joudaweb - časopis Čekanka

Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.

Děkuji všem autorům za pilné přispívání.

Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová

Zkama si?

6. srpna 2012

Mám takovou úchylku: vnímám, jak se lidé vyjadřují. A protože pocházím z Brna a na prázdniny jsem jezdívala k babičce do středních Čech, všimla jsem si už jako dítě rozdílů mezi „češtinou“ a „moravštinou“.

Nemám na mysli ani různá nářečí, ani brněnský hantec, ani typickou výslovnost v některých oblastech, třeba ostravský „kratky zobak“. Myslím obecnou češtinu, tedy řeč, kterou normálně mluvíme. A mluvíme jinak v Čechách a jinak na Moravě.

Běžné moravské „já su“ nadchlo jednoho našeho kamaráda natolik, že začal ten tvar cílevědomě používat, ač je od Plzně. Moji pubertální bratranci se kdysi celé léto bavili tím, že mé sestře neustále něco nabízeli, jen aby slyšeli její odmítavé: „Nechcu!“; podle mé pražské kamarádky dělali přesně totéž její dospělí kolegové, když k nim nastoupila posila z Moravy, a taky jim to vydrželo několik týdnů. V knížce Dějiny budou od úterý píše Pavel Landa: Jedete-li z Prahy do Brna autem, musí po cestě někde vedle dálnice existovat poslední česká vesnice, kde vám v hospodě servírují k vídeňskému řízku s bramborem i okurku (ta okurka), a pak první ves moravská, kde dostanete (ten) okurek.

Vedle rozdílů gramatických se samozřejmě vyskytují rozdíly ve slovní zásobě. Když řeknu, že někde něco zavazí, většina mých českých přátel chápe, že to tam překáží, i když by to takhle nikdy neřekli; Moraváci zase obvykle neříkají rybičkám v konzervě olejovky. Ovšem slovo šufánek je pro řadu Čechů nesrozumitelné, ač se tak na celé Moravě říká naběračce zcela běžně (tu a tam v místní variantě žufánek). Rovněž na celé Moravě můžete dostat po čuni, budete-li drzí.

V jednom z česko-moravských kolektivů, do nichž jsem patřila, se dokonce pár cílevědomých jedinců rozhodlo sestavit česko-moravský slovník. Byla s tím spousta legrace, a pokud si vzpomínám, na vzájemné porozumění to žádný dopad nemělo :-)

Někdy mohou být důsledky jazykových rozdílů docela nečekané. Kolega ze Slovácka si po návratu ze služební cesty do Čech stěžoval: „Objednal jsem si k obědu sodovku a víš, co mi donesli?“ Věděla jsem – na Moravě se tomu říká sifon. Respektive říkalo, tahle historka je už asi čtvrt století stará. Kdyby mu měli donést to, co chtěl, musel by si objednat limonádu. Dneska je nabídka nealkoholických nápojů úplně jiná, ale je zajímavé, že točené limonádě, která se v ní po letech opět objevila, se tak teď říká všude.

Ještě hůře dopadla (také někdy v osmdesátých letech) jedna slečna ze střední Moravy, která dostala recept na drožďovou polévku s doporučením, že je velmi zdravá. Bylo to v době, kdy se prodávalo droždí (v Čechách) a kvasnice (na Moravě) na váhu, ale v obchodech už se občas vyskytly i pytlíčky se sušeným droždím (celostátně). V receptu stálo „droždí“, slečna tedy vybrala z regálu tolik pytlíčků se sušeným droždím, aby to dalo dohromady potřebnou váhu. Výsledek byl nepoživatelný a byt prý větrali ještě hodně dlouho.

A otázka z titulku? Kamarádka ze západních Čech mi vyprávěla, jak se coby čerstvá vysokoškolačka na koleji potkala s novou spolubydlící. Vzájemně se představily a pak od ní dostala podivnou otázku: „Zkama si?“ Říkala, že se zamyslela tak usilovně, že snad muselo být slyšet, jak jí v hlavě rachotí kolečka. A pak se opatrně ujistila: „To jako – vodkaď sem?“

Autor: Hana Horová


komentářů: 51
zpět