. Nekupovali míčky bílé, ale speciálně si vyžádali žluté. Golf jsem tenkrát znala jen z knih a měla představu, že míčky jsou jen bílé. Zkrátka - ženská!

 

Také jsem tam zjistila, jak se vypořádávají se vzdálenostmi, které je od příbuzných někdy dělí. Jedna z jejich dcer (měli 2 dcery a syna), žijící v Chicagu, si o víkendu jednoduše zaletěla navštívit svého bratra a sestru (v některém z příštích článků se o ní ještě zmíním), do Kalifornie.

 

Sestra naší hostitelky žila v sousedním státu Wisconsin. Telefonovaly jednou spolu, i náš strýc s ní hovořil, a pak mi najednou vložil telefonní sluchátko do ruky a postavil mě jednoduše před hotovou věc si s ní promluvit. Pokusila jsem se, nějak to dopadlo, sice jsem byla rudá až za ušima a srdce až v krku, abych se neztrapnila, ale povedlo se a trochu jsme si popovídaly. Mimochodem - přenosný telefonní přístroj - to bylo další mé "poprvé".

 

Také jsme se setkali s tím, známe to již dnes v naší zemi také, že, přestože jejich dům doslova sousedil s benzínovou pumpou, tak jsme jeli tankovat o několik kilometrů dále, kde byl galon benzínu o několik centů levnější.

 

Byla jsem překvapená, když jsem se podívala oknem do zahrady a uviděla šplhat na stromě a pak i pobíhat po záhonech veverku, a pak ještě, a další... Říkala jsem si - je to možné? Že se nebojí.

 

Tak takové vzpomínky máme oba dva na náš pobyt v Chicagu a v domě našich hostitelů na jeho předměstí. Ti zde potom žili ještě pár let, ale na tzv. stáří se přesunuli do teplejších krajin do města Sun City ve státě Arizona. Spojili tak dobré s užitečným, protože zároveň měli blíže ke svým dvěma vnukům, žijícím v Kalifornii.

 

Doba našeho pobytu tedy uplynula, poděkovali jsme našim hostitelům za přijetí, pobyt a čas, který nám věnovali, rozloučení se neobešlo bez emocí, a pak jsme pokračovali dále v naší cestě.

 

O tom, kam to bylo a jak probíhala další část našeho pobytu ve Spojených státech, si můžete přečíst, budete-li mít zájem, v dalším článku. Máte mé pozvání!