joudaweb - časopis Čekanka

Mám na mysli lidové rčení, které říká "Vánoce na ledě, Velikonoce na blátě" a naopak. Letos to tedy vyšlo - řečeno matematicky - na sto a možná i více procent...

 

Počasí láme rekordy, o Květné neděli, místo abychom trhali a nechali vysvětit kočičky, jsme se probudili do velice studeného rána, kdy se teplota sešplhala na -14 °C, to bylo u nás, někde možná ještě méně. Byl to teplotní rekord od doby, kdy se začalo se záznamy o počasí vůbec. A to bylo před více než dvěma sty lety.

 

Severní vítr, který ovlivnil proudění studeného vzduchu posledních dnů na naše území, je zkrátka krutý...

 

Člověk nikdy neví, jakých překvapení se může od přírody kdykoliv dočkat...

 

Celý letošní Pašijový týden, nebo také Svatý týden, jak je týden před Velikonocemi nazýván, probíhá ve znamení mrazivých dnů, sněžení, a jak jsem před chvílí sledovala předpověď počasí, tak sněžení a mráz neustane ani během svátků i po nich.

 

V některém z předcházejících článků jsem psala o tom skřivanovi, který by si měl na Hromnice vrznout, i kdyby měl zmrznout. Již to vypadalo, že by to s ním nemuselo vypadat tak špatně, ale kdo ví, jak to s ním dopadá v těchto dnech. Stejně tak, jak lidová pranostika říká, že "Na svatého Řehoře čáp letí přes moře, líný sedlák, který neoře" - to by mělo být 12. března. Myslím, že sedlák se zatím do pole neodvážil, stejně jako ti čápi. Sice, jak jsem někde četla, tak již přiletěli, dokonce s týdenním předstihem, než ornitologové předpokládali, ale to pouze samci, kteří vyhledávají svá teritoria a s ostatními rivaly začínají soupeřit o hnízda. Také se objevily zprávy, že na jihu Čech se objevilo jen pár vlaštovek a včera jsem slyšela, že i rackové přiletěli.

 

Jak jsme si říkali po vánočních svátcích, že ani ty zimy již nejsou takové, jak bývaly dříve, tak dnes všichni čekají a těší se, až se konečně prosadí zase to jaro.

 

Ale abych se vrátila k tomu Svatému - Pašijovému týdnu, jednomu z nejvýznamnějších období křesťanského liturgického roku, který začíná Květnou nedělí a končí právě Velikonocemi. Každý den tohoto týdne má v liturgickém kalendáři svůj smysl a význam, každý z těchto dnů má svůj název a měly by během nich dodržovat určité zvyky, které po letech, kdy se o tom nemluvilo, se znovu dostávají do povědomí lidí.

 

Nebudu zde vyjmenovávat a rozepisovat se o všech dnech Pašijového týdne, jen se trochu vrátím do svého dětství vzpomínkou na to, že jsme o Zeleném čtvrtku brzy ráno běhávaly s maminkou naboso orosenou trávou, pokud ta možnost byla, a o Velkém pátku také hned po ránu běžely k potoku, abychom si v něm omočily nohy - to aby se nám po celý příští rok vyhýbaly nemoci. Tak v tom letošním počasí by to zvládli snad jen ti největší otužilci.

 

O poslední večeři Páně, o jeho ukřižování a o tom, že ve čtvrtek večer odlétají zvony do Říma, aby se pak o Bílé sobotě odpoledne znovu vrátily a oslavily Vzkříšení Ježíše Krista, a o Velkém pátku že by se měl držet přísný půst, je také, předpokládám, všeobecně známo.

 

No a Velikonoční pondělí? Tak to u nás na vesnici bývalo kdysi hodně veselo. Ještě, že ten potok, kam mě chlapci v průběhu let hodněkrát zavedli, nebyl moc daleko. A řeknu Vám, že ten "šmigrust" býval opravdu hodně mokrý. A výslužka za to samozřejmě hojná.

 

Ale abych nebyla nespravedlivá vůči letošnímu předvelikonočnímu počasí, tak pamatuji i z dřívějších let pár podobných a jednou si dokonce pamatuji, že jsme cestou na návštěvu k rodičům projížděli alejí stromů, jejichž větve se pod náporem sněhu přímo prohýbaly, a tak jsem tenkrát měla docela vánoční pocity.

 

Jednu zajímavost ze světa se vztahem k Velikonocím ještě mám. Možná jste o tom slyšeli, ale u příležitosti 850. výročí pařížské katedrály Notre-Dame bylo po více než 150 letech pro ni vyrobeno devět nových zvonů, které byly zprovozněny tak, aby se právě o této Květné neděli rozezněly poprvé. Z původní sestavy zůstal jen největší zvon Emanuel, kterému je již více než 300 let, a jenž je slyšet pouze při svátcích a zvláštních příležitostech. Například svým vyzváněním oznámil Francouzům ukončení obou světových válek.

 

Nabízí se zde paralela s naším zvonem Zikmundem ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, který se také používá jen několikrát do roka pouze u významných příležitostí - Vánoc, Velikonoc a při jiných mimořádných příležitostech.

 

Závěrem svého článku připomenu úryvek jedné písně, kde se říká, že "přijde jaro, přijde, bude zase máj".

 

Tak neklesejme na mysli a mějme všichni pěkné velikonoční svátky - navzdory počasí či nepočasí.