joudaweb - časopis Čekanka

Občas se píše nebo říká "dlouho očekávaný den", ale nám ve víru událostí, které jsme zažívali, opravdu ty tři týdny uběhly velice rychle. Lhala bych ale, kdybych napsala, že jsme si často na domov a na nám nejbližšího člověka - muže a tátu - nevzpomněli, několikrát jsme mu telefonovali, poslali jsme i několik dopisů. Při všech těch vzpomínkách jsem si ale vždy s trochou úzkosti v prvé řadě uvědomila, že ten Atlantik, který odděluje Evropu od Ameriky, a který budeme muset opět překonat, je opravdu veliký...

 

Den našeho odletu byl stanoven - stejně jako přílet - na pátek. Bylo to tak, že z Clevelandu jsme odlétali opět společností American Airlines do New Yorku a z New Yorku domů pak již našimi ČSA.

 

Na letiště nás doprovázeli opět náš příbuzný spolu s tou paní - jmenovala se Milada, která s námi většinu času strávila a - budu teď neskromná - vlastně i díky nám navštívila místa, kde dosud nikdy nebyla.

 

Loučení je vždy těžká věc - známe i z lidového folkloru - a když se lidé loučí s vědomím, že se s největší pravděpodobností již nikdy neuvidí...

 

Nicméně muselo to tak být, a tak nám ještě pomohli s odbavením našich zavazadel a okolo druhé hodiny odpoledne jsme definitivně opustili Cleveland. Letěli jsme opět Boeingem 727, let trval necelé 2 hodiny a přistáli jsme opět na letišti J. F. Kennedyho, což bylo výhodné, protože kdybychom přistáli na dalším newyorském mezinárodním letišti LaGuardia, tak bychom ještě museli znovu cestovat autobusem na toto letiště.

 

Trochu ještě odbočím - zajímala jsem se a trochu pátrala po názvech a místech letišť, která nesou ve svém názvu jména významných amerických osobností.

 

Tak kromě toho nejznámějšího letiště J. F. Kennedyho v New Yorku např. to další zdejší letiště nese jména LaGuardia po bývalém starostovi New Yorku, který je nechal postavit. Kromě těchto dvou letišť je zde ještě Newark Airport, což bylo první hlavní letiště ve Spojených státech - provoz byl zahájen v říjnu 1928.

 

Letiště v Clevelandu Hopkins Airport nese jméno také po svém zakladateli - bývalém starostovi města. Ve městě Grand Rapid ve státu Michigan - toto město jsem také již dříve zmiňovala - mají Gerald Ford Airport, pojmenované po prezidentovi USA, po dalším z prezidentů Ronaldu Reaganovi je pojmenováno letiště ve Washingtonu. v texaském Houstonu je letiště prezidenta George Bushe staršího, letiště v Chicagu dostalo název O'Hare po významném letci amerického letectva ve II. světové válce. A nakonec jsem si nechala takovou lahůdku - nejen prezidenti, starostové, ale i třeba herci se dostali do této společnosti. Např. jedno z letišť v Kalifornii nese jméno John Wayne Airport.

 

Ale zpět k našemu cestování - měli jsme dostatek času - doba našeho dalšího odletu byla stanovena okolo sedmi hodin večer, nemuseli jsme se již starat o zavazadla, tak jsme mohli opět sledovat to hemžení všech možných lidí, umocněné navíc tím, že byl pátek, začátek víkendu. Ale v prvé řadě jsme se byli podívat k východu, kde jsme měli nastoupit do našeho letadla. Naše letadlo již bylo přistavené, a když jsem uviděla ta tři písmena "ČSA" na něm, tak jsem si oddychla a byla tak šťastná, připadala jsem si, jako kdybych již byla doma. Ale zbýval ještě ten Atlantik, že...?

 

A ještě jednu věc jsem měla přece nedořešenou...

 

Když jsme se totiž konečně dočkali a mohli do letadla nastoupit a byli jsme stewardem (kromě letušek byl v posádce i on) uvedeni na naše místa, tak první věc, na kterou jsem se jej zeptala, byla ta možnost splnit si mé velké přání a přece jen uvidět tu Sochu Svobody, což se mi při příletu do Států nepodařilo. Povídal, že možnost sice je, ale jen částečná, neboť bude záležet, na kterou ranvej nás navedou. No, moc jsem si jistá nebyla...

 

Ve svých článcích jsem nezmínila, že u nich neoznačují čas tak jako u nás od 1 - 24 hodin, ale pouze 1 - 12 hodin, např. 6 hodin ráno a 6 hodin odpoledne. Možná je to věc pro všechny u nás známá, ale uvádím to jen tak - pro pořádek.

 

A tak jsme čekali na onu hodinu "H", kdy definitivně opustíme území Spojených států. Jenže - minula sedmá hodina, najednou bylo 8 hodin, čekali jsme, čekali, a když se nám všem zdálo, že čekáme již dlouho a ptali jsme se, proč, zdůvodněno to bylo tím, že to není kvůli nějaké poruše, jak jsme se také domnívali, ale že začíná víkend, provoz je proto tak veliký a opravdu jen čekáme, až na naše letadlo přijde řada. Nakonec to dopadlo tak, že na ranvej jsme se dostali až okolo půl jedenácté - a skutečně jsme viděli, jak se rozjížděla letadla jedno za druhým - např. těsně před námi jsem viděla letadla Chile, Argentiny...

 

Byla již tma, noc a šance splnit si své přání Sochu Svobody uvidět zcela pominula, protože zorientovat se, byť bylo všude plno umělého osvětlení, bylo naprosto nemožné. A co já s tím teď? Ještě, že jsem si na letišti před odletem koupila o ní zajímavou publikaci! Jinak mi nezbývá již nic jiného, než když v televizi dávají film Podnikavá dívka (a bylo to od té doby již několikrát), který začíná pohledem právě na Sochu Svobody a záběry na ni jsou poměrně dosti dlouho, než pokochat se pohledem na ni alespoň takhle. Předpokládám, že nejspíš již zůstane jen u toho televizního sledování... I když - říká se "Nikdy neříkej nikdy!".

 

Odlétali jsme tedy v noci, ale tím, jak jsme se blížili evropskému času, začalo se již postupně rozednívat, tak jsme přece jen viděli i část oceánu, ale já jsem se již nemohla dočkat, až uvidíme pevninu, a když k tomu došlo, to jsem si již opravdu připadala jako doma. Ale trvalo to ještě okol čtyř hodin, než jsme uviděli naši "stověžatou".

 

Let probíhal hladce, žádné mimořádné zhoupnutí nebylo, ale s ohledem na naše rozrušení a těšení se domů a hluk motorů letadla, jsme celou noc nezamhouřili oko. Napomohla k tomu ještě navíc taková úsměvná záležitost - na sedadlech za námi seděla společnost, která se dobře bavila a zvlášť jeden z nich - Slovák to byl, oslavoval pomocí nějakého absintu návrat do vlasti velice vehementně...

 

S ohledem na zpoždění při odletu jsme v Praze přistáli okolo půl jedné po obědě oproti plánovanému příletu v půl deváté ráno. Přistání bylo hladké, zatleskali jsme pilotovi a posádce a rádi, že vše dobře dopadlo, jsme velice rádi opět vstoupili na naši českou zem. A ten, co v letadle tak slavil? S tím to dopadlo tak, že když jsme přistávali, tleskali a vystupovali, tak ležel natažený na sedadle a tvrdě spal.

 

Zatímco ale my dva jsme přicestovali v pořádku, tak naše zavazadla zatím zůstala kdesi na letišti v New Yorku. Jak jsem pak zjistili, udělali jsme tam při odbavování zavazadel v Clevelandu chybu v tom, že jsme na místo určení napsali rovnou Prahu. Lepší by bylo, kdybychom místo určení uvedli New York a tam si je vyzvedli a znovu nechali odbavit do Prahy. Tím by letěla v našem letadle - aspoň si to tak myslím. Ale tím, že tam byla napsána rovnou ta Praha, tak se stalo, že zaměstnanci newyorského letiště, kteří měli vymezen určitý čas pro nakládku každého letadla, nejspíš nestačili přeložit všechna zavazadla včas. Nebyli jsme, jak jsem pak zjistila, sami, kterým se to současně přihodilo. Sepsali s námi protokol a dispozice, jakým způsobem nám zavazadla - pokud přiletí - doručit. Byť jsme v nich neměli žádné cenné věci, pouze oblečení, přesto jsem se bála, zda zavazadla dorazí. Bylo to tehdy tak, že do New Yorku se z Prahy, stejně jako z Prahy do New Yorku, létala letadla ČSA vždy v úterý a v pátek. Takže to dopadlo tak, že v úterý pak zavazadla skutečně přiletěla a nám je pak pražské letiště doručilo letadlem do letiště v našem městě - a mně spadl poslední kámen ze srdce, který tam ještě v souvislosti s těmito všemi událostmi zůstal.

 

Na letišti nás čekal můj muž s mojí maminkou a byli jsme všichni rádi, že vše dobře dopadlo a že jsme zase spolu!

 

Zatímco jsme neměli při příletu do Spojených států vůbec žádné problémy s přizpůsobením se tamnímu časovému posunu, právě naopak, když jsme se vrátili, trvalo několik dnů, než jsme se s naším středoevropským časem vyrovnali. Zatímco ve dvě hodiny v noci jsem ještě nemohla usnout, ráno se samozřejmě muselo brzy vstávat, a tak v poledne jsem byla dost vyřízená, jen si zdřímnout. Ani jsem neměla chuť k jídlu a snažila jsem se omýváním studenou vodou trochu vzpamatovat.

 

Tak takové to tehdy v červnu 1989 bylo. Život ale šel dál a v průběhu doby došlo v zúčastněných rodinách k mnoha událostem, jak je život přinášel.

 

Tak např. vdova po synovi našeho hostitele, když její synové vystudovali, postupně se oženili a osamostatnili se, tak se také znovu provdala a přestěhovala se ze studeného Michiganu do slunné Kalifornie. Všichni její synové ale v Michiganu zůstali. Všechny vyděsilo, když nejstarší z nich onemocněl leukemií, ale vše se nakonec v dobré obrátilo, léčba byla úspěšná, vyléčení jistila transplantace kostní dřeně. Před několika lety se jim narodila dceruška. Nejmladší z bratrů má holčičky dvě. Snad si vzpomenete, jak jsem psala o tom prostředním, který byl jako miminko do rodiny adoptován a z legrace o něm říkali "ten koupený". Tak ten si před několika lety se svojí ženou adoptoval rovnou miminka dvě - chlapečka a holčičku, a to až v Guatemale.

 

V průběhu doby u příležitosti různých životních výročí a výročí významných životních událostí si udělali několik zajímavých výletů po Spojených státech. Např. se plavili podél pobřeží Tichého oceánu z Kalifornie až k Aljašce, nebo navštívili Yellowstonský park, Grand Canyon i Yosemitský park. Musím ještě vzpomenout - to bylo ještě v době, kdy žila moje teta, žena našeho hostitele - někdy v osmdesátých letech - tak oni si udělali výlet na Floridu a navštívili Cap Canaveral, místo výzkumného vesmírného střediska.

 

Někteří z nich, se kterými jsme se setkali, již nejsou. Je mi to líto, ale všichni se dožili úctyhodného věku - hodně přes osmdesát, a dva z nich přes devadesát let! I náš příbuzný se dožil 85 let.

 

V době po naší návštěvě jsme nadále zachovali, ale také o nově získané přátele rozšířili, korespondenční styk a mému strýci jsem občas i telefonovala.

 

A v jednom případě, jako se stalo v mém životě hodněkrát, zapracovala ta "potvůrka" náhoda. Zároveň jsem ale měla také možnost přesvědčit se o informovanosti občanů Spojených států o veškerém dění ve světě!

 

To jsem takhle v sobotu 18. listopadu 1989 již od rána měla čím dál silnější pocit, že bych mu měla opět zatelefonovat. Okolo dvou hodin odpoledne jsem tedy vytočila jeho číslo a po obvyklých dotazech na zdraví a tak všeobecně mimo jiné prohodil: "U vás se něco děje, viděl jsem to a slyšel ve zprávách!". A tak jsme ihned začali v rádiu i televizi pátrat, co by to mohlo být, a až ve večerních zprávách pak padla zmínka...

 

Nedá mi to a v souvislosti právě s těmito událostmi nabízím podívat se na jednu fotografii, kterou se nám tam podařilo udělat. S oblibou a úsměvem o ní říkám, že opravdu nebyla pořízena až v listopadu 1989, ale již v červnu 1989, a dodávám s nadsázkou, že jsme tenkrát předběhli dobu. Samozřejmě, že to písmeno "V", které pak bylo jedním ze symbolů naší sametové revoluce, patřilo tenkrát v době pořízení fotografie tomu novému japonskému autu.

 

 

Tak tohle je, milí čtenáři, vše o našem pobytu ve Spojených státech.

 

Ale pozor! Definitivní tečka za seriálem mých článků to ještě není. Ta bude příště...