Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Máme Davisův pohár!
19. listopadu 2012
Tento článek by snad více zaujal muže, ale doufám, že si i ženy mé povídání přečtou a případně některé pamětnice či pamětníci - stejně jako já - i vzpomenou...
V neděli 18. listopadu skončilo finále letošního ročníku Davisova poháru vítězstvím českých tenistů nad Španělskem. Obrovský úspěch pro český tenis, umocněný navíc o skutečnost, že letošní ročník byl jubilejní - stý.
Ve stoleté historii Davisova poháru se to našim českým, potažmo československým tenistům, podařilo podruhé. A právě první historické vítězství mě přiměla zavzpomínat...
V průběhu uplynulých dní se o tom hodně psalo a mluvilo, takže víme, kdy to tehdy bylo, ale přesto připomenu - finálové zápasy se hrály v Praze ve dnech 5. - 7. prosince 1980 - živě si na to dodnes vzpomínám. Soupeřem našich tenistů bylo tenisové družstvo Itálie a našim tenistům se - navzdory zdravotním problémům jednoho z nich - zvítězit. Tenkrát to byla veliká událost, vývoj utkání napínavý a málokdo si nechal ujít jeho sledování v televizi. I my doma jsme tenkrát nevynechali snad ani chvíli ze všech utkání.
Hrálo se tenkrát ve Sportovní hale v Praze a diváci - stejně jako při letošním finále - velice vehementně naše tenisty povzbuzovali a rozhodčí na empiru je neustále napomínal česko-italsky - "Klid prosím" a "Silencio prego".
K tomuto se váže taková úsměvná záležitost, která mi utkvěla v paměti a připomenu ji zde.
To italské "Silencio prego" se stalo tenkrát hodně populárním a občas se používalo i při různých náhodných příležitostech i sportovních. A tak např. hned v pondělí po vítězném finále jsem se dočetla v denním tisku, že někde v nějakém menším městě či vesnici - už si přesně nevzpomínám, se hrálo utkání v nějakém jiném sportu - snad to byla házená či košíková a rozhodčí se v jednu chvíli dopustil určitého sporného verdiktu. Nespokojení diváci dávali svůj nesouhlas až moc najevo, a tak hlasatel, aby je uklidnil, použil ono "Silencio prego", čímž u diváků vyvolal úsměvy a sporný okamžik tím vyřešil.
Letošní finále se Španělskem mi připomnělo ještě jednu událost. Jedním ze členů španělské výpravy byl i bývalý významný španělský tenista Manuel Santana, první španělský wimbledonský vítěz z roku 1965, dnes tenisový funkcionář. Někdy v sedmdesátých letech byl členem daviscupového družstva, které hrálo také v Praze. Utkání se tenkrát hrálo na tenisových kurtech na Štvanici, v jejichž těsné blízkosti je železniční trať a každou chvíli zde projížděly a houkaly vlaky. Santana se snad tenkrát o této situaci měl vyjádřit ve smyslu, že již hrál tenis na všech možných a různých místech, ale na nádraží ještě ne.
Na tohle jsem si vzpomněla při sledování letošního finále, a tak jsem si řekla, že se s Vámi o mé vzpomínky podělím. Možná, že si někdo také vzpomíná...
Stejně jako tenkrát v roce 1980, i letos jsem sledovala vývoj finálových zápasů a měla jsem radost z celkového výsledku. Bylo moc prima vidět u vítězné trofeje všechny účastníky jak letošního finále, tak i ty historicky první vítěze - naše tenisové legendy - Ivana Lendla, Tomáše Šmída, Ing. Jana Kodeše, Pavla Složila i trenéra Pavla Kordu.
A vezmeme-li v úvahu, že před dvěma týdny české tenistky vybojovaly Pohár federace, nejvýznamnější tenisovou soutěž reprezentačních družstev žen, což je obdoba mužského Davisova poháru, ale podstatně mladší - hraje se od roku 1963, znamená to, že obě družstva - žen i mužů - jsou v současné době nejlepší na světě.
A tenis je jen jedním ze sportovních odvětví, ve kterém naši sportovci jsou úspěšní. Na to, jak malá země jsme...
Autor: Jiřina Tabášková