Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Dospěli jsme do poloviny našeho pobytu, stěžejní část setkávání s příbuznými a poznávání významných míst, zajímavostí, prostředí a způsobu života ve Spojených státech jsme měli v podstatě za sebou a naše cesta vedla zpět do státu Ohio, kde ve městě St. Clairsville a jeho okolí to všechno před mnoha lety začalo a kde žili naši příbuzní prakticky od prvopočátku svého příchodu do tzv. Nového světa.
Na úvod tohoto povídání se zmíním o tom, jak to tenkrát v době přistěhovalectví do Ameriky a osídlování jejího území probíhalo a jak nám to náš hostitel líčil. Nejspíš tady nebudu psát nic neznámého, ale přece jen za připomenutí to stojí.
Nejsilnější vlna imigrace probíhala koncem 19. a začátkem 20. století v době před první světovou válkou. Symbolem Nového světa, svobody a naděje v nový život a lepší životní podmínky , které hledali a očekávali všichni, kdo se rozhodli přistěhovat, se stal Ostrov svobody a na něm stojící Socha svobody, která byla darem přátelství městu New York od Francie během Francouzské revoluce. Díky své poloze kolem Ostrava svobody a Sochy svobody projela každá loď s přistěhovalci na tzv. přijímací ostrov Ellis, který je situován blíže k pevnině, docela blízko od Manhattanu v ústí řeky Hudson. Tento ostrov sloužil jako kontrolní centrum, kde se musel každý přistěhovalec podrobit povinné prohlídce dokladů a také zdravotní prohlídce, protože nebylo žádoucí, aby někteří chudí přistěhovalci donesli do Ameriky nějaké nemoci, a teprve po absolvování prohlídek bylo rozhodnuto, kdo do Ameriky může a kdo ne. Proto se také někdy o ostrovu Ellis říká "Ostrov naděje a slz".
A o všech, kdo na území Ameriky mohli tehdy vstoupit, se dodnes říká, že "také prošli přes Ostrov", a samozřejmě všichni vědí, o čem je řeč. A tak i o mém prastrýci - bratrovi mého dědečka - se mluvilo jako o jednom z těch, kdo přes Ostrov prošli. V současné době je zde muzeum přistěhovalectví s dokumenty o historii migrace do Ameriky a různými příběhy přistěhovalců.
Po příchodu na území Ameriky pak přistěhovalci putovali dále a hledali místa, kde by se mohli usadit. A na území státu Ohio se tehdy usídlilo nejvíce českých a slovenských imigrantů. Podle mého názoru jednak proto, že usoudili, že je zbytečné dále pokračovat, když zde byla možnost osídlení, ale také proto, že jim nejspíš připomínalo naše území, na rozdíl od dalších, kde převažují roviny, jiné podnebí a počasí. Hodně lidí tam přišlo ze severu Moravy, Valašska, horníci, a právě zde byly také uhelné doly - "mainy" jim Češi říkali, od anglického slova mine - důl. I to mohl být jeden z důvodů jejich zabydlení se zde.
I když zase na druhou stranu např. v Chicagu mají jednu čtvrť nazvanou Plzeň a v Texasu město s názvem Praha. Takže vše není tak jednoznačné, a důvody jejich zabydlení znali jen oni sami, dnes se již můžeme pouze domnívat, jak to všechno bylo.
Znovu se vrátím k naší cestě. Ze státu Michigan jsme se vraceli zpět do onoho města Mentor poblíž Clevelandu, kde jsme pobývali několik dnů po našem příletu, a kde žila paní, u níž jsme několik dnů pobývali, a která cestovala s námi, a u níž měl náš hostitel zaparkován svůj automobil. Ona už pak zůstala doma a my jsme se vydali na další cestu sami.
Jak jsem se tedy již zmínila o tom území státu Ohio, tak mi určitá místa, kterými jsme projížděli, opravdu připomínala naše území - na některých místech mi to přišlo jako někde v Beskydech - ne moc vysoké hory, lesy, řeky, vesnice, zahrady, větší zabydlenost území, na rozdíl např. v Indianě, kde bylo kus volného území, rovina, dlouho nic a pak nějaká farma, a zase nic, atp.
Cílem naší cesty bylo, jak jsem se již výše zmínila, město St. Clairsville, v hornatém území poblíž hranice se státem West Virginia. Do území zasahuje Appalačské pohoří, které se táhne přes několik států na východě Států. Město bylo pojmenováno po nějakém generálovi americké armády z doby 18. a 19. století St. Clairovi. Jak jsem dodatečně zjistila, také se území města říká "Paradise on the Hill" - volně přeloženo snad "Ráj na kopci" nebo "Ráj na pahorku". Když si zpětně vzpomínám, tak je to označení zcela opodstatněné. Bylo tam opravdu pěkně.
Projeli jsme místa, kde se postupně mí příbuzní zabydlovali. Můj prastrýc byl povoláním kovář, a tak po bydlení ve dvou menších domcích se postupně vypracoval a pořídil si větší dům i s kovářskou dílnou, kde žil po celý svůj produktivní věk. Poté i se svojí ženou přesídlili do domu své dcery a zetě. Od roku 1952, kdy skonala jeho žena, žil s nimi dále až do konce svého života v roce 1971. Náš hostitel se párkrát v průběhu doby vyjádřil, že on nebude takový "happy", jako byl jeho tchán, a že skončí někde v nějakém domě pro seniory. V podstatě měl pravdu, ale o tom se zmíním někdy později. Také jsme se podívali ke hrobům všech našich příbuzných a zdokumentovala jsem je pro mé rodiče a ostatní naše příbuzenstvo doma. Podívala jsem se jen tak ze zvědavosti po různých náhrobcích a objevila jsem tam hodně českých jmen i příjmení. Ale nejen tam. Stejně jako v Chicagu, i zde jsme se v reálu setkali s několika českými jmény a příjmeními. Příště se zmíním...
Také jsme si udělali projížďku do sousedního státu West Virginia, vzdáleného asi 60 kilometrů od místa bydliště našich příbuzných, do města Wheeling. Hranicí mezi oběma státy je most přes řeku Ohio. Právě Wheeling bylo první město, kde byl vybudován most přes tuto řeku. Ohio pramení v Appalačském pohoří a po průtoku přes šest států se pak vlévá do Mississippi ve státě Illinois. Zdálo se mi, že řeka je hodně kalná, jako by nahnědlá, ale bylo mi řečeno, že je taková stále. Možná to je způsobeno i tím, že hlína je v oblasti červená, a také horníci, kteří v oblasti v šachtách pracují, bývají pokryti rudým prachem, než černým, jak jsme zvyklí u nás. Koneckonců i maskotem města St. Clairsville je tzv. "Red Devil" - "Rudý ďábel", což nemá v tomto případě nic společného se satanismem, ale právě kvůli tomu pokrytí horníků rudým prachem. To jen tak na okraj...
Cestou jsme míjeli spoustu různých úřadů, škol, nemocnice, různé firmy, zajímaly nás jejich názvy, některé nám něco říkaly, většina ale vůbec nic. Nechali jsme si občas vysvětlit, oč jde, čím se zabývají. Jedna společnost ale naší pozornosti neunikla, a když jsme ji míjeli, s nadsázkou jsme říkali "aha, to jsou ti hříšníci z Union Carbide". Byla to pobočka společnosti Union Carbide, jedné z nejstarších amerických chemických společností, jejíž výzkumní pracovníci se zasloužili o vznik moderního petrochemického průmyslu. A proč jsme použili taková slova - hříšníci? Pamatovali jsme si, k čemu došlo pár let předtím. Tehdy tato společnost vešla do povědomí lidí prakticky na celém světě velkým neštěstím v indickém městě Bhópál, kdy po výbuchu její chemické továrny zde zemřely tisíce lidí, a tato událost je považována za největší průmyslovou katastrofu ve dvacátém století. Pamětníci jistě vědí...
Ještě bych měla zmínit, že od St. Clairsville to není daleko - asi okolo 80 - 100 kilometrů - do města Pittsburgh ve státě Pensylvánie. Všichni víme, kdo je tam nejznámější z Čechů...
V galerii jsou fotografie původních obydlí našich prapředků, dále tehdy aktuální obydlí, různé snímky z okolí a zmiňovaný most přes řeku Ohio ve West Virginii.
Pro tentokrát je to snad již vše, ale ještě mám další zajímavosti. Takže příště...
Autor: Jiřina Tabášková