joudaweb - časopis Čekanka

Myslel jsem si, že smrt je klidná, ale tohle? Štěkající pes, obrovské rány a něčí křičící hlas. Fajn, asi bych měl otevřít oči. Mám je mokré. Nepamatuji se, že bych brečel.

Světlo štípe do očí, zdá se, že je poledne. Pokoj je dokonale uklizený, závěsy roztáhlé a na otřásajících se dveřích stále visí plakát Einsteina. Můj pokoj. Bezva, takže se pokus nezdařil, nejsem na druhém břehu. A to jsem byl přesvědčený, že jsem toho z domácí lékárničky spolykal dost. Asi ne. Radši otevřu dveře, než je ta osoba za nimi vyrazí. Ani nepotřebuju hádat, abych poznal vetřelce, který je jednou z hlavních příčin mého počínání.

„Ahoj, mami. Děje se něco konkrétního, nebo jen na mých dveřích demonstruješ svoji sílu?“

Pohrdavě se usmála a dala si ruce v bok. Její obvyklý výhružný postoj. Popravdě – byl děsivý, což lady Fear věděla.

„Nebuď drzej. To, že ti už nemám co zabavit neznamená, že tě tu nemůžu zamknout a zahodit klíč. Věř mi, nikdo by ani nezaregistroval, že jsi zmizel. Co jsi vlastně dělal celej tejden, co jsme byli pryč. Uklidil jsi? Určitě ses jen flákal po okolí, jak to máš ve zvyku, viď? Je nakoupeno? Vyklizená myčka? A co…“

„Všechno je hotovo.“ Zareagoval jsem pohotově, než stačila rozjet další sadu otázek.

„Fajn.“ Odsekla.

„Fajn.“

Pro jistotu jsem zabouchnul dveře. Svezl jsem se po nich na čistý béžový koberec a přemýšlel o své neschopnosti. Dá se pochopit, že někdo nezvládá život, ale selhat i ve vlastní smrti? Nepoužitelný pro průběh života i jeho ukončení. Alespoň mě nebolí hlava, poprvé po dvou měsících. Vlastně mě nebolí nic. Dokonce nemám ani hlad a žízeň, což je zvláštní, protože jsem přes dvacet čtyři hodin nejedl ani nepil. Něco není v pořádku. Prášky, které mě měly zabít mi jen pochroumaly zažívání a nejspíš i volná nervová zakončení. Vůbec jsem si nevšiml, že samým rozrušením zarývám nehty do své pravé ruky. Určitě na tom místě budu mít jizvu, ale bolest se nedostavila.

Bezva. Nechtěné dítě matky, omyl otce a teď ještě ke všemu hypochondr. Jsem spíš k smíchu než k pláči. Musím se uklidnit a vyspat se z toho. Mobil opět nehlásil žádné zprávy. Nechápu, proč ho kontroluji, když nemám přátele. Už zase jen hloupě fňukám…

Na fakt, že jsem prospal posledních dvacet dva hodin jsem zapomněl a lehl si na postel. Ani jsem se neobtěžoval rozestlat ji a během několika sekund jsem spal.

6:05. Probudil jsem se přesně pět minut před nastaveným buzením a zbrocený potem. Celá postel divně páchla. Ne jako po fotbalovém tréninku, když se mi nechce sprchovat a rovnou padnu do pelechu. Jinak…

Tak živé sny jsem měl naposled jako malý. Když začaly první problémy doma. Nezdálo se mi nic určitého. Jen děsivě krvavé tvary, které nabyly občas známý tvar. Vesměs nic podstatného. Důležité byly pocity. Ve snu jsem neexistoval, byl jsem něco jako médium. Pouze jsem cítil strach, smrt, podřízenost a všude jen příšerný zápach (který jsem později připisoval za vinu starému povlečení).

Otřel jsem si z čela pot a odešel do koupelny. Rodiče naštěstí spali, takže jsem měl velkou šanci dostat se ven v klidu. Popošel jsem k zrcadlu a chtěl se opláchnout. Trochu mě zděsil pohled do zrcadla. Abych to upřesnil – víc než obvykle. Moje tmavě hnědé vlasy byly pocuchané, uši lehce odstáté a nos prapodivně zahnutý nad úzkou linií rtů. Zatím vše normální. Moje oči se ale vymykaly. Většinou byly nudně modré s holčičími řasami. Dnes jako by se ta fádní barva ani neobtěžovala vylézt na povrch. Žádný lesk, zastřený pohled a celkově mrtvolný vzhled. Nejsem zrovna nebojsa, takže jsem byl rád, že jsem nezačal pištět a neprobudil celou famílii. Co se to, ksakru, děje?!