Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Název opět vypadá jako nějaká zkomolenina, ale není tomu tak. Proč jsem jej tak nazvala a ještě o dalších zajímavostech pojednává tento článek, který je pokračováním a ukončením toho předchozího.
A pak přišlo pondělí, a to byl den, kdy měl můj syn narozeniny. Mimochodem - v tentýž den slavil polokulaté jubileum 65 let i americký prezident George Bush starší. Dostal dort, tedy můj syn, zazpívali jsme mu Happy Birthday a užívali jsme si po hektické neděli trochu klidu.
Bylo pěkné počasí a chlapci je využili i k různým sportům, já jsem si tam vyluštila nějaké osmisměrky a kriskrosy v tamních novinách včetně tajenek. Byla jsem za to pochválena, divili se, že se mi to podařilo, ale já jsem to nepovažovalo za něco obtížného, mám ráda výzvy. S těmito dvěma způsoby luštění jsem se setkala poprvé právě v tom roce 1978, kdy u nás byla naše tamní hostitelka se svým synem na návštěvě, Přivezli si několik sešitů s těmito hádankami na případné ukrácení času, zaujalo mě to tehdy a byla jsem ráda, když později i v našich časopisech se začaly objevovat, ale jen potud, než se objevily číselné křížovky a sudoku, teď už osmisměrku či kriskros si vyluštím jen sporadicky.
Poslední večer byl velice pěkný, Nejdříve jsme si poslechli malý večerní klavírní koncert, o který se postaral můj syn. Třebaže sedmnácetiletý, byl již zdatný klavírista, v té době navštěvoval předposledním rokem lidovou konzervatoř, ale jeho výhodou je to, že dokáže lehce improvizovat, stačí mu pouze slyšet a zapamatovat si melodii a k přehrání nepotřebuje žádné noty. Psala jsem o tom již jednou v nějakém jiném článku. Pro tuto schopnost existuje takový lidový termín "cikánské ucho". Nechtěla jsem tento termín zmiňovat, ale pátrala jsem, jestli jej někde najdu, a našla jsem. V nedávné době jeden muzikant, zpěvák a muzikálový herec tento termín v rozhovoru zmínil, tak jsem si řekla, že o tom zde napíši také.
A tak si sedl ke klavíru a začal na střídačku přehrávat různé skladby jak pro mladé, tak pro starší. Na řadu přišly postupně namátkou skladby Pro Elišku, Balada pro Adélu, vypálil několik Elvisových rokenrolů, pak zvolnil s jeho Love me tender, prostřídal je několika skladbami jeho oblíbených Beatles, něco od Mozarta a všem se moc líbila ústřední melodie z filmu Doktor Živago, kterou u nás známe pod názvem Krásné je žít.
Nedá mi to, abych se u tohoto filmu trochu nezastavila. Příjmení autora románové předlohy k němu je hodně podobné příjmení obou našich předků, kteří vlastně způsobili to, že jsme se tam všichni setkali - mého dědečka a jeho bratra. Kdoví, jestli by se při pátrání a vytváření rodokmenu nenašly někde dávno nějaké společné kořeny. Víme, že často dochází jak v průběhu doby, tak i při rozšíření některého rodu do více zemí v příjmeních k různým zkomoleninám, takže by bylo docela zajímavé, jestli by se něco i v tomto případě nenašlo. Možná by to byl zajímavý případ pro genealožku Štěpánku *), která by si s tím určitě poradila. A aby nezůstalo jen u toho, měla by i další práci při vyhledávání předků mé babičky, jejíž rodné příjmení zní zcela stejně, jako příjmení jednoho anglického herce, jen s tím rozdílem, že u nás psané i čtené písmeno "k" se v anglickém jazyce píše jako "c". A chtěla-li by se dopátrat k pra a praprapředkům mým, musela by také cestovat hodně, hodně daleko. Ale to jsem trochu odbočila, a teď již zpět k naší návštěvě.
Večer pokračoval vyprávěním o našich rodinách, vzpomínáním a bylo zajímavé, když jsme viděli sedět všechny čtyři chlapce vedle sebe, představit si, že všichni měli, třeba na různých částech světa, téhož prapraděda. Vzpomínali jsme i na jejich návštěvy u nás, líbilo se jim, a velmi dobře jsme se tehdy bavili, a také jsme jim ukázali něco z našeho okolí. Její nejstarší syn měl v době návštěvy u nás třináct let, teď již byl dospělý, byl zaměstnán v továrně automobilového průmyslu, také si zavzpomínal na tehdejší dobu. To všechno přišlo tehdy na přetřes.
Také jsme si povídali o různých známých osobnostech a zajímali jsme se, koho z našich znají. Tak, jak už jsem zmínila v minulém článku, oblíbený tam byl náš hokejista Petr Klíma, znali ještě Karla Gotta a Věru Čáslavskou. Ptala jsem se na Valdemara Matušku, ale ten tam ještě nebyl známý. Ono to byly teprve necelé tři roky od jeho emigrace, tak ještě se svými vystoupeními zřejmě nestihl dosáhnout až na sever Států. Mimochodem - k jeho emigraci se vztahuje další má vzpomínka. To bylo v září 1986, já jsem právě ležela v nemocnici a uklízela nám tam taková prostá starší žena. Jednou ráno přišla a sdělila nám, že se právě dověděla, že emigroval, a téměř plakala, když povídala: "Víte, já se jmenuji Tereza a chtěla jsem si koupit tu gramodesku. Ale teď už si ji nekoupím!".
Nedá mi, abych to tady nenapsala, a o čem se ještě zmíním v některém z dalších článků. Naše všeobecné znalosti o Spojených státech, jejich kultuře, sportu a všem možném ostatním byly srovnatelné s jejich, v mnoha případech větší. A nejenom o Spojených státech...
V minulém článku jsem psala, že rodiče naší hostitelky žili původně v Iowě, i ona tam vyrůstala, vystudovala a nějaký čas tam i žila již jako provdaná, než se přemístili do Michiganu. A u státu Iowa, byť jsme tam nebyli, se také trochu zastavím, protože je to zajímavé. Žije tam velká česká komunita a její město Cedar Rapids je jedno z nejvýznamnějších center našich krajanů v celé unii. Mají tam České a slovenské národní muzeum a knihovnu, jejichž prostory byly v devadesátých letech rozšířeny a zahájení činnosti v nových prostorách se tehdy zúčastnili společně americký, český i slovenský prezident. V roce 2008 ale při povodni, když se vylila z břehů řeka Mississippi, bylo zaplaveno. Po této události bylo postupně přemístěno na jiné místo a funguje dále. Možná, že zde píši o známých věcech a událostech, ale pro mě to je zajímavé, a tak jsem si řekla, že se o tom tady zmíním.
Hlavní město Iowy je Des Moines. Prvními obyvateli byli Francouzi, proto ten francouzský název, který by se měl i francouzsky vyslovovat. Strýc to ale vyslovoval jednoduše "Des Mónes". Nevím, jak na tom byli ostatní, to se mi zjistit nepodařilo, ale hádám, že možná stejně. Takže tím jsem se teď konečně dobrala opodstatnění názvu mého článku.
Tak jsem zase odbočila, ale při psaní mě napadají stále další a další myšlenky a vzpomínky, které, si myslím, by mohly být zajímavé nebo úsměvné pro všechny.
Ale znovu se vrátím k našim zážitkům. Jak jsem již dříve psala, všude jsem objevila něco "poprvé". Tak třeba právě tam jsem poprvé jedla pizzu. Už si nevzpomínám, jestli v té době byla u nás již aktuální. Faktem je, že já jsem ji do té doby nikdy nejedla. Také mikrovlnnou troubu, o které jsem ale již u nás doma věděla dříve, jsem obsluhovala poprvé. Nebo jsme jedli hroznové víno, které bylo vyšlechtěné tak, že nemělo pecky, dnes už také u nás nic nového.
Ještě bych se chtěla zmínit o tom, jak jsme reagovali na takové věci, které jsme neznali a na způsob jejich života. Nebylo to něco v tom smyslu, že bychom řekli "Jéé, co to je?", nebo "Jéé, to u nás nemáme!", nebo nějak jinak hanlivě. Chovali jsme se - řekla bych - kultivovaně, v žádném případě jsme neshazovali systém, ve kterém jsme žili, prostě jsme to brali jako fakt, že my žijeme u nás a oni tam. Ale v žádném případě jsme se netvářili nějak ušlápnutě, zkrátka - chovali jsme se zcela přirozeně, a myslím, že i oni si byli toho vědomi.
Pobavila jsem je, když se mě zeptali, jestli bych tam dokázala žít. Odpověděla jsem, že bych dokázala, ale nemohla. Na otázku proč? jsem odpověděla, že proto, že neumím řídit auto a ani nevlastním řidičský průkaz. Bez auta tam totiž opravdu nejde žít. Ty vzdálenosti, žádná, nebo někde jen velice ojedinělá, hromadná doprava, ale proč to tady píši, je to přece všem dobře známá skutečnost.
Musím se ale přiznat, že, i když jsem se stále dobře bavila, tak kdesi v podvědomí se mi neustále jednak vtíraly myšlenky a vzpomínky na mého muže, a také ten pocit, že nás dělí taková vzdálenost a zejména ten oceán, který budeme muset při návratu domů překonat.
Do galerie jsem umístila pár fotografií, jsou jen z místa jejich bydliště. Bylo tam pěkně, spousta zeleně kolem, počasí nám vyšlo. Tomu psovi říkali Red Dog, ta kočka se nám také líbila. Je tam ještě také ten jejich malý sportovní areál, slavnostní tabule s diplomem o ukončení studia a ten narozeninový dort.
A další den ráno nezbylo, než se rozloučit, neobešlo se to bez nějakých slziček, a my jsme pokračovali dále na východ, zpět do státu Ohio, po stopách toho, co tam kdysi dávno začalo...
Autor: Jiřina Tabášková