joudaweb - časopis Čekanka

Jeden z článků pojednával o současné jednatelce společnosti Zuzaně Ceralové-Petrofové, nejstarší člence již páté generace Petrofů, kterou okolnosti po privatizaci v devadesátých letech minulého století a postupem doby při nabývajících problémech společnosti, i s ohledem na to, že – jak bývá zvykem, nástupcem ve vedení se většinou stává syn, jenže v této generaci byly dvě dcery, přinutily opustit svoji původní profesi farmaceutky a stát se ředitelkou společnosti a většinovou majitelkou firmy.

 

Do firmy nastoupila v nejhorším období, když se v důsledku počínající finanční krize začaly hroutit zahraniční trhy, vyhrocovat finanční situace v důsledku nedodržování plateb zahraničních firem, a následkem těchto okolností nebyly peníze na mzdy, na platby dodavatelům a na různé služby. Do největších potíží se společnost dostala po roce 2011, když Spojené státy, které byly tehdy rozhodujícím odběratelem, po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum odstoupily od svých závazků a v důsledku těchto okolností a problémů hrozil společnosti PETROF krach.

 

Aby nedošlo k nejhoršímu a firma byla zachráněna, kromě klavírů a pianin se zaměřili navíc na výrobu luxusního nábytku. Jedním luxusním kouskem – stoličkou – byl obdarován naším prezidentským párem také papež.

 

V historii firmy nebylo poprvé, že se museli pro její záchranu odchýlit od původního záměru. Např. v době krize mezi dvěma válkami vyráběli železniční pražce a za války pak dokonce i bedýnky na munici, jen aby firma nezkrachovala.

 

Společnosti PETROF se přes všechny peripetie podařilo udržet a pokračovat ve výrobě. Navíc poptávky po pianinech a klavírech v poslední době stále rostou. O úspěšnosti společnosti svědčí i skutečnost, že jednatelka firmy Zuzana Ceralová-Petrofová se v minulém roce v hodnocení TOP 25 žen českého byznysu umístila na 15. místě.

 

A ještě jedna zajímavost – zakladatel společnosti se jmenoval Antonín Petrof a malý syn Zuzany Ceralové-Petrofové se také jmenuje Antonín. Mohlo by to být předznamenání toho, že společnost bude i v další generaci produkovat světoznámé klavíry a pianina, které se vyrábějí již okolo 150 let a jsou trvalou zárukou kvality ruku v ruce s luxusním designem.

 

Tolik tedy o společnosti PETROF na úvod – poněkud dlouhý – mého článku. Informace, které jsem o současné situaci ve společnosti PETROF získala, považuji za zajímavé natolik, že jsem je do svého článku uvedla, přestože nejsou to podstatné, co mě k jeho napsání vedlo.

 

Tak tedy - stalo se před více než třiceti lety…

 

Také tehdy byla doba, kdy pianina PETROF byla především významným vývozním artiklem naší země, i když možná do jiných územních teritorií než v současnosti, a pro našince nebylo jednoduché jen tak pianino této značky koupit.

 

Někdy se sice podařilo, ale to i u jiných druhů spotřebního zboží, říkalo se tomu tenkrát souběh exportu – pamětníci si vzpomenou, že občas nastaly okolnosti, kdy se nějaký produkt dostal mimořádně na náš trh i ve větším množství, než bylo původně nasmlouváno.

 

Můj příběh začal ale ještě asi o dva roky dříve. Tehdy jsme našemu čtyřletému synovi při nějaké příležitosti dali jako dárek hračku, která existuje i nyní, a říká se jí, jak jsem zjistila, foukací piano. Možná víte, oč se jedná – hračka měla normální bíločernou klaviaturu v rozsahu asi 1,5 až dvou oktáv a dalo se na ní zahrát leccos. Postupem doby jsme zjistili, že jsme se strefili do jeho vkusu a do určité míry ovlivnili, jak se později ukázalo, i jeho profesní život. Již od jeho raného věku jsme totiž sledovali, že má dobrý hudební sluch i cit a smysl pro rytmus a schopnost zapamatovat si různé melodie. A tak to s foukacím pianem dopadlo tak, že si často a rád sedl nebo lehl na pohovku a postupně do něj foukal a vyhledával tak dlouho příslušné klávesy, až se mu podařilo melodii, kterou měl na mysli, zahrát. Dařilo se mu to stále více a rychleji a zároveň se mu to líbilo a měl radost, že dokáže zahrát postupně vše, nač si vzpomněl, nebo co jsme si přáli my, aby zahrál.

 

Když jsme viděli jeho zájem i nepřehlédnutelný talent, tak jsme usoudili, že by byla škoda, kdybychom to nechali být jen tak, a že by se měl učit hrát na klavír v hudební škole. Ke konci prázdnin před zahájením jeho školní docházky jsme tedy zašli do hudební školy, abychom zjistili situaci a případně jej tam nechali zapsat. Předpokládali jsme, že jej zapíší do tzv. přípravného ročníku a protože jsme piano doma neměli, tak jsme měli v úmyslu je v průběhu doby pak pořídit. Ale stalo se, že jej dvě paní učitelky vyzkoušely, a když zjistily jeho schopnosti, tak nám navrhly, aby začal s výukou hry rovnou hned v první třídě.

 

Těšilo nás, že je tak šikovný, ani na chvíli jsme nezaváhali a souhlasili s jejich návrhem, ale to piano, které jsme neměli, že…

 

Události pak rychle nabraly na obrátkách. Samozřejmě, že přijatelná značka pianina pro nás byla pouze ta česká – „PETROF“ a žádná jiná… Jenže, jak se postupně ukázalo, a v podstatě jsme s tím i předem počítali, člověk tehdy mínil a možnosti prodejního trhu měnily. Přesto jsme si říkali, že naděje přece umírá poslední...

 

Má první cesta zjistit možnost zakoupení pianina této značky vedla do specializované prodejny hudebních nástrojů v našem městě. Tam jsem zjistila, že náš požadavek vůbec nepřichází v úvahu, a teď si již přesně nepamatuji, jestli ještě vůbec do konce roku měli nějakou dodávku obdržet. Ani pianina jiných značek tam tehdy neměli. Zklamaná jsem tedy šla do obchodního domu Prior, kde jsem již dříve viděla, že tam nějaká pianina mají. Zjistila jsem, že to jsou pianina provenience tehdejšího Sovětského svazu zn. Riga a Togliatti. Říkala jsem si - „budiž“, pro začátek dobré a postupem doby se uvidí a třeba se podaří…

 

Abychom však vybrali alespoň relativně dobře, požádali jsme kolegu, který měl absolvovanou konzervatoř a po večerech někde hrával, aby nám poradil při výběru. Dopadlo to tak, že i když usoudil, že obě značky nic moc, tak přece jen ta jedna Riga se mu zdála nejpřijatelnější, a tak jsme ji zarezervovali s tím, že v průběhu příštího dne si pro ni přijedeme.

 

Nejeli jsme tenkrát hned domů, ještě jsme se zdrželi při nějakých pochůzkách a vyřizováních, a když jsme se vrátili domů, čekalo nás překvapení, které by nás ani v těch nejsmělejších snech nenapadlo. Ve schránce jsme měli vzkaz od onoho kolegy, že máme jít ihned do oné specializované prodejny hudebních nástrojů, že tam máme zarezervováno pianino „PETROF“. Zjistil to docela náhodou, znal se s vedoucím té prodejny a využil toho, že byl poblíž, tak se jednoduše za ním zašel jen podívat a na kousek řeči a při té příležitosti uviděl, že tam mají ne jedno, ale hned několik pianin této značky. Nemeškal a zarezervoval…

 

Okamžitě jsme tam jeli a skutečně – krásné, naleštěné, v barvě ladící s barvou našeho nábytku tam stálo a čekalo na nás. Byli jsme zvědaví, jak se to mohlo stát, když ještě před pár dny byla situace zcela bezvýchodná, a vysvětlení bylo docela jednoduché. Ve firmě - nebo tehdy podniku – začínala celozávodní dovolená, a tak na poslední chvíli vyskladnili vše, co měli hotovo, i do domácích specializovaných prodejen…

 

 

Pěkné, že?

 

Vím, někdo si třeba řekne – to je toho, jako kdyby na tom záleželo, naučit se hrát je možné na čemkoliv, ale my jsme vždy zastávali názor, že když už, tak pořídit kvalitní věc, a v tomto případě kvalita léty osvědčená hrála roli prvořadou. My jsme se koneckonců takto podobně vždy řídili i při pořizování jiných věcí. Možná znáte a víte, že existuje jedno takové přísloví, které říká, že „levné maso psi žerou“. V naší rodině jsme toto přísloví měli a máme na mysli stále.

 

Již několikrát jsem se ve svých článcích zmínila o různých náhodách, které se nám občas přihodily, a tohle byla jedna z nich. Jako kdyby skutečně existovala nějaká vis major...

 

Závěrem ještě musím dodat, že pianino za těch 35 let až na malé výjimky téměř denodenního nepřetržitého používání dostává od mého syna i staršího vnuka hodně zabrat a musím ho pochválit - za tuto dobu potřebovalo zatím jen jednou naladit. Pochvalu si ovšem zaslouží i oba protagonisté a brzy se na něm bude učit hrát také i mladší vnuk… A já mám z toho velkou radost!

 

A třebaže až v úplném závěru článku, tak se vracím zpět k úvodu článku a musím zde připomenout tu důležitou skutečnost, že rozhodující podíl na kvalitě a vzhledu pianin a klavírů značky PETROF mají zaměstnanci společnosti, jejichž řemeslo, stejně jako majitelé společnosti, se v mnoha případech také dědí z generace na generaci. Ono dát dohromady těch okolo sedmi tisíc součástek, ze kterých pianino sestává, tak, aby výsledný produkt byl takový, jaký je, chce nejen pořádný kus odbornosti, ale také léty vytvářený a trvale upevňovaný citový vztah montážníků, ladičů, truhlářů, lakýrníků a nevím ještě jakých dalších profesí ke svému řemeslu.