joudaweb - časopis Čekanka

Když jsem přemýšlela o vhodném nadpis článku, tak jsem si vzpomněla na název jedné části trilogie televizních inscenací z doby zhruba před třiceti lety. Televizní dopis byl ale psán v jiném než anglickém jazyce.

 

V minulém článku jsem tedy definitivně ukončila mé povídání o našem pobytu ve Spojených státech amerických. Tenkrát po návratu domů jsem byla přesvědčená o tom, že tím také skončila možnost se ještě s někým z okruhu našich tamních příbuzných a přátel osobně setkat, a že zůstane jen u korespondenčního styku s některými z nich. Nakonec to dopadlo tak, že korespondenci jsem udržovala již jen se snachou našeho příbuzného, která, jak jsem psala v minulém článku, se přestěhovala do Kalifornie.

 

Ale to jsem odbočila, a budu pokračovat v mém dalším vyprávění.

 

To takhle v dubnu 2007 mi tedy přišel - abych se vrátila k názvu mého článku - "dopis psaný anglicky". Byl také z Kalifornie, jenže od někoho jiného než obvykle. Nejdříve jsem nevěřila svým očím, pak jsem si přečetla odesílatele, a rychle přemítala, kdo mi to píše. Moje dobrá paměť nezklamala, a tak jsem si ihned uvědomila, že jméno patří jedné z dcer oněch přátel z Chicaga, která byla tehdy krátce provdaná, žila v Kalifornii a měla v době našeho pobytu u nich právě malého syna, z něhož se tehdy velice těšili, byl to jejich první vnuk. Pro úplnost dodávám, že o dva roky později k němu přibyl ještě jeden.

 

Byla jsem udivená a velice překvapená a napadaly mě všechny možné myšlenky, samozřejmě ty první patřily jejím rodičům, o nichž jsem již delší dobu nic nevěděla a tušila jsem, že její zprávy nebudou zrovna veselé. Bylo to tak, sdělovala mi, že její otec již pár let není, matka - těžce nemocná - je v nemocnici a právě odtamtud, kde je s ní, že mi tento dopis píše. Moji adresu našla při vyhledávání nějakých potřebných dokumentů, a že by byla ráda, kdybychom pokračovaly v korespondenci, a uvítala by i naše setkání, což by bylo docela reálné, neboť již delší dobu že se chystají podívat se do naší země.

 

Vyměnily jsme si poté již ne dopisy, ale několik e-mailů, seznámily jsme se navzájem o dění v našich rodinách, hned v prvním z nich mi sdělila, že její matka nakonec nemoci podlehla, a pak se zdálo, že tím to všechno skončilo a další dva roky se v tomto ohledu nedělo vůbec nic. Nechávala jsem vše tak, koneckonců jsem právě v té době neměla vůbec pomyšlení na takové a podobné záležitosti, ale začátkem roku 2009 se ozvala znovu s tím, že na příští rok se zamýšlejí s mužem v rámci dovolené na pár dnů podívat i do naší země a že se se mnou rádi setkají. V lednu 2010 pak již doba pobytu a vše s tím související dostávalo konkrétní podobu. Postupně jsme vše společně naplánovaly a ke konci září 2010 jsme naše plány plně zrealizovali.

 

Dovolenou měli rozplánovanou na tři části, a to pobyt v Německu, ve Španělsku a u nás. V předcházejícím článku jsem psala o názvech některých amerických letišť, mimo jiné John Wayne Airport, které je situováno na pobřeží Pacifiku. Tak právě odtamtud oni odlétali. První část svého pobytu strávili v Mnichově, kde navštívili právě probíhající tolik populární Octoberfest. Zejména mužská polovina páru byla nadšena - chutnalo mu pivo, klobásy, nemohl si je vynachválit. Líbil se jim program festivalu, pořídili si hodně fotografií jako upomínku na jejich tamní pobyt.

 

Poté pokračovali do Španělska, kde postupně navštívili andaluská města Sevilla, Málaga, Ronda na jihu Španělska a Gibraltar. Sevilla a Málaga jsou všeobecně známá hlavní města stejnojmenných jihošpanělských provincií, stejně jako je známý Gibraltar, ale připomenu, že Ronda - to si nejsem jistá, jestli všichni vědí - je město, kde vznikla corrida - tradice býčích zápasů.

 

A poslední část evropského pobytu měli tedy strávit u nás Z Málagy tedy přiletěli do polského Krakowa, aby to bylo nejblíže k našemu městu a já opět se svým synem jsme tam pro ně přijeli. Když již letadlo přistálo a my jsme čekali, kdy se oni objeví ve dveřích po odbavení, syn vyslovil pochybnost o tom, jestli je skutečně poznáme, ujistila jsem jej, že určitě, na několika fotografiích z korespondence s jejími rodiči jsem je viděla, ale podotkla jsem, že horší bude, jestli se s nimi domluvíme. To jsem zde totiž ještě nezmínila, že oni neznali ani jediné slovo česky. V korespondenci jsme to spolu řešily, ale spoléhala jsem na mé menší a synovy dobré znalosti angličtiny, a tak jsem věřila, že to nějak dopadne. Razím totiž celý život takovou zásadu, že "vše vždy musí nějak dopadnout a vyřešit se". Pro každý případ jsem jim ale i já mailem poslala mé foto, aby i oni měli představu, jak vypadám. A skutečně - když se objevili u východu z odbavovacího prostoru, poznali jsme se navzájem okamžitě, přivítali se a pokračovali jsme k nám domů. Ukázalo se, že problém s dorozumíváním vůbec nemáme, já jsem mimo jiné podotkla, že když mám někdy s někým mluvit anglicky, tak že jsem rudá až za ušima a srdce mi tluče jako na poplach, ale že je zvláštní, že tentokrát mě takový problém zcela míjí. Zkrátka - vše se vyvíjelo dobře, až na počasí, které ukázalo tu horší stránku nastupujícího podzimu - bylo docela chladno, pod mrakem s občasnými přeháňkami a v průběhu jednoho z následujících dnů dokonce docela hustě pršelo.

 

A tak jen z auta mohli sledovat mé oblíbené hory, rodný kraj, zajeli jsme se mimo jiné podívat i na můj rodný dům. Měli jsme předem připraven program, jak bude jejich návštěva u nás probíhat. Na pobyt v našem městě a jeho okolí a na rodinná setkání s mými nejbližšími příbuznými jsme měli vyčleněny tři dny a další tři dny jsme se chystali s nimi strávit v Praze, abychom jim ukázali co nejvíc, i když s ohledem na tak krátkou dobu jen část všech jejích pamětihodností, ale samozřejmě ty nejvýznamnější.

 

Zatímco v Mnichově jim chutnaly klobásy, tak v naší rodině zase jablkový štrúdl, řízky, různé jednohubky, oblíbená buchta, o které jsem se již někde zmiňovala, různě upravená masa, např. medailonky z vepřové panenky a salámy - poličan, herkules či paprikáš. V restauracích ochutnali svíčkovou s knedlíkem, vepřo-knedlo-zelo i nějakou zvěřinu. Ubytováni byli u mne, a tak jsme večery trávili vyprávěním o našich rodinách, prohlížením fotografií, ale došlo i na povídání o knihách, o známých angloamerických spisovatelkách, řeč přišla i na vaření - byla jsem ráda, že i když jsem s nimi zůstala doma sama, komunikace vůbec nevázla. Když jsem něco nerozuměla, znovu jsem se zeptala, protože je větší problém porozumět, než vědět, o čem chci mluvit já sama. Když jsme se v průběhu dne někam přemisťovali, tak zase přišla řeč na filmy, herce, zpěváky, americké moderátory jejich různých talk show - např. Jay Leno Show nebo Larry King a Oprah Winfrey talkshow, na hokej, zkrátka - stále jsme si měli co povídat.

 

A pak jsme jeli do Prahy - Pendolinem. Ubytování zde měli zajištěno v jednom z hotelů světového hotelového řetězce Marriott. Město je zcela uchvátilo. Ve svých záznamech z cesty si napsali, že krásnější město ještě neviděli. Byli okouzleni pohledem na Pražský hrad, procházkou po Karlově mostě, po Kampě, prohlídkou Starého města, Staroměstským orlojem, líbila se jim vyhlídková plavba po Vltavě na malé historické lodi, i tu nejužší pražskou uličku jsme jim ukázali, zkrátka bylo toho hodně. Snažili jsme se jim také povědět hodně z historie, a nejen pražské, ale historie českého národa vůbec, také o pověstech, např. Libušinu věštbu, nebo o Šemíkovi. Na prohlídku Pražského hradu jsme ale zajistili průvodce v anglickém jazyce, aby byl výklad maximálně fundovaný. V průběhu povídání jsme jim připomenuli, jak dávnou historii máme, že zatímco teprve v roce 1492 Krištof Kolumbus objevil Ameriku, tak my jsme již dávno měli Pražský hrad, Karlův most, Karlovu univerzitu a Mistr Jan Hus byl pro své učení a kvůli svému přesvědčení dlouho předtím upálen.

 

Ukázali jsme jim Prahu z toho nejznámějšího místa, odkud je nejkrásnější vyhlídka na celé město a na tolik populární malostranské střechy. V této souvislosti jsem si vzpomněla na další dva momenty, které jsem viděla v televizním zpravodajství a utkvěly mi snad napořád v hlavě, kdy návštěvníky tento pohled na Prahu doslova okouzlil. Jedna z nich byla v roce 1962, když Praha pořádala mistrovství světa ve sportovní gymnastice. To byl tehdy záběr na dvě sportovní gymnastky tehdejšího Sovětského svazu Polinu Astachovovou a Larisu Latyninovou. Už nevím, která z nich to byla, ale při pohledu na Prahu bylo vidět, jak říká něco ve smyslu "Ach" současně s položením ruky na hruď, kterým vyjadřujeme úžas. Druhý podobný moment byl, když v roce 1977 navštívil Československo íránský šáh Muhammad Réza Pahlaví se svojí ženou císařovnou Farah Dibou, a právě ona udělala totéž gesto údivu.

 

Navštívili jsme a prohlédli si Židovské Město Pražské se všemi památkami, hřbitov i Staronovou synagogu, jednu z nejstarších v Evropě. Mého syna tato historie včetně historie holokaustu velice zajímá, a tak jim provedl podrobný a fundovaný výklad. Zajímalo to naše hosty i mě velice - byla jsem tam poprvé.

 

V synagoze - jak se mi občas stane, vystrčila růžky zase ta moje oblíbená "náhoda". Nebudu podrobně popisovat interiér synagogy, ale zmíním jen to, že je zde řečniště, kolem něhož jsou umístěna sedadla pro nejvýznamnější členy židovské komunity někdy ze 16. století, označená přímo jejich jmény. Když o tom můj syn vyprávěl, tak jsem se namátkou podívala na sedadlo, vedle kterého jsem právě stála. A tam bylo napsáno jméno Thomas a příjmení, které znělo stejně, jako příjmení otce mé matky - mého dědečka - a zároveň jeho bratra, toho příbuzného, jehož příběh a vše, co následovalo, mě inspirovalo k napsání tohoto seriálu. Reagovala jsem na to okamžitě, oni se mě ptali, jestli mám židovský původ, ale já jsem odpověděla, že nic o tom nevím. Kdoví ale, jak to se mnou vlastně je... Říká se, že opakovaný vtip není vtipem, ale znovu mě to v souvislosti s tímto zjištěním nutí zmínit genealožku Štěpánku, která by to možná zjistila. Jen tak pro zajímavost ještě zmíním, že na sedadle označeném číslem jedna prý sedával legendární rabín Löw, tvůrce pražského Golema.

 

Navštívili jsme také Karlštejn. Když jsem si četla jejich záznamy z cest, tak zde znovu psali, jak se jim prohlídka a výklad líbil a jak byli unešeni vyhlídkou na okolí hradu, doslova napsali "dechberoucí", na okolní lesy a stromy, jejichž listí se začínajícím podzimem již začalo měnit barvu, na řeku. Opět jsme pro ně měli zajištěného fundovaného průvodce, stejně jako na Pražském hradě. Při zpáteční cestě jsem se zmínila i o muzikálu a filmu Noc na Karlštejně a aspoň v náznacích jim zanotovala některé melodie a pokusila se trochu o překlad jejich textu.

 

Zavedli jsme je podívat se do kubistické restaurace v Domě U Černé Matky Boží, která je ve světě jediná tohoto druhu a zároveň jsme zde i povečeřeli. Zase - syn jim osvětlil podstatu kubismu, ryze českého uměleckého stylu. Tato kavárna byla otevřena někdy v roce 1920, pak byl její provoz na dlouhou dobu ukončen, ale v roce 2005 byla znovu otevřena. Někde jsem v poslední době četla, že je navštěvována především cizinci, kteří se o ní dočtou v propagačních materiálech a ze zvědavosti se přijdou podívat, zatímco naši občané vyhledávají posezení v jiných restauracích a kavárnách.

 

Náš společný pobyt v Praze jsme ukončili večeří v nákupním centru Palladium. Příští den - to již oni sami - odjížděli do Plzně, kde si prohlédli pivovar a pak pokračovali rychlíkem do Frankfurtu, odkud pak odlétali zpět domů do města Huntington Beach situovaném prakticky na pobřeží Tichého oceánu. Byli velice rádi, že jsme je doprovázeli, my jsme je také rádi poznali, já jsem byla ráda, že jsem mohla Prahu znovu po delší době navštívit, syn do Prahy také rád a poměrně často jezdí, takže spokojenost veliká byla na obou stranách.

 

Ještě jednu zajímavost z jejich návštěvy musím zmínit. Protože jim tolik chutnaly ty klobásy a různé druhy salámů, tak si chtěli některé přivézt domů do Států. Já jsem je ale upozorňovala, že žádné potraviny se nesmí do jejich země dovážet, jenže oni tvrdili, že tomu tak není. Nebyla jsem si jistá, jestli třeba v poslední době k nějakým změnám nedošlo, a protože jsem si říkala, že si jistě všechna povolení a zákazy dobře prověřili, tak jsem je nepřesvědčovala. Na jejich žádost jsem jim doporučila některé druhy klobás a salámů, nebyly to velké kusy, jen takové menší pro ochutnávky a ještě v tom Palladiu jsem jim něco málo přikoupila, i nějaké čokoládové pamlsky, jenže...

 

Došlo na má slova a všech potravin se museli při příletu zbavit. Jak mi pak psali, byli z toho úplně konsternovaní a nechtěli tomu uvěřit. Divila jsem se, že o tom nevěděli a že si neověřili, co se může a co ne. Ale v tom byl i kus mentality všech občanů jejich země, přesvědčených o jejich neomezených možnostech.

 

Nevím, jak to všechno bylo, jestli přiznali, co si přivážejí, a pokud ano, jak by to třeba dopadlo, kdyby nepřiznali, co si přivážejí a v jakém rozsahu a jestli vůbec jim zavazadla prohlíželi. Po podrobnostech jsem již nepátrala, jen jsem jim odepsala, že jsem tušila, že ten zákaz existuje. Vzpomínám si, že nám zavazadla tenkrát neprohlíželi, jen jsme sdělili, že žádné potraviny nevezeme.

 

V této souvislosti jsem si vzpomněla na příhodu z knihy Zdeny Frýbové Z neznámých důvodů, když hlavní hrdinka knihy Anička, svérázná a přímočará, někdy až egoistická, ale velice vzdělaná, chytrá a pěkná žena cestovala na nějaké biochemické sympozium do australského Perthu, a zatímco jejímu nadřízenému našel při prohledávání zavazadel celník pár zapomenutých žvýkaček, tak jí se podařilo přes celní prostor přenést tašku klobásek pro své francouzské přátele, sklenici domácího džemu i nějaké buchty a moučníky. Někdy stačí pěkný kukuč a je vystaráno...

 

Tak tohle je již definitivní konec mého povídání. Píše se rok 2012 a k událostem, kterými můj pokus popsat zážitky a zajímavosti jak z doby před 23 lety, tak i z doby nedávné, došlo přesně před 100 lety v roce 1912.

 

Někde jsem před pár dny četla, že jedna známá osobnost kulturního světa byla na dovolené na Tahiti a napsala pak o tom knihu. Nevěděla jsem o tom a na jednom knižním portálu jsem zjistila, že je tomu skutečně tak. Když se zpětně podívám, kolik jsem toho napsala já, tak se ani nedivím, protože těch zážitků a zajímavostí bylo opravdu hodně a snažila jsem se je všechny popsat co nejvěrohodněji.

 

Podotýkám, že jsem za dobu, která uplynula od té doby, nikdy neměla ambice ani příležitost, a navíc mě ani nikdy nenapadlo, že bych mohla něco takového udělat. Proto jsem si tenkrát nějaké záznamy nebo poznámky vůbec nedělala. Ale i kdybych si je dělala, tak by v mých článcích nebylo napsáno více, neboť vše zůstalo v mé paměti a některé věci mi připomněly mé fotografie.

 

Až Čekanka ve mně objevila nějakou moji ukrytou stránku, o které jsem ani nevěděla, a vyprovokovala mě k takovému počinu. Jsem zvědavá, jaká "náhoda" mě ještě eventuálně v mém životě čeká!

 

Ráda jsem se se všemi čtenáři podělila o naše zážitky a doufám, že si každý z potenciálních čtenářů v některém z mých článků něco, co jej zaujalo, našel.

 

A na konec mého vyprávění si dovolím jeden pohádkový slogan: "A zazvonil zvonec...".