joudaweb - časopis Čekanka

Děkuju za pěkné a poučné zavzpomínání na výborného básníka J. V. Sládka paní Jiřinko.

Paní Táňo, váš komentář mě pobavil a živě jsem se vrátila i do svých dětských let. Naprosto s vámi soucítím, se zpěvem ve škole jsem to měla naprosto stejné, takže si dovedu živě představit, jaká ´muka´ jste prožívala. :-) Jinak ´křišťálová studánka´ byla a je mojí vůbec nejoblíbenější básní dodnes.

Milá Jiřino, Váš článek mi připomněl jednu událost z mého dětství. Měli jsme ve škole učitele hudební výchovy, který měl ve zvyku jednou za pololetí vyzkoušet celou třídu tím způsobem, že každý musel sólově zazpívat nějakou písničku a on za tento výkon pak uděloval známky. Bytostně jsem to nesnášela! Byla jsem v dětství hrozná trémistka a muset zpívat před celou třídou pro mě byla hotová muka. Nebyla jsem zdaleka sama. Jenže ti druzí, to byli kluci, kteří se nebáli postavit si hlavu a nechat si místo zpěvu raději napsat pětku. Pro mě coby jedničkářku byla prostě pětka nemyslitelná, a tak jsem holt celou proceduru pokaždé jaksi přetrpěla.

V šesté třídě jsem při téhle příležitosti rozklepaným hláskem zapěla "Mám křišťálovou studánku..." - až doposud jsem nevěděla, že je to zhudebněný text J. V. Sládka. No a soudruhu učiteli se má písnička i zpěv natolik zalíbily, že rozhodl, že musím tutéž píseň nazpívat do místního rozhlasu jako součást pásma připravovaného tuším k MDŽ. Pro mladší ročníky dodávám, že místní rozhlas byly tlampače rozvěšené po vesnici, ze kterých se čas od času ozývalo hlášení o tom, že do obce přijede výkup kožek nebo že se zájemci o očkování psů mohou dostavit před družstevní jídelnu zítra ve čtrnáct hodin.

Ono nazpívání do rozhlasu mělo proběhnout tak, že jsem měla s tímhle učitelem nakráčet na místní národní výbor, kde bych píseň zapěla a oni by mě přitom nahrávali na magnetofon. Byl určen den, kdy se mám na to nazpívání dostavi. Žadonila jsem, že to nechci, ale nebylo mi to nic platné. Ani rodiče tenkrát nechápali, proč by na jednom nazpívání písničky mělo být něco tak strašného. Naopak mi zdůrazňovali, jaká je pro mě pocta, že jsem z celé školy byla vybrána právě já.

Noc přede dnem, kdy se mělo nahrávat, byla první v mém životě, kdy jsem hrůzou nemohla spát. Ráno jsem se na národní výbor dostavila vynervovaná a ze všeho nejvíc jsem si přála, aby přestala jít elektrika, aby se pokazil magnetofon, nebo radši ať celý národní výbor zmizí z povrchu zemského. Nic z toho se ovšem nestalo a okolnosti mě dotlačily k tomu, že jsem písničku rozklepaným hlasem skutečně nahrála.

Ani nevím, jestli ji vysílali jednou či víckrát, vím jen to, že jen co z tlampačů ono pásmo k MDŽ ohlásili, strčila jsem hlavu do polštáře, zacpala si uši a zůstala jsem téhle pozici tak dlouho, dokud jsem neusoudila, že vysílání skončilo.

Bohužel díky téhle události došlo k tomu, že písnička, kterou jsem mívala velice ráda a moc ráda jsem si ji zpívávala, se mi zprotivila tak definitivně, že jsem si ji od té doby ani jednou nezazpívala a věřte nebo ne, já ji nenávidím dodneška.

A co z toho plyne? Rodiče a učitelé, netlačte děti do činností, které jim zjevně způsobují stres. Zanechá to na nich nenapravitelné následky.