joudaweb - časopis Čekanka

Čas od času je potřeba naše příbytky podrobit řádnému úklidu a pak je nezbytné spoustu nepoužívaných věcí vyřadit. Je-li nám líto je vyhodit na skládku, můžeme jimi obdarovat své blízké, ovšem jen v případě, že mají zájem. Další variantou je možnost navštívit například bazar a tam nepotřebné předměty za malou částku zanechat. Hřeje nás pak pocit, že třeba ještě někomu udělají radost a nebo ještě komusi dobře poslouží.

Někteří z nás to vezmou od podlahy a zbaví se všeho starého. Přiznám se, že já patřím do druhé skupiny. Nedokážu se s několika drobnostmi rozloučit a opatruju je po celý život. Jsou to věci, ke kterým mám nějakou vazbu. Není jich mnoho, stačí jedna věc, spojená s nejbližšími osobami, takže nehrozí, že si zakramaříte byt. Za všechny uvedu několik příkladů.

Tak např. když mi bylo asi deset let, zemřela moje stařičká prababička. Po pohřbu se sjelo všechno příbuzenstvo do její chaloupky, aby si každý odnesl nějakou maličkost na památku. Zaskočilo mě, když se mě kdosi zeptal, co bych chtěla já. Nevěděla jsem a pak jsem si vzpomněla, jak jsem na stěně chodby, při každé návštěvě obdivovala malý obrázek, na kterém bylo štěně s kotětem. Už od malička jsem měla ráda zvířata a proto jsem po chvíli váhání ukázala právě na něj. Jenže o obrázek projevil zájem kdosi jiný, kdo ho prababičce před lety daroval. Trošku jsem posmutněla a v tom ke mně přišla moje prateta se slovy: „Vezmi si tohle zrcátko. Už jsi malá slečna, tak se ti bude hodit a když se do něj podíváš, vzpomeneš si na prababičku.“ S úsměvem jsem přikývla a stařičké zrcátko jsem svírala ve své dětské náruči. Bylo dobře, že to tak dopadlo. Kulaté zrcátko v dřevěném stojánku má své místo v našem bytě dodnes a má stále své kouzlo. Navíc z něj promlouvá kus historie a vždy když se na něj podívám, skutečně si na prababičku vzpomenu.

Jako další mám například v zásuvce brýle po dědečkovi, které míval často nasazeny na nose, když četl knížky. Když je vidím, vybaví se mi to. Takhle mám po každém členovi rodiny něco uschovaného. Asi nejtypičtější jsou první botičky po synovi, ale také svetřík, který mu upletla moje maminka, když byly synkovi dva roky. Je na něm vypletený krásný barevný kohout, přes celý přední díl. Přiznám se, že mám hodně koníčků a zálib, ale pletení a háčkování není moje parketa. V mládí jsem sice vyšívala a bavilo mě to, ale už roky jsem se k tomu nedostala. V životě jsem upletla pouze jeden svetr a uháčkovala jednu dečku. Pokoušela jsem i šicí stroj a ušila mikinu, ale to je už taky dlouho zpět. Ráda bych se ale k šití vrátila, je nepříjemné se vším shánět někoho, kdo třeba olemuje závěsy a podobně… Snad proto jsem si tolik vážila toho svetříku s kohoutem. Ačkoli jsem věci po synkovi rozdávala známým, když z nich odrostl, svetřík jsem si nechala schovaný. Připomíná mi nejen synovo dětství, ale taky maminku, která už není mezi námi. Když jsem u toho pletení a maminky, mám ještě jednu věc, které se nevzdám. Když mi byly asi čtyři roky, nebo pět let, upletla mi maminka růžové šatičky s bambulkama. Hrozně jsem si je tenkrát zamilovala. Když jsem z nich už začala odrůstat, nechtěla jsem maminku nechat, aby je z mého šatníku vyřadila. Opakovaně jsem žadonila, ať mi je nechá. Maminka se vždy pousmála a jen řekla, že jsou mi už malé. A já abych maminku přesvědčila o opaku, narvala jsem si šatičky na sebe, ač byly už krátké. Maminka mi nechtěla zkazit radost a šaty mi vždy znovu ponechala. Jak jsem je takhle postupně vytahovala – byly poddajné, měla jsem je časem jako jakousi halenku s krátkými rukávy. Už jsem si je vzala na sebe jen tu a tam pro domácí nošení, ale nevzdala jsem se jich. Sentiment mi to nedovolil. Dodnes je mám ve spod ve skříňce šatníku a připomínají mi tolik milých chvilek.

Netrapte se proto při dalším úklidu, až budete volit a mít dilema, zda tuhle věc vyhodit, či ne. Jedná-li se o předmět, který je vašemu srdci blízký, mohu vám doporučit - ponechte si jej. V opačném případě se může stát, že spolu s ním odhodíte i kus sebe a svých vzpomínek.