joudaweb - časopis Čekanka

Nemohu začít ničím jiným, než vzpomínkou na události z doby před patnácti lety. Přestože se o nich ve všech médiích právě v těchto dnech hodně píše a mluví, tak mi to nedá nepřipomenout také.

 

Pojďme společně zavzpomínat...

 

Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje, jsme olympijští vítězové! Přepište dějiny!

 

Tak to byly dva nejzásadnější z citátů či – chcete-li – hlášek našeho sportovního komentátora Roberta Záruby, kterými reagoval na vítězství našich hokejistů ve finále hokejového turnaje na Zimních olympijských hrách v Naganu. Byla to tenkrát fantastická doba, celý náš národ žil v "hokejové" euforii a všichni jsme tenkrát byli stmeleni jako málokdy a doslova "táhli za jeden provaz".

 

Právě v těchto dnech uplynulo patnáct let od tohoto vítězství, a to není ještě tolik, abychom si všichni nepamatovali naši radost a pocity a nepřipomínali si je při prohlížení mnoha nabídek různých ukázek a záznamů z turnaje, jejich příletu domů, vítání a tiskových konferencí na netu, které jednak vyvolávají úsměv na tváři, ale i nostalgii a smutek, když tam vidíme strůjce našeho úspěchu Ivana Hlinku.

 

Jako kdyby ve stínu úspěchu hokejistů byla tehdy Kateřina Neumannová, která si domů přivezla dvě medaile – stříbrnou a bronzovou. Pobavilo mě, když na té uvítací tiskovce jí Dominik Hašek říkal, že to je skoro stejné jako to zlato. Však ona si to pak vrchovatou měrou nahradila na příštích dvou olympiádách, ze kterých si přivezla tři stříbrné a jednu zlatou.

 

Jako kdyby to bylo tenkrát zařízeno tak, aby se doba návratu našich hokejistů shodovala s dobou, když právě před padesáti lety probíhaly ony známé historické události. Jenže není Vítězný únor z tehdejší doby jako náš novodobý Vítězný únor, že?

 

Naganem ale naše hokejové úspěchy ještě zdaleka neskončily, a tak je Robert Záruba ještě autorem nezapomenutelných hlášek z dalších mistrovství světa po roce 2000, např. "Vítej, zlatý hattricku!", když se naši hokejisté potřetí v řadě za sebou stali mistry světa, nebo "Česko vítězí ve finále mistrovství světa a zapichuje další vlajku na hokejovém Everestu!".

 

Když jsem se tak rozepsala o tom Naganu a hokejových hláškách, vracím se zpět k mému článku v Čekance "Máme Davisův pohár!" z listopadu minulého roku. O tomto vítězství se mluví jako o tenisovém Naganu a pro změnu zase Vítězném listopadu.

 

A když už jsem u toho hokeje, tenisu, Roberta Záruby a jeho hlášek, tak v souvislosti s tenisem připomenu jednu, jejímž autorem je ale jiný sportovní komentátor, nevím, jestli si na něj budete pamatovat, jmenoval se Vladimír Vácha, a ten kdysi dávno při komentování jakéhosi tenisového utkání prohlásil "A na mečbol si budeme muset počkat až na konec zápasu!"...

 

 

Měsíc únor, ač nejkratší ze všech měsíců roku, kterému se sice jednou za čtyři roky podaří vládnout o den déle, tak je to měsíc, který by měl pomalu ukončovat vládu paní Zimy a připomínat, že jaro je již v dohlednu. Svědčí o tom i pranostika, která říká, že "Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout". I v básničce pro děti nazvané Měsíce se říká, že únor zavolá skřivánka. Nevím, jak by dopadl letos, ale vzhledem k tomu, že obvyklý přílet skřivanů se předpokládá navzdory oné pranostice až okolo 24. února, tak uvidíme, jak to s tím počasím i skřivany nakonec dopadne.

 

To, co teď napíši, bude vypadat, že jsem odbočila, ale není tomu tak. Vzpomínám si, že jsem kdysi četla nějaký fejeton o měsíci květnu, o tom, že máj je lásky čas a hodně pěkných věcí o něm, už ani nevím, co všechno, ale utkvěl mi v paměti závěr toho povídání, který končil slovy "...a proto se nejvíce dětí rodí v únoru.".

 

Nevím, jestli zrovna nejvíc, ale hodně určitě. Když jsem se tak trochu zamýšlela a také zjišťovala, kdo všechno, tak jsem našla hodně osobností z literatury, kultury, sportu, i ve svém okolí a mezi známými, a také ve svém soukromí. Namátkou uvedu, že právě v tom Naganu oslavili narozeniny Jaromír Jágr a Kateřina Neumannová.

 

A tak se zastavím ještě u dvou spisovatelů, jejichž výročí narození připadne právě na únor, a kteří se zapsali do paměti jak našeho národa, tak o nich vědí nebo jejich dílo znají i ve světě.

 

Lidé bděte!

 

Kdo by neznal tuto výzvu. Jejím autorem je Julius Fučík, komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, od jehož narození uplynulo dne 23. února sto deset let. Kvůli účasti v protinacistickém odboji byl ve svých čtyřiceti letech nacisty popraven.

 

Jeho stěžejní dílo Reportáž psaná na oprátce vzniklo sestavením jeho myšlenek, sepsaných na 167 motácích, které posílal z nacistického vězení za pomoci jednoho vězeňského dozorce své ženě. V průběhu doby se kniha stala nejvydávanější a nejpřekládanější česky psanou knihou snad všech dob, a ona výzva, kterou kniha končí, zůstává ve vědomí všech, i když se někdy používá v nejrůznějších podobách a souvislostech vhodných i méně vhodných. Jedna je ale pravda, že ve světě stále existují totalitní systémy a diktatury, před kterými se musí mít lidstvo stále na pozoru.

 

Osoba Julia Fučíka byla v době předlistopadové hodně glorifikována, a třebaže na něj budou trvale existovat různé názory, a to zejména kvůli jeho reportážím o tehdejším Sovětském svazu pod názvy V zemi milované a V zemi, kde zítra již znamená včera, nicméně stále patří do naší historie.

 

Kde domov můj? – Česká národní hymna, jeden ze státních symbolů naší země.

 

Autorem je Josef Kajetán Tyl, český dramatik a novinář, od jehož narození uplynulo v tomto měsíci dvě stě pět let. Byl vedoucím redaktorem časopisu s názvem Jindy a nyní v době, když se tento původní název přejmenoval na Květy. Mimochodem – patří k časopisům, které neodmyslitelně patří dlouhá léta v naší rodině k nejoblíbenějším.

 

Josef Kajetán Tyl byl zakladatelem moderního českého divadla, spisovatelem a dramatikem. Ani jeho próza není tak moc známa, jako jeho divadelní hry – jak báchorky, historické hry nebo hry z tehdejšího současného života. Nebudu je vyjmenovávat, hodně z nich si jistě pamatujeme ze školních let, např. Strakonický dudák, Paní Marjánka, matka pluku, Tvrdohlavá žena, Kutnohorští havíři, Jan Hus, a další.

 

Zastavím se pouze u té jedné, která zaujímá zvláštní místo v jeho dramatické tvorbě, a to je fraška z pražského prostředí Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka, která vešla do dějin naší země proto, že v ní poprvé zazněla píseň Kde domov můj?, k níž složil melodii František Škroup, a která postupem doby zlidověla natolik, že se později stala naší národní hymnou.

 

Tylovo dílo jsem zde sice nevyjmenovávala, ale zato se zastavím u jedné pikantnosti z jeho života. Nevím, jak dalece je to známo, myslím však, že kdysi běžel v televizi seriál o jeho životě, ale přesto připomenu, jak to měl ve svém soukromí zařízeno. Když jeho žena po narození mrtvého dítěte již nemohla další děti mít, po nějaké době navázal intimní vztah s její sestrou, která s nimi žila ve společné domácnosti, a s ní měl sedm dětí, které vychovávala jeho žena. Zkrátka – jak si kdo ustele, tak si lehne...

 

V závěru článku chci ještě připomenout několik osobností, jejichž výročí jak narození či úmrtí připadly na měsíc únor. Jsou to např. Svatopluk Čech, Václav Matěj Kramerius, Zdeněk Nejedlý, Jiří Hanzelka, v současné době hodně populární MUDr. Jan Cimický, Jaroslav Vrchlický a Petr Bezruč. O posledních dvou jsem se již v některém z předcházejících článků zmiňovala.

 

Povídání o některých z nich by vydalo na další článek, ale já se na chvíli zastavím jen u Jiřího Hanzelky, a to proto, že tím ještě doplním mé povídání o Karlu Pechovi. Karel Pech byl totiž režisérem cestopisných reportáží z cest Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, např. Afrika snů a skutečností, Z Maroka na Kilimandžáro a dalších. Mimochodem – Afriku snů a skutečností jsem kdysi četla, zajímavé čtení i hodně zajímavých fotografií tam bylo.

 

 

A aby té dnešní míchanice nebylo málo, tak na úplný závěr přidám ještě jednu událost.

 

O různých mostech ve světě i u nás jsem již nedávno psala, ale tenkrát jsem se nezmínila o jednom z nich. A udělala jsem dobře, protože to jsem ještě netušila, že k tomu bude tak brzy příležitost.

 

Před pár dny totiž uplynulo čtyřicet let, kdy byl zahájen provoz Nuselského mostu v Praze. Toho mostu, který, nejenže se klene nad Nuselským údolím, ale že je významnou šestiproudou komunikací, že uvnitř něj jede metro, že je jedním z největších v celé naší zemi, a že, než tomu bylo zvláštními opatřeními zabráněno, tak hodně lákal lidi, které přestal bavit život, aby svoji prekérní životní situaci vyřešili právě zde. Mělo jich snad být celkem mezi dvěma až třemi sty.

 

Jsou tomu asi dva roky, kdy byla pod mostem postavena lampa pouličního osvětlení obrácena vzhůru k nebi jako pomník na jejich památku nazvaná Z vlastního rozhodnutí. Světlo pomníku má symbolicky zářit směrem k oněm místům jako memento mori...

 

Na Nuselském mostě jsem byla, i tím metrem jela, před asi třiceti lety, tak jistě doznal od té doby hodně změn, především té, že byl z původního názvu přejmenován na ten současný, vzpomínám si na pěknou vyhlídku odtamtud na Vyšehrad, Kongresové centrum - tehdejší Palác kultury, na údolí a na Prahu vůbec. Slyšela jsem, že se připravuje jeho veliká oprava. Tak uvidíme...

 

 

Tak to je snad již vše. Vím, že v podstatě nic nového v mém článku není, ale myslím, a také doufám, že za připomenutí to aspoň trochu stálo. A úplně nejvíce by mě potěšilo, kdyby mé povídání někdy vyvolalo i úsměv na tvářích mých potenciálních čtenářek a čtenářů.

 

K Naganu žádné propagační materiály nemám. Ale i hokejové mistrovství světa v roce 1985 v Praze bylo tenkrát balzámem pro naše oči i pro naše duše. Proto ta fotografie v úvodu.