joudaweb - časopis Čekanka

OV úvodu tohoto článku se vrátím téměř sto let zpět - do roku 1915, když zde byla podepsaná tzv. Clevelandská dohoda. Byl to společný dokument a program Čechů a Slováků, který vlastně předznamenal vznik Československé republiky, jak se zmíním dále.

 

Jejímu podepsání a vyhlášení tehdy předcházelo složité vyjednávání českých a slovenských krajanů, kterým požadovali vytvoření samostatného společného federativního státu a vymanění se z rakousko-uherské monarchie, válčící v první světové válce. Federativní uspořádání vyžadovali zástupci Slováků, kteří byli ochotni jednat o vytvoření společného státu právě jen s touto podmínkou.

 

Clevelandskou dohodu nahradila v květnu 1918 Pittsburská dohoda, podepsaná v nedalekém Pittsburghu v sousedním státě Pensylvánie. V této dohodě ale již bylo stanoveno, že Slovensko bude pouze autonomní - ne federativní - součástí ve společném státě Čechů a Slováků. Dohodu podepsal a se Slováky tehdy vyjednával budoucí první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který zorganizoval v Americe velkou přesvědčovací kampaň za vytvoření společného samostatného státu.

 

Jsem si vědoma, že jsem zde připomenula události nám všem hodně známé, neboť byly v uplynulých dvaceti letech znovu důkladně rozebírány a opět se uskutečnila složitá vyjednávání, která skončila, jak skončila...

 

Ale zpět ke krajanům ve Spojených státech. K českému a slovenskému původu se tam hlásí krajané bez ohledu na délku pobytu i místo narození. Někteří se narodili u nás, někteří již ve Státech, předkové mnoha z nich tam žijí již po několik generací, a hodně, troufnu si říci, že většina, krajanů se snaží o udržení našich tradic a vzpomínek na rodnou zemi. Aspoň tehdy, když jsme tam pobývali, tomu tak bylo. Ale uplynulo 23 let, to je vlastně jedna generace, máme dobu internetu, počítačů, filmů, moderní hudby nejrůznějších žánrů, takže si nejsem zcela jistá, nakolik dnešním mladým zbyde čas na nějakou činnost pro krajany...

 

Velká většina krajanů již neovládá český jazyk, ale přesto se stále ještě snaží o udržení jak tradic kulturních, tak i sportovních, dejme tomu i výměnu kulinářských zkušeností, a předává je dále dalším generacím.

 

Sdružují se v tzv. krajanských spolcích, které mají s ohledem na geografické podmínky a rozlohu území Spojených států většinou jen místní nebo regionální charakter. Téměř každý krajanský spolek vydává vlastní noviny nebo občasný bulletin. Také je tam provozováno několik českých rádiových stanic, mimo jiné také tam, kde jsme právě byli i my - České rádio Chicago a České rádio Cleveland. A o kulinářské zážitky všech obyvatel se starají české restaurace, které jsou většinou vyhlášené a hodně navštěvované.

 

Měli jsme možnost seznámit se s různými počiny krajanského spolku právě z okolí Clevelandu.

 

Tak např. při prohlídce okolí bydliště našeho hostitele jsme projížděli okolo budovy DTJ - Dělnické tělovýchovné jednoty, kde se členové spolku scházejí ke sportovnímu vyžití. Také tam je značně rozšířené sokolské hnutí. O tom jsme se, koneckonců, mohli přesvědčit před několika dny, když v Praze probíhal jubilejní XV. všesokolský slet u příležitosti 150. výročí založení sokola a zúčastnilo se na něm hodně krajanů, a nejen ze Spojených států. Mám ale pocit, že se zde ukázalo, že sokolské myšlenky šířit sport a propagaci zdravého životního stylu pro všechny věkové kategorie dodržují zejména ty starší věkové kategorie.

 

V tamním regionu krajané každoročně pořádají zpravidla v červnu tzv. Český den. Je to událost, na kterou se všichni vždy moc těší, protože se zde setkají známí, kteří se vidí třeba zrovna jen při této příležitosti, vezmeme-li v úvahu vzdálenosti, které jsou pro Spojené státy tak příznačné.

 

Mě například fascinovalo a přišlo úsměvné, když jsme jeli okolo nějakého domu a náš příbuzný podotkl, že zde bydlí jeho soused. Jenže pod názvem soused si u nás představíme někoho, kdo bydlí pár metrů, či desítek, maximálně stovek metrů od našeho bydliště. Ale tam jsme jeli ještě pár kilometrů, než jsme dojeli domů.

 

Měli jsme možnost prohlédnout si české noviny, vydávané tamním krajanským spolkem. Jak si vzpomínám, psalo se tam mimo jiné např. o návštěvách a vystoupeních českých umělců při různých příležitostech. V jedněch z nich jsem např. našla rozhovor s dirigentem Karlem Vlachem a zpěvačkou Yvettou Simonovou. A myslím, že právě i tento rozhovor proběhl u příležitosti Českého dne. A ještě hodně různých jiných zajímavostí ze života krajanů v tamním regionu v nich bylo napsáno. V době, kdy jsme tam byli, za několik dnů se měl Český den opět uskutečnit. Litovali jsme, že jsme se do toho termínu nevešli, moc by mě to zajímalo a líbilo zúčastnit se na něm.

 

Jednoho dne odpoledne nás přijela navštívit dlouholetá rodinná známá - původem také Češka s typickým českým jménem i příjmením, která měla a provozovala v nedalekém městě Dillonvale regionální rádio. A udělali nám spolu s naším příbuzným radost, když do příštího nedělního vysílání pro krajany byla zařazena i zmínka o naší návštěvě a na uvítanou v jejich zemi nám zahráli nějakou českou písničku. Bylo to moc milé, nahráli jsme si celý pořad na magnetofonovou kazetu a přivezli jsme si ji domů.

 

Přijela k nám společně se svojí dcerou a vnučkou. Ona mluvila česky, ale dcera s vnučkou již vůbec. Zajímavá a úsměvná byla ale jiná souvislost. Dcera se jmenovala Georgiana, její muž, tedy té Georgiany, měl stejné křestní jméno jako můj muž. A aby to nebylo málo, tak dcera Georgiany, ta, která tam byla také, měla ženskou obdobu jména, jako můj syn. Taková shoda náhod to byla a pobavila nás. Když jsme se spolu fotily, tak jsme v žertu říkaly, že se fotografie bude nazývat "Dvě Georgiany". Všechny tři byly pěkné ženy, ta mladá dívka - okolo 20 let zvlášť - říkala jsem jí, že u nás by se řeklo, že je "pěkná, jako obrázek". Moc dobře jsme se všichni pobavili, zajímal je život u nás, zaměstnání, školství, vzdělávání, protože mladá také studovala, můj syn opět zaimprovizoval na klávesách, bylo to opravdu příjemné a náš příbuzný pookřál. Bylo to na něm hodně vidět. Ono to pro něj jistě nebylo jednoduché žít sám.

 

Ještě s jedním pánem, původem Čechem, jsme se setkali. Byl to jeden z těch "sousedů", jak jsem psala výše. Jeho žena byla Libanonka.

 

Když se podíváme do historie, tak nejrozsáhlejší přistěhovalectví Čechů a Slováků do Ameriky probíhalo ve třech vlnách, a to v době před první světovou válkou, pak v době po únoru 1948 a potom po srpnu 1968. Motivem těch z doby před první světovou válkou bylo získání práce a právě oni se snažili o zachování všeho tradičního z domova nejvíce, také preferovali český jazyk a snažili se, aby česky mluvily i jejich děti a aby naše tradice zachovávaly. Např. žena mého prastrýce po celý svůj život v Americe hovořila pouze česky. A takových případů bylo více, ne-li všechny. A proto ještě generace narozená v době první světové války znala i český jazyk. Další generace již znaly pouze některá česká slova, jak jsem zmiňovala jinde, a tehdejší současná, když jsme tam byli my, tak již česky neznala snad ani slovo. Jak je to tam v dnešní době, nemám konkrétní informace.

 

Většina lidí, se kterými jsme se setkali, tak tam žili již od začátku dvacátého století, nebo se tam již narodili. Setkali jsme se ale s jednou paní, která emigrovala se svým mužem a synem do Spojených států po roce 1968. Jako důvod uváděla, že její syn, který v době před emigrací ukončil v Československu studium na tehdejší dvanáctiletce, by doma neměl možnost dále studovat na vysoké škole. No, byl to její názor... Neměla jsem pocit, že by pracovali např. v disentu nebo se jinak angažovali...

 

V době, kdy jsme se setkali, byla již několik let vdovou. Syn tam nakonec vystudoval medicínu a žil a uplatnil se jako chirurg v Memphisu ve státě Tennessee. Oženil se tam a měli tehdy malou asi 6-7letou dcerku. A aby se se svou vnučkou vídala častěji, tak to řešili takovým způsobem, že ji občas na víkend babičce doslova "poslali". Usadili ji v Memphisu do letadla, požádali letušku, aby na ni během letu dohlédla a v Clevelandu na letišti si ji babička vyzvedla. A protože angličtina té paní ještě stále nebyla dokonalá a když něco řekla špatně, tak její vnučka se ji snažila opravit, a to vždy tím způsobem, že jí říkala anglicky "Babičko, podívej se na mé rty a tak to vyslov..." a měla velikou radost, že babičku učí anglicky. Měli jen toho jediného syna a když ji navždy opustil manžel, zůstala tam sama, daleko od synova bydliště, a tak vnučka ji aspoň občas obveselila.

 

Ještě jednu zajímavost o nich mám. Když totiž byli přijati do Spojených států jako emigranti, tak dostali kartu - asi pojištěnce, nevím, jestli stejnou, jako měli domestikovaní obyvatelé - ale to není v tomto případě podstatné. Zkrátka každý měl na ní uvedeno číslo, pod kterým prakticky po celou dobu žil a byl evidován. Manžel i syn oné paní měli stejná křestní jména, a tak se stalo, že si ty kartičky prohodili a žili, syn studoval, pracovali a vykazovali se vždy prakticky dokladem toho druhého. Že je tomu tak, se zjistilo, až když otec zemřel a museli jeho kartu odevzdat...

 

V galerii uvádím fotografii budovy DTJ, kostela a školy - vše z okolí bydliště našeho hostitele. Vedle úvodního textu ke článku je foto clevelandské radnice - fotili jsme z auta.

 

Tak to by pro tuto chvíli bylo všechno. Ale mé vzpomínky ještě nekončí...

 

Takže příště...