joudaweb - časopis Čekanka

Takže sníh napadal, sice především na horách, ale několik centimetrů ho máme i v našem městě. Před pár dny, právě když bylo čerstvě nasněženo, jsem měla nějaké povinnosti a vyřizování v několika sídlištích našeho města, a protože se mi líbí, když je bílo, tak jsem se rozhlížela po zasněžených prostorách, po čerstvě postavených sněhulácích, a tak všeobecně, jak vypadá zasněžená krajina.

 

A při té příležitosti, když jsem sledovala, jak je všude, kam se člověk podívá, na místech možných i nemožných, plno otisků stop, kde všude nejen že děti stavěly ty sněhuláky, ale také lidé, místo aby chodili po chodnících, přecházeli přes různá prostranství tak, aby nemuseli některé prostory zbytečně obcházet a co nejvíce si zkrátili vzdálenost k cíli své cesty.

 

Když jsem tu změť stop a nově vytvořených chodníků viděla, mimoděk jsem si vzpomněla na publicistický pořad z doby někdy před více než 40 lety tehdejší Československé televize, jehož autorem byl Karel Pech, televizní scénárista, režisér, televizní i rozhlasový moderátor, redaktor, jazykový poradce a pedagog, také herec.

 

Pro ty, kdo o něm víte a znáte jeho pořady, jen připomenu, ty, kdo jej neznají, možná bude zmínka o jeho osobě zajímat. S Československou televizí aktivně pracoval od jejího začátku a vytvořil několik zajímavých publicistických pořadů, např. Tajemství země Nippon, Tajemství výchovy, Tajemství řeči, Tajemství náhradního nápisu, Tajemství domova, Tajemství nezvířat. Byl také moderátorem všech těchto pořadů a všichni jsme se tehdy těšili na sobotní hlavní vysílací čas, kdy jeho pořady běžely – ony ale nebyly jen suché publicistické, ale nenásilnou formou zde byly zařazeny i prvky, které pobavily.

 

Některé z nich nemoderoval sám, ale měl spolupracovníky, které nazýval svými přáteli. Velice populární byla tehdy v pořadu Tajemství země Nippon jeho japonská přítelkyně Šimako, tehdy studentka bohemistiky, později tlumočnice – vzpomínám si, že jsem jednou později nějaký pořad, kde tlumočila, viděla. Je známá tím, že přeložila do japonštiny díla Václava Havla, Josefa Topola, Milana Kundery a libreta k operám Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka. Dalším byl jeho přítel Jiří Belčev - roztomilý malý chlapec, který neuměl ještě všechno správně vyslovovat, nejznámější byla záměna písmene ř za f ve slově přítel, populární v pořadu o kultuře řeči a chování.

 

Ale to jsem odbočila. Karla Pecha jsem zmínila proto, že v jednom z jeho pořadů, nevím již, z kterého cyklu to bylo, probíral právě to, co mě přivedlo k napsání tohoto článku. Víme, že tehdy v šedesátých letech se mohutně stavěla další a další sídliště a zdálo se, že jsou si podobná jako vejce vejci a jsou projektována tzv. horkou jehlou, aby byla postavena a mohla svému účelu sloužit co nejrychleji bez ohledu na nějaké estetické prvky a jejich vzhled.

 

A on tehdy v souvislosti s tímto tématem a chováním lidí na sídlištích bydlících mimo jiné vyslovil názor, že s projektováním chodníků na sídlištích by se mělo počkat až po první zimě fungování sídliště, protože tehdy by se ukázalo, kde by chodníky skutečně měly být vybudovány, aby byly pro lidi přijatelné a sloužily jim co nejlépe. Je sice pravda, že kdyby tomu bylo skutečně tak, byla by zatravněná prostranství mezi domy přerušována sítí dlážděných chodníků, v některých případech by však tento argument byl skutečně opodstatněn.

 

Když se to tak vezme, tak ty inkriminované chodníky na zatravněných prostranstvích sice nejsou vydlážděny, ale stejně tam jsou – v mnoha případech v důsledku neukázněnosti lidí – proč bych si měl nadcházet, když tady to mám blíž - vyšlapány a místo trávy je tam hnědý hliněný chodník. Někdy ale je zatravněné prostranství opravdu tak veliké, že než by lidé měli jít po tom chodníku a ještě k tomu k tramvajové zastávce, který v podstatě tvoří odvěsny pomyslného pravoúhlého trojúhelníku, tak si jednoduše vytvořili chodník právě po té jeho přeponě. A protože tam přejde lidí opravdu hodně, tak to nakonec dopadá tak, že v případě hodně deštivého období se zde vytvoří bahno, které se obchází a chodník se postupně stále rozšiřuje a nevypadá to vůbec pěkně.

 

Někdy by zkrátka stálo opravdu za to zvážit, jestli není lepší hodně používaný a vytížený chodník vydláždit, když je zřejmé, že skutečně nelze dosáhnout změny dosavadního momentálního stavu.

 

Pro zajímavost jsem pořídila pár fotografií jako důkaz tohoto ve většině případů nešvaru, ale někdy opodstatněného problému. Přestože toho sněhu nebylo hodně, tak ty vyšlapané chodníky jsou na nich přece jen trochu rozeznatelné.

 

 

Pokud jde o mě, tak já si zásadně nezkracuji cestu po těch různých vyšlapaných chodníčkách a chodnících, držím se odjakživa starého přísloví, které říká, že „chodníčkem blíž, cestičkou spíš“. Je to ve mně zakořeněno již od doby mého dětství, když v blízkosti našeho bydliště na vesnici to bylo přesně tak - cesta k autobusové zastávce - a zde jsem prvně tohle přísloví slyšela a mám je stále na paměti.

 

Tak na tohle jsem si vzpomněla při mých pochůzkách a procházkách v minulých dnech a řekla jsem si, že si je nenechám jen pro sebe.

 

Na závěr článku jako perličku připomínám jeden hodně známý, téměř zlidovělý, kdysi v Československé televizi často používaný slogan „Chcete-li nám někdy psát, tři jedničky padesát!“. Vzpomínáte si? Tak jeho autorství se připisuje právě výše zmíněnému Karlu Pechovi.

 

Mám o něm na mysli ještě pár zajímavostí, takže pokračování snad příště...