Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Smajlíci a emotikony vůbec
15. října 2012
Nedávno proběhla tiskem série článků ke třicátému výročí vzniku prvního smajlíka. Zaujal mě především jeden z těchto článků, který jsem bohužel v elektronické podobě nenašla, proto na něj nemohu uvést odkaz. Vyšel ve čtvrteční příloze Mladé fronty DNES 4. řijna a obsahuje citace názorů několika osob na používání smajlíků.
Někteří dotazovaní v článku uváděli, že pokud dostanou mail od nepříliš blízkého člověka, jsou jim smajlíky v něm uvedené nesympatické, ba přímo v nich budí dojem servilnosti pisatele.
A já jsem hned po přečtení článku začala zpytovat svědomí, jak dalece se stali smajlíci součástí mojí písemné komunikace s okolím. Zabrousila jsem do odeslaných mailů a hledala. Zjistila jsem, že při prvním kontaktu nebo odpovědi na první kontakt smajlíky v drtivé většině případů nepoužívám. Zato když už se trochu známe a vím, že protistrana není "kožeňák", neváhám smajlíky používat. Mám totiž takový zvyk se při komunikaci s lidmi usmívat. Tedy za předpokladu, že ta komunikace nevznikla proto, aby mě dotyčný kvůli něčemu seřval, nebo abych já se naopak ohradila vůči tomu, že se chová neomaleně. No a takový smajlík je pro mě totéž, jako když se v živé debatě na někoho usměju. A mračící se smajlík neváhám použít tam, kde bych při živé debatě nahodila výraz nevole. Například když budu svému debatnímu protějšku sdělovat, že zítra mě čeká návštěva zubaře, pozná z mojí mimiky, jak náramně se na to těším. No a v mailu to pozná podle smajlíka. Je ovšem pravda, že o návštěvě zubaře si nemailuji s lidmi známými pouze povrchně.
Já vím, používám slovo "smajlík" i v případě výrazu nevole, a přitom bych měla uvádět raději přesnější výraz "emotikon". Ale doufám, že si rozumíme.
Jak je zajisté známo, emotikonů se vyvinula spousta a nebudu fušovat do řemesla autorům jiných článků, kteří je všechny pilně sesbírali a u svých článků zobrazili. Moje úvaha směřuje trochu jinam.
Říkám si totiž, jestli používání těchto emotikonů tak trochu neotupuje čtenářskou schopnost vyčíst emoce z kontextu. Nebo naopak schopnost autora onu emoci do textu vložit.
Uvedu příklad. Kdo znáte moje knihy, víte, že Abstinentka se tak trochu vymyká. Psala jsem ji jaksi z většího nadhledu a mnohdy až spíše jako parodii na ženský román než jako vážně míněný ženský román. A tak se v ní vyskytla i tahle pasáž:
Vzhledem k tomu, že tohle nebyla první restaurace, v níž podobné předměty viděla, pojala Mirka podezření, že někde existuje firma, která je vyrábí. Po pravdě, trochu jí vrtalo hlavou, co mexického je na koňském postroji, který u nich na vesnici dodnes používají šohaji, když se v době hodů svážejí z okolních dědin na koňských povozech, nebo na vidlích nachlup podobných těm, jimiž táta dodneška přehazuje kompost. Romantický pocit, který se k ní díky Hynkovi dostavil, však způsobil, že si veškeré jízlivé poznámky o nezastupitelné úloze ruchadla bratranců Veverků a sudlice z dob husitských válek při vytváření typické středoamerické atmosféry velkoryse odpustila.
Na Hynkovo doporučení si dala jídlo, které se servírovalo na syčící plotýnce. Dokonce pak i vnímala chuť prvních několika soust, než ji znovu přemohl v poslední době všudypřítomný pocit, že se vznáší kdesi v úžasném imaginárním světě, kde je jen ona, Hynek a jejich neuvěřitelná láska...
Při psaní poslední věty jsem měla chuť slovo láska napsat s několika dlouhými á za sebou, anebo... zkrátka použít smajlíka. Bála jsem se totiž, že ne každý tu ironii postřehne a někdo by tuhle škvárovitou větičku mohl vzít vážně. Pak jsem si ale řekla, že nebudu čtenářky podceňovat, protože mě snad už znají natolik, aby věděly, že něco takového bych vážně nenapsala, a větu jsem ponechala v původní podobě. Jenže dodneška si nejsem jistá, jak zřetelně se ona nadsázka dá z textu vyčíst, a pokud se nedá, jak dalece je to chyba moje a jak dalece spíše čtenářek.
Tímto článkem Vás nevyzývám k diskuzi o Abstinence ani k přiznání, že jste ironii nepochopili. Zajímal by mě obecně Váš názor na vliv smajlíků na schopnost autorů vyjádřit emoce v textu výhradně jazykovými prostředky. A na druhé straně na schopnost dnešních čtenářů otupělých kvanty smajlíků takovéto "smilefree" texty pochopit.
Obrázek, který jsem k článku přiložila, je výřez ze skutečné diskuze na skutečném webu, ale všechny osobní údaje, jakož i fotky, jsem začernila, abych se někoho nedotkla. Jo, a mít takhle před sebou celou stránku diskuse, to je síla. Ony ty emotikony totiž ještě navíc všemožně blikají.
Autor: Táňa Kubátová