joudaweb - časopis Čekanka

K napsání článku mě inspirovala úspěšnost počtu přečtení o J. V. Sládkovi. Naopak - trochu mě zarazilo, že vzpomínka na 150. výročí úmrtí Boženy Němcové, uvedená v lednu, až tak moc úspěšná není v porovnání s dalšími články vydanými přibližně ve stejné době. Musím se přiznat, že jsem měla z článku o ní příjemný pocit, ty krásné verše Františka Halase a Jaroslava Seiferta o ní, vždy, když si na ně vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech.

 

Zkrátka - sto lidí, sto chutí!

 

Nicméně, jsem ráda, že zmínka o obou výročích - i některé mé další články s touto tematikou - byly čtenáři akceptovány, a tak dnešním povídáním chci připomenout některá další zajímavá výročí tohoto roku včetně stručného zavzpomínání u každého z nich.

 

 

Na úvod trochu dávné historie.

 

V lednu jsme si připomenuli 400. výročí úmrtí císaře Rudolfa II. Za zajímavost z jeho života stojí za to uvést, že jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, oba jeho dědové byli bratři. Nebudu se zde více rozepisovat, jeho osobnost je dostatečně známa snad všem zejména z filmu Císařův pekař a pekařův císař, v němž ve dvojroli exceloval Jan Werich. Film sice nevystihuje úplně přesně historii, pojednává především o zálibách a zájmech Rudolfa II. o alchymii, astrologii a umění.

 

Toho inteligentního humoru a hlášek, které byly Janu Werichovi vlastní, tam bylo nepočítaně. Jako příklad uvedu tu, když pravá ruka císaře - jeho komoří - mu říká "Milosti, nenechte prchlivosti cloumati svým majestátem". V naší rodině byla nejoblíbenější a občas v případě potřeby příhodně používaná s příslušnou změnou oslovení - musím podotknout, že její vyslovení bývalo účinné a úspěšné a na tvářích všech pak vyvolalo místo nějakých hrozících mraků úsměvy.

 

 

A teď pár literárních vzpomínek.

 

Vedle Boženy Němcové a J. V. Sládka jsme v letošním roce ještě vzpomněli výročí dalších spisovatelů. Vybrala jsem pár z nich.

 

 

V září uplynulo 100 let od úmrtí Jaroslava Vrchlického, spisovatele, básníka, dramatika a překladatele, jednoho ze zakladatele lumírovců. O jeho díle se nebudu rozepisovat, jen se zastavím snad u jeho nejznámější divadelní hry Noc na Karlštejně, zpopularizované jako filmový muzikál režiséra Zdeňka Podskalského s hudbou Karla Svobody.

 

A pokud jde o jeho básnickou tvorbu, stojí za to si připomenout verše:

 

"Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý..."

 

Pro odlehčení jen připomenu jistě všem známou historku z jeho života, i když nevím, zda je skutečně pravdivá. Traduje se, že když Jaroslavu Vrchlickému přáli jeho přátelé k padesátinám, tak jej oslovovali "velebný kmete". Vyvolává to úsměv na tváři, když si srovnáme, jak někteří dnešní padesátníci, a kdyby jen padesátníci..., v tomhle věku např. zakládají své druhé rodiny, pořídí si dítě nebo děti... Nemám v úmyslu tyhle situace zevšeobecňovat, ale je pravda, že si nedokážu představit, že by takové oslovení mohl dnes někdo při gratulaci k padesátinám použít... Mohl, ale jen v legraci jako připomínku právě na Jaroslava Vrchlického.

 

 

Musím dále vzpomenout 145 let od narození básníka Petra Bezruče, slezského barda, autora jediné básnické sbírky Slezské písně. Je to sbírka básní zaměřená především na národní a sociální problematiku lidí ve Slezsku. Nejznámější z této sbírky jsou básně Maryčka Magdonová, Ostrava, Bernard Žár, 70 000. Kromě Slezských písní napsal další básně a povídky, které vycházely v různých časopisech.

 

Petr Bezruč byl samotář, stranil se veřejnosti, žil v ústraní a rád chodil po beskydských horách. Říkal o sobě, že je takový starý ještěr, a někdy v korespondenci místo vedle svého podpisu nebo přímo místo něj načrtnul malého ještěra.

 

Zemřel v úctyhodném věku 90 let. Vzpomínám si, že jako malá holka, když měl pohřeb, tak reportáž z něj vysílali v rozhlase a já jsem jej celý poslouchala, v reportáži byly uváděny i rozhovory s jemu blízkými lidmi, mně utkvěl v hlavě rozhovor s jeho hospodyní, jak vyprávěla o jeho zvycích, o tom samotářství a tak různě.

 

 

Ze spisovatelů, resp. spisovatelek, připomínám také 90. narozeniny Valji Stýblové a 85 let Ludmily Vaňkové. Obě jsou všeobecně známé, stále aktivní a publikující nová díla - Valja Stýblová především z lékařského prostředí, některá z nich byla i zfilmována - nutno vzpomenout film Skalpel, prosím, a Ludmila Vaňková knihy historické.

 

 

Na tomto místě mé připomínání literárních výročí končí.

 

 

Další pokračování se týká osobností a událostí, které měly význam pro životy nás všech. Některé z nich má hodně z nás v živé paměti, nebo je známe a víme o nich ze všech možných médií.

 

Tento můj článek vzniká právě 28. 10., to je datum, kdy slavíme státní svátek, o jehož vznik se největší měrou právě T. G. Masaryk zasloužil. Je to den vzniku samostatného Československa, státu, který ale právě v letošním roce již 20 let neexistuje. Jak jsem zjistila, jako státní svátek jej uznáváme pouze v České republice, Slovensko jej ze seznamu státních svátků vyřadilo, je tam uznáván pouze jako památný den.

 

Dne 14. září uplynulo 75 let od úmrtí našeho prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Nebudu zde uvádět podrobnosti o něm, protože jistě není nic, co by o něm nebylo známo. Jen znovu připomenu, co jsem již uváděla v článku o jeho synovi Janu Masarykovi a je podle mě hodně zajímavé.

 

Do očí je bijící souvislost mezi daty narození a úmrtí jich obou:

- T. G. Masaryk - datum narození 7. 3. 1850, datum úmrtí 14. 9. 1937,

- Jan Masaryk - datum narození 14. 9. 1886, datum úmrtí 10. 3. 1948.

 

 

Ještě dvě výročí - dvacetiletá - musím vzpomenout.

 

V srpnu letošního roku uplynulo 20 let od úmrtí Františka kardinála Tomáška, bývalého arcibiskupa pražského, významného činitele v době naší sametové revoluce. Zasadil se o svatořečení Anežky České papežem a právě u příležitosti jejího svatořečení se v neděli dne 12. listopadu 1989 konala v katedrále sv. Víta na Pražském hradě mše svatá, celebrovaná Františkem kardinálem Tomáškem, a ta se stala jedním ze spouštěcích momentů událostí, které pak vyvrcholily v pátek 17. listopadu 1989.

 

Za několik dnů - 7. listopadu - uplyne dvacet let od úmrtí dalšího z významných československých politiků - Alexandra Dubčeka. Alexander Dubček vešel dvakrát do dějin Československa. Prvně to bylo v roce 1968, kdy byl hlavním protagonistou tzv. Pražského jara 1968, procesu, kterým se měl uvolnit režim a prosadit např. reformu pro úplnou svobodu tisku. Nepodařilo se a Alexander Dubček z politického dění zmizel, ale v listopadu 1989 se znovu - podruhé - objevil na politické scéně jako symbol definitivního vítězství demokracie a československé vzájemnosti. Zastával pak funkci předsedy Federálního shromáždění a právě česko-slovenská otázka byla pro něj stěžejní. Když se právě v roce 1992 konaly rozhovory o rozdělení Československa, stavěl se k tomu odmítavě a prosazoval zachování společného státu. Tragická dopravní nehoda jeho úsilí ukončila.

 

 

A tady mé povídání o lidech, kteří se významným způsobem zapsali do povědomí nás všech, končí. Budu ráda, když mě někdo doplní zase třeba podle svých názorů a zájmů.

 

Zaměřila jsem se zejména na naše české, potažmo československé, osobnosti. Ale i v mezinárodním měřítku jsou v letošním roce výročí osobností i nějaké události, které neunikly mému hledáčku a snad se o nich zmíním někdy příště.

 

Váhám, jestli mám ještě dopsat, jak už to bývá mým zvykem, něco pro odlehčení z mého života. Ale snad dojem z článku nepokazím, když se zmíním, že i já jsem letos měla polokulaté výročí a moje maminka - já tomu říkám - superkulaté. Číslo 88 je přece kulaté ze všech možných hledisek!