joudaweb - časopis Čekanka

Začnu snad tím nejzávažnějším, s čím se v poslední době hodně potýkáme i u nás, a sice problematikou kriminality. Všichni, se kterými jsme se setkali, neměli nějaké extrémní obavy o bezpečnost svoji i svých obydlí, ani si nijak nepřipouštěli, že by se jim mohlo něco nepříjemného přihodit. Vždy říkali - "to se u nás nestává, to jen ve velikých městech", nebo "to u nás není". Jediná preventivní věc, kterou jsme zaznamenali, byla časovací elektrická zásuvka, kterou měla ona stará paní v Mentoru, u které jsme bydleli po příjezdu a před odjezdem.

 

Když jsme tehdy v noci po našem příletu k jejímu domu přijížděli, tak uvnitř svítila lampa, která byla nastavena na určitou dobu, aby budila zdání, že někdo v domě je. Ale zajímavé bylo, že na jedné straně měla časovací zásuvku, ale téměř vůbec nepoužívala žaluzie, okna byla docela nízko, takže kdokoli mohl dovnitř nahlédnout. Přišlo mi to paradoxní... Zažila jsem tam takovou situaci, že když jsme večer do pozdních hodin seděli a vyprávěli, tak já jsem seděla přímo proti nezakrytému oknu a docela mi to nebylo příjemné, připadala jsem si přímo na ráně, zvenčí nás mohl klidně kdokoli sledovat - v místnosti se svítilo, okno zcela nezakryté...

 

Bydlela v polovině poměrně nového domu, vypadalo to tam jako v takovém satelitním městečku, jak je známe i u nás. Architektura všech domů byla podobná. Dům byl moderně vybaven, opatřen mimo jiné také klimatizací. Tenkrát před naším odjezdem byla ve vzduchu vysoká vlhkost a dusno, a tak uvnitř bylo velice příjemné klima v porovnání s tím venkovním.

 

Poprvé jsem u ní viděla i ovladač na televizi. Nějak jsem tomu nevěnovala zpočátku pozornost, ale všimla jsem si, že syn, který se s jeho používáním seznámil dříve než já, drží v ruce nějaký mi neznámý předmět, a tak jsem se jej ptala, co to je... Nebo přenosný telefonní přístroj - ten jsem zase viděla prvně u přátel v Chicagu.

 

O mikrovlnné troubě jsem se již dříve zmínila.Ta mě inspirovala tak, že brzy po našem návratu jsme si ji také pořídili.

 

Hodně by se dalo napsat o způsobu jejich stolování. Dnes je to již všeobecně známé, jakým způsobem používají příbor. Na rozdíl od nás oni zkrátka všechno nejdříve nakrájejí - maso, brambor, knedlík, a pak odloží nůž a připravené jídlo napichují a nabírají na vidličku. Měla jsem v průběhu doby možnost na tohle téma hovořit s lidmi, kteří byli v Kanadě. Kanaďané si potrpí na stejné stolování jako naše a vymezují se proti tomu, aby byli srovnáváni v tomto směru s Američany.

 

O tom, jaké mají možnosti a způsoby ve stravování a o jejich důsledcích jsem se již také dříve zmínila. Jednu zajímavost z nedávné doby z této oblasti mám. V jednom televizním gastro vysílání se jeden účastník tohoto pořadu mimochodem zmínil o tom, že Američané jsou schopni jíst např. šunku s marmeládou. Tak to měl tedy čistou pravdu. I když - třeba v Anglii zase zapíjejí párek mlékem, což je pro některé z nás možná nepředstavitelné. Ale proti gustu...

 

Problém obezity mnoha Američanů je u nás všeobecně znám, ten nebudu hodnotit, jen se zmíním, co jsem říkala již tenkrát, když jsme je tam viděli. Ty možnosti rychlého stravování, ta nabídka všeho možného - těžko odolat...

 

Když už jsem nakousla to rychlé občerstvení - poprvé jsme také ochutnali hamburgery u McDonald's - doposud jsme o nich jen četli, a také jsme je nakupovali přímo z auta formou McDrive. Takový Big Mac byl opravdu "big".

 

Bylo také zajímavé, že klidně nechali na parkovišti odemčené auto, ale v žádném případě nenechávali žádné věci uvnitř na sedadlech, vše dávali do kufru auta. Zkrátka otevřít cizí auto bylo tabu.

 

Když jsem se zmínila o autech - tak velice striktně dodržovali rychlost jízdy, která byla tehdy 65 mil za hodinu, myslím že v současné době je to stále stejné. Jestliže byl někdo přistižen při nedodržení stanovené rychlosti, tehdy se snad pokuty stanovovaly tak, že o kolik mil byla rychlost překročena, tolik dolarů činila pokuta plus nějaká pevná částka. Dávali si proto moc velký pozor na to, aby se nedopustili takového přestupku. Ona ta rychlost v přepočtu na kilometry je zhruba 104 kilometry, takže není až tak vysoká a mohla by vést velice lehce k jejímu nedodržení. Někde jsem před nějakou dobou četla, že je to kvůli těm babičkám a dědečkům, kteří i ve vysokém věku stále jezdí...

 

Když jsem se dostala k těm autům, tak tam samozřejmě nejvíce jezdila auta amerických značek, ale nebyla výjimkou japonská auta, jejich cena ale byla v důsledku dovozní daně dvojnásobná i ještě vyšší v porovnání s cenou některých domácích značek. Bylo to ale tenkrát, netroufám si posoudit současný stav.

 

Na několika místech jsme platili mýtné. To jsme tenkrát také neznali.

 

Také jsme nakousli problematiku AIDS - na to říkali totéž, jako v úvodu mého článku - "to u nás není, to ve velkých městech". Tehdy tam právě před několika málo lety zemřel první pacient - byl to americký herec a hodně se o tom mluvilo. Mimochodem - právě v roce 1989 zemřel v důsledku tohoto onemocnění i Ondrej Nepela a postupem doby několik dalších známých osobností ponejvíce uměleckého světa.

 

Bylo zajímavé sledovat složení obyvatelstva. Neměla jsem pocit nějakých rozdílů mezi různými rasami i barvami pleti. Nebylo výjimkou, že jsme viděli pěkné černošské rodiny s dětmi, u nichž bylo zřejmé, že jejich zařazení ve společnosti je důstojné. Nebo v nákupních centrech bylo hodně černošských zaměstnanců. Na letištích jich také bylo hodně - to bylo snad první, co jsem postřehla po našem příletu do New Yorku. I mezi letuškami jich bylo hodně. Všimla jsem si, jak pečují o svůj vzhled. Když jsme letěli zpět do New Yorku, tak jedna z nich byla zvlášť půvabná, upravená, nalíčená. Zkrátka - záleží na každém jednotlivci... Ne na barvě pleti...

 

Postřehla jsem, že se každý snaží využít různých možností, jak ušetřit nějaký peníz. Ale to je koneckonců již i u nás, že většinou vyhledáváme možnosti, jak si zajistit co nejvýhodnější např. telefonické volání, nebo používání internetu, sledování televizního vysílání. Tak tam to měli tak např. zařízeno při telefonickém volání, že si známí a příbuzní volali buďto v době levnějšího provozu, nebo se ozval někdo, kdo měl volání výhodnější, než volaný, apod. A tak jsem se docela pobavila, když ona paní, u níž jsme bydleli, než přijala nějaký telefonní hovor, tak prohlásila - to bude asi sestřenice Betty, nebo přítelkyně Mary nebo sestřenice..., atd. Byly domluvené na termínech volání a způsobu využívání možností takových slev.

 

Byli informováni o dění i v Československu, ale o tom jsem již také psala. Při jednom hovoru se náš příbuzný zmínil o tom, že budeme mít v Československu novou americkou velvyslankyni - Shirley Temple Black, známou herečku. Nechtěla jsem tomu věřit, myslila jsem, že se zmýlil, ale bylo to skutečně tak. Úřad velvyslankyně začala vykonávat od srpna roku 1989.

 

Vzpomínám si, že někdy v průběhu jejího působení u nás jsem pak četla nějaký rozhovor s ní. V něm mimo jiné říkala, když přišlo na vaření, že vůbec nepoužívá sůl a nahrazuje ji různým kořením a nejvíce používá česnek. Zmiňuji se o tom proto, že i ve Státech jsem se setkala s tím, že jsme např. dostali jako přílohu zelené fazolky, jen uvařené a trochu polité nějakým tukem, ale zcela bez soli. No - i když se při vaření držím zásady, že nic se nemá přehánět, tak přesto říkám, že sůl je opravdu "nad zlato". Ale záleží na zvyku... A v neposlední řadě má sůl pro tělo také význam.

 

O Shirley Temple Black mám ještě jednu zajímavost. Iniciály jejího jména a příjmení jsou STB. Většina pamětníků, a jistě nejen oni, vědí... A ona na dveřích své pražské kanceláře měla připevněna právě tato písmena. Nedělalo to vůbec dobře tehdejším mocným, jejichž síla již mlela v té době z posledního. Přestože nejspíš to vše provokace z její strany byla, tak nebylo možné její jednání za provokaci považovat, neboť opodstatnění bylo jasné - byly to přece její iniciály! Svou misi velvyslankyně pak ukončila v prosinci 1992, zároveň s koncem Československa.

 

Jejich hovorová řeč se dosti podstatně liší od výslovnosti, než jak jsme se učili my. Např. v některých slovech, kde by mělo být vyslovováno písmeno "t", říkají "d" - jako příklad uvedu slova "better" - vyslovují "bedr", nebo "Beatles" - "Bídls", nebo "liberty" - "lebedy" - to jen namátkou. Také jim snad trochu činí problémy rozdílnost mezi psaním a čtením, a tak některá slova zjednodušují - např. slovo noc - "night - nite". Možná má někdo více příkladů třeba z novější doby...

 

V úvodu tohoto článku je na fotografii zajímavá kniha. Zajímavá je už tím, že její hmotnost je něco přes tři kilogramy, ale to považujte za nadsázku, nebo také tím, že do Československa přicestovala lodí - ta se měla! Je to kniha, kterou mi náš strýc poslal ještě před návštěvou ve Státech. Jak již vyplývá z jejího názvu, obsahuje přehled základních údajů o všech státech federace včetně zajímavých fotografií.

 

Každý ze států má zároveň podnázev, motto a symboly, kterými jsou květina, pták a strom. Tak např. stát Ohio má podnázev "Buckeye State" - Kaštanový stát, motto "S Bohem je možné všechno", květinu "šarlatový karafiát", ptáka "kardinála" a strom "buckeye" - kaštan (jírovec).

 

Tohle všechno a ještě další všeobecné údaje a zajímavosti o každém ze států federace jsou v knize uvedeny.

 

Pár obrázků z knihy jsem vybrala, pořídila jejich fotografie a nabízím je k nahlédnutí v galerii.

 

Tak si myslím, že jsem již vyčerpala vše, co jsem mohla potenciálním čtenářům mého seriálu článků o pobytu ve Spojených státech nabídnout, takže příště to už bude o našem návratu domů...