joudaweb - časopis Čekanka

Tak tedy – stalo se před devíti lety právě v jednom z posledních únorových dnů, za podobného počasí, jako je dnes. Bylo to odpoledne okolo čtyř hodin, také hodně nasněženo a já jsem se vracela domů ze zaměstnání. Neměla jsem to domů daleko, takže jsem svůj návrat vždy považovala po celodenním sedavém zaměstnání za zdravotní procházku a spojovala tak dobré s užitečným. A právě tenkrát se mi to moc líbilo, bylo ticho, klidno, zřejmě se nikomu tou sněhovou nadílkou nechtělo brodit, procházela jsem klidnou částí sídliště, v podstatě nikde nikdo, pouze já…

 

Ale to jsem si jen myslila. Najednou jsem uslyšela, že někdo za mnou běží. Neotočila jsem se, ostatně to jsem ani nikdy nedělala, jen jsem instinktivně z úzkého vyšlapaného chodníčku odbočila do sněhu, abych spěchajícímu, jak jsem předpokládala, usnadnila a uvolnila cestu.

 

Jak jsem se ale mýlila. Když byl ten někdo těsně za mnou, najednou jsem ucítila i uviděla na rameni pravé ruky, ve které jsem držela kabelku s příruční taškou, ruku v černé rukavici a zároveň to, že mi někdo tu kabelku rve z ruky. Jak jsem kabelku bránila, vytočilo mě to dozadu tak, že jsem se natáhla do toho sněhu s tváří zabořenou do sněhu, protože jsem se pořád snažila tu kabelku i s taškou udržet. To jsem ale, bohužel, nedokázala, protože byl silnější než já a po mé urputné snaze se mu přece jen podařilo mi kabelku z ruky vyrvat. Zůstala mi jen ta příruční taška, ale díkybohu i za to. Když už to tak dopadlo, tak jsem se pokoušela zvednout nejdříve hlavu, abych aspoň viděla, kdo to byl. Bohužel jsem jej viděla již jen zezadu když utíkal, a tak jen vím, co měl oblečeno, ale jak vypadal, to vůbec nevím. Podařilo se mi zvednout, ale cítila jsem, že ta ruka, jak jsem ji měla nataženou, je poraněná. Vůbec jsem ji nemohla zvednout a pro prudkou bolest v rameni a podpaží ani hýbat.

 

Okamžitě mi běhaly myšlenky, co mám udělat nejdříve. V kabelce jsem samozřejmě měla všechno nejdůležitější – doklady, peněženku, platební karty a průkazní lístky k oběma účtům - mému i mého muže, mobil, čip ke vstupu do budovy zaměstnavatele, klíče – nejen naše, ale i od bytu mého syna a matky mého muže (nemám ráda slovo tchyně, zásadně jsem je nikdy nepoužívala), docela drahý parfém, nějakou kosmetiku, deštník, a v jediném okamžiku to bylo všechno pryč. Ještě štěstí, že mi nevzal i tu příruční tašku - měla jsem v ní dvoje brýle v pěkných pouzdrech, která by se mu také jistě líbila, o ztrátě těch brýlí nemluvě, bez nich bych těžce existovala, než bych si pořídila nové. Vrátila jsem se zpět na recepci v mém zaměstnání, odkud jsem za pomoci kolegyň, protože jsem byla zcela konsternována a neschopná se soustředit a uvažovat tak, abych na něco nezapomněla, zařídila nejnutnější. V prvé řadě jsem telefonovala sousedce, aby pohlídala náš byt – kvůli těm klíčům. Potom zablokovat karty, zajistit výměnu klíčů všech tří bytů – to okamžitě začal zajišťovat můj syn, můj muž se nemohl ihned uvolnit ze zaměstnání. Postupně jsme všechno vyřešily a zajistily, a když přijeli policisté, tak po prvotní informaci se mnou nejdříve jeli do městské nemocnice na vyšetření té ruky.

 

Cestou tam policisté zjišťovali podrobnější informace o mém přepadení. Docela mě překvapila jejich reakce, když se stále dohadovali o tom, jak tento čin vyhodnotit a evidovat – zda přepadení, či loupežné přepadení. Několikrát se mě ptali, jak k tomu došlo, zda jsem se dostatečně bránila, dokonce se mě ptali, jestli jsem nějak svým jednáním to přepadení neumožnila. Když už se k tomu vraceli asi po třetí, tak jsem se docela namíchla a říkala, že pokud mají pocit, že jsem se málo bránila, když nepohnu ani rukou, a díkybohu za ten sníh, protože kdyby jej nebylo, nevím, jak bych ještě vypadala. Možná zase, že by třeba k tomu přepadení snad ani vůbec nedošlo. Kdoví… Zkrátka, stalo se…

 

Docela jsem se na ně zlobila, mimochodem - je pravda, že tenkrát ještě neměli napsáno černé na bílém, resp. bílé na modrém pruhu auta to nové „POMÁHAT A CHRÁNIT“. Na jejich obranu ale musím být spravedlivá, museli toho také mít tzv. „plné kecky“, protože těch případů, co museli řešit tenkrát a musí stále…

 

Také mě „potěšil“ lékař na Emergency, když na moji reakci, že z toho všeho budu mít infarkt, mě uklidnil, když mi odpověděl, že pokud mě nepostihl hned, tak teď již ne… Odnesly to pouze vazy v rameni, několik dnů byla ruka na šátku, ale do dnešní doby občas ucítím, že není v tom rameni a podpaží všechno tak, jak by mělo být.

 

Tak jsme to všechno ještě večer vyřešili, ještě jsme se s vyšetřovatelem vrátili zpět na místo činu, stopy, kudy utíkal, byly doposud neporušeny, tak si je i vyfotil a když jsem navrhovala, jestli by pes nenašel stopu, zamítl to. Klíče jsme vyměnili, příští den jsme vyřešili ty základní záležitosti a ještě mě čekalo vyřizování občanského průkazu a dalších dokladů, které jsem tam měla.

 

Zdálo by se, že tím celá záležitost skončila. Jenže…

 

Asi za necelý měsíc mi v zaměstnání z recepce volali, že tam mám návštěvu. Byla jsem zvědavá, kdo to může být. Čekal tam na mě muž držící v ruce moji kabelku. Nemohla jsem uvěřit svým očím a na dotaz, kde, tak že ji našel pod schodištěm v domě, kde bydlil, situovaném hned za plotem budovy, kde jsem byla zaměstnána a ve vchodu nejbližším k budově. Možná, kdyby nasadili toho psa hned, tak by to vyřešil, protože – to jsem ještě neuvedla, našli jsme toho zloděje na kameře utíkat kolem toho plotu, jenže pak se nám z obrazu ztratil a nebylo vidět, kam zmizel.

 

V kabelce bylo vše, až na peněženku s asi 1300 Kč – zajišťovala jsem matce mého muže nákupy a jako z udělání mi právě tehdy ráno dala 1000 Kč, dále tam nebyl ten mobil a ještě jsem tam měla manikúru, která měla takový zvláštní kufříkový design – dostala jsem ji jako dárek. Jinak vše ostatní tam bylo - doklady, průkazní lístky, platební karty a různé dokumenty rozházeny, kosmetika také, klíče – teď už akorát na vyhození, také ten deštník tam byl. Bylo dobře, že jsem doposud nezačala vyřizovat nový občanský průkaz a další doklady, ale bylo to o fous, právě jsem se k tomu chystala.

 

Hned jsem to oznámila na příslušné oddělení policie a vedoucí vyšetřování si nechal nalezenou kabelku přinést ukázat, aby mohli vyšetřování ukončit – i když prakticky z jejich strany žádné neproběhlo, pouze konstatování skutečného stavu, a stanovil termín, kdy jej mám navštívit. Ještě ten večer mi pak donesli některé věci, které na místě nálezu ještě dohledali – např. víčko od toho Diora a pár jakýchsi dokladů. Bylo to již jednoduché, když šli najisto. Ono se také na druhou stranu není co divit, kdoví, kolik takových případů řešili třeba i denně, takže co byla nějaká ztráta kabelky proti případnému hrůznějšímu činu, ke kterým občas také docházelo i v současné době dochází.

 

A tak vlastně proběhlo odpoledne, které jsem měla v úmyslu prožít zcela jinak. Ale člověk mínil a zlé síly tenkrát měly pré.

 

Když někdy slyším, jak se v případě přepadení bránit, jak být připraven, mít např. v kapse pepřový sprej, tak z vlastní zkušenosti vím, že člověk nezmůže v tom momentě nic – je to opravdu moment, než si člověk uvědomí, co se děje, tak je po všem. Snad kdybych se tenkrát obrátila a podívala, co se děje, jenže jak jsem mohla předpokládat, co se chystá, možná, kdybych se otočila, tak by se to nestalo, že by se zalekl. Ale to již jsou jen domněnky, co by bylo, kdybych…

 

Byl to moc ošklivý zážitek, který nezapomenu nikdy a od té doby, když jdu sama po klidnějších málo frekventovaných ulicích, činím různá opatření, aby případné škody byly co nejmenší. A často se otáčím… To abych zjistila, koho mám za sebou…

 

Má někdo také podobný zážitek?