joudaweb - časopis Čekanka

Byla jsem v poslední době v časovém skluzu, a tak teprve měsíc po zveřejnění článku se dostávám ke své reakci a možnosti trochu se podělit i se svými pocity a vzpomínkami. Pro název článku jsem si vypůjčila úvod textu písně, který tohle vše vystihuje.

 

Teď nevím, odkud a čím mám začít...

 

Tak dobrá! Ve většině případů se začíná zpravidla od začátku, ale já své povídání začnu jinak.

 

Jistě nejsem sama, kterou potěšilo, když jsem v poslední větě článku přečetla zmínku o sestřenici Štěpánky, což znamená, že se můžeme těšit na další příběh, který nás za nějakou dobu jistě potěší, jako ostatně všechny předcházející.

 

Bad Ischl - to je moje nedořešená záležitost, s kterou nejspíš již nic nenadělám. Když jsme si totiž s mým mužem povídávali, kam bychom se také chtěli podívat, tak u Bad Ischlu jsme vždy skončili. Lákalo nás tam, kdysi jsme tudy jen projížděli, ale chtěli jsme toto lázeňské město, k němuž se váží historické události, i jeho okolí poznat více. Město proslulo zejména v 19. století, kdy zde často pobývala císařská rodina - zejména císařovna Alžběta si je velice oblíbila, snad i kvůli tomu, že právě zde se seznámila a pak i zasnoubila se svým mužem, císařem Františkem Josefem I.

 

Dalším lákadlem podívat se tam, jsou ty Alpy. Fascinují mě odjakživa, jejich vrcholy ve mně vzbuzují svou mohutností a majestátností takovou zvláštní směs pokory a zároveň hrůzy, ale vždycky říkám, že by se mi tam někde pod jejich vrcholy docela hodně líbilo žít. Horší by pro mě bylo dívat se z jejich výšky dolů. Stejné pocity mám ve Vysokých Tatrách, byť nedosahují takové výšky - strávili jsme pod nimi několik příjemných dovolených.

 

Ale zpět k Bad Ischl. V konečném důsledku zůstalo nejspíš jen u toho mého přání... I když - nikdy neříkej nikdy!

 

A tak to dopadlo tak, že jsem letošní i loňskou dovolenou strávila také v "Bad", ale těch, kterým se říká lázeňská perla jižní Moravy. A když jsem se jimi a jejich okolím procházela, tak jsem si to užívala a přitom jsem zároveň vzpomínala na některá další místa na Moravě, která jsem navštívila a říkala jsem si, jak je celá naše země pěkná, ale vzhledem k místu svého pobytu jsem přemýšlela hlavně o Moravě, o její historii i různých zajímavostech, kterých je nepřeberné množství.

 

Jestliže bych to měla vzít ze samé podstaty, tak bych asi měla začít od Velkomoravské říše a Cyrila a Metoděje, ale o tom si asi něco povíme příští rok, když uplyne 1150 let od doby jejich příchodu k nám. Těch míst, kudy šla historie - např. při svém tažení a snaze dobýt Anglii se u Slavkova se svým vojskem zastavil Napoleon a v tzv. Bitvě tří císařů zde porazil Rusko a Rakousko, v Olomouci vymřeli Přemyslovci po meči, máme památnou horu Radhošť, kde podle pověstí měl od pradávna sídlo slovanský bůh Radegast, máme hrad Buchlov, kde roste tzv. lípa neviny, kolik krásných zámků máme, kolik hradů, zřícenin, namísto vysokých skalnatých pohoří máme jeskyně, nejhlubší propast ve střední Evropě a těch léčivých pramenů, vyvěrajících z nitra země také máme dost. A mohla bych pokračovat dále... - např. kolik spisovatelů, básníků pochází z Moravy, hudební skladatel Leoš Janáček, také podnikatel Tomáš Baťa, atd. atd. A dále lidová slovesnost, folklór a udržování a zachovávání lidových tradic a zvyků severní i jižní Moravy - to vše by vydalo na další dlouhé povídání. Jen ty lidovky při cimbálu, ty si poslechnu i zazpívám velice ráda. Našly by se další zajímavosti - např. existuje legenda, že náměstím města Brušperku prochází zemská osa (paní Táňa si jistě vzpomene na besedu v tamní místní knihovně), máme zde rozvodí evropských řek do Baltského a Černého moře - nedaleko města Hranice na Moravě je u silnice monument, který to připomíná.

 

Vím, že tohleto všechno jsou všeobecně známé věci a události, ale o tom všem jsem přemýšlela a vzpomínala a jistě to stojí za připomenutí.

 

Máme pohoří Jeseníky, Moravskoslezské Beskydy - jak jsem již někde uváděla, pod jedněma z nich jsem vznikla a ve druhých jsem prožila třetinu mého dosavadního života a prostředí obou pohoří se mi hodně líbí. V Jeseníkách jsem před čtyřmi lety prožila příjemnou dovolenou, takovou poznávací. Ani jsem nevěděla, že téměř na hranicích s Polskem je zámek Jánský vrch, nebo jsme prošli naučnou stezku Rejvíz s rašelinovým jezírkem, byli jsme se podívat v hornickém skanzenu ve Zlatých Horách, kde se kdysi zpracovávala ruda, z níž se získávalo zlato, také jsme se podívali do lázeňského areálu v Jeseníku.

 

Tu zmínku o jeskyních a propasti jsem učinila záměrně, neboť právě v oblasti Moravského krasu jsem strávila před třemi lety dovolenou s rodinou mého syna a odnesla jsem si odtamtud plno zážitků. Podívali jsme se do několika jeskyní, samozřejmě v prvé řadě do té nejznámější - Punkevní - včetně propasti Macocha - byla jsem tam v životě podruhé - prvně před čtyřiceti lety a po celou dobu jsem si pamatovala, jak mě tenkrát ohromil pohled, když jsme z jeskyně vstoupili na dno propasti. A úplně stejný pocit jsem zažila i teď - podruhé.

 

A nebyla bych to snad ani já, aby se nepřihodilo něco navíc...

 

Naše průvodkyně v závěru svého povídání zmínila také to, že každoročně se najde několik lidí, kteří si zde vyřeší své životní problémy. Za dva dny jsem v denním tisku našla zmínku o tom, že právě na druhý den ráno po naší prohlídce tam dalšího nešťastníka našli. Zůstalo tam po něm nahoře na vyhlídce jen jízdní kolo - a tak je docela možné, protože jsme se tam zdrželi docela dlouho do večera, že jsme jej tam i potkali.

 

Navštívili jsme také město Boskovice - čtenářky, které četly knihu Láska na heslo, si možná vzpomenou, že odtud pocházela hlavní hrdinka Zdena a zažila zde příjemné chvíle při trhání třešní. Pěkné město, byli jsme na hradě, zámek byl právě uzavřen - škoda. Navštívili jsme zdejší židovské město, synagogu i židovský hřbitov. Při procházce židovským městem jsem na jednom domě, ve kterém žil s rodinou řezník Fleischmann - zajímavé, že právě řezník měl takové příhodné jméno - objevila desku, na níž bylo napsáno, že jejich dceru Rosu si vzal za ženu Jiří Dimitrov a několikrát zde také pobýval. Byl to ten Jiří Dimitrov, bulharský politik, který byl v roce 1933 obviněn ze zapálení budovy Říšského sněmu v Berlíně, a když došlo k procesu, sám se před lipským soudem hájil a obhájil. Připomněla jsem si přitom trilogii Marie Pujmanové nazvané Lidé na křižovatce, Hra s ohněm a Život proti smrti. Kdysi dávno jsem tuto trilogii četla, a právě v druhé dílu - Hra s ohněm - se o tom všem podrobně pojednává.

 

Je to tak, že člověk někdy něco přečte, a pak najednou mimoděk zjistí, že se v reálu setká s událostmi, o kterých vlastně ví a má je zasunuté někde daleko v mozku, a když přijde ta příhodná chvíle, tak je odtamtud vyloví nebo samy mimoděk vyplynou na povrch.

 

Při procházkách v lesích okolo Boskovic nás mimo jiné zajímalo, jestli rostou... A rostly... a tak jsem si mimoděk vzpomněla na úryvek veršů z Knihy lesů, vod a strání Stanislava Kostky Neumanna, který žil v Bílovicích nad Svitavou - "Hnědá, to je hřib, jako bychom babiččin dostali slib, že dnes poví nám pohádky, žlutá, to je liška..." atd. V Kunštátě jsem si zase připomenula Františka Halase, který je zde pochován, a především na jeho krásné verše o Boženě Němcové, jak jsem některé z nich zmínila v jiném z mých předcházejících článků. A mohla bych pokračovat..., např. Rudolf Těsnohlídek a Liška Bystrouška...

 

Při procházkách Luhačovicemi jsem si dále také připomněla provázanost severní a jižní Moravy i z dalšího pohledu. Známý architekt Dušan Jurkovič projektoval jak zdejší lázeňské budovy a kolonádu, tak i dvě budovy na Pustevnách na Radhošti v Moravskoslezských Beskydech. Mimochodem - jen pro zajímavost - při dovolené v Tatranské Lomnici jsme viděli také jím projektovanou budovu visuté lanovky na Lomnický štít.

 

Letos jsem také prožila takové malé jako by déjà vu. Ono to v podstatě ani déjà vu nebylo, protože něco podobného jsem skutečně zažila. To před dvaceti pěti lety jsem byla na léčení v Karlových Varech i spolu s mým mužem a ve velkém sále hotelu Thermal, kde každoročně začíná a končí filmový festival, se konal koncert pražského operetního souboru divadla v Karlíně v čele s Pavlou Břínkovou. Byli jsme se podívat a bylo to moc pěkné, oba jsme měli operety rádi a moc jsme se pobavili. A letos jsem zjistila, že v lázeňském divadle se koná koncert - jak jinak - Pavly Břínkové spolu s jejím kolegou Janem Ježkem. Nenechala jsem si ujít příležitost se podívat a poslechnout si tentokrát ne operetní árie, ale písně a milostné duety z muzikálů. Bylo to opět moc ppříjemné a ještě několik dnů jsem stále měla v uších, a někdy i teď si občas připomenu, zejména píseň Ten song hrál nám ten ďábel saxofon z muzikálu Miss Saigon, novodobého zpracování příběhu o Madame Butterfly.

 

V závěru se ale musím znovu vrátit k původnímu záměru reagovat na článek paní Táni, potažmo ke komentáři Zdeňky Ortové. Ta možnost prostřednictvím google zjistit a představit si kdeco, nač si člověk vzpomene, to je zkrátka něco... Ten Karel May to měl o to horší, že byl o tuto možnost ošizen, kdoví, co by na google ještě více zjistil, než ve svých dílech napsal...

 

I já často gůglím a měla jsem třeba radost, když se moje maminka mohla prostřednictvím internetu podívat na nejvyšší horu Německa Zugspitze, kde kdysi jako dvacetiletá byla a dokonce si sáhla i na ten pověstný kříž na vrcholu - ta odvaha - mě by tam teda v žádném případě nikdo nedostal!

 

Přestože můj článek pojednává především o Moravě, k níž neoddělitelně patří i Slezsko, tak žiji v České republice a považuji se za Češku a rozdělení na nějaké regiony považuji za zajímavé pouze z toho hlediska etnografického, a tak pro mě platí stejně jako "Morava, krásná zem", tak "Beskyde, Beskyde" i "My jsme Valaši" a "Čechy krásné, Čechy mé", a proto v některém z mých příštích povídání vzpomenu mé zážitky také z dalších míst celé naší vlasti.

 

Zvu Vás podívat se do galerie.