joudaweb - časopis Čekanka

Možná se někomu nebude můj článek líbit, ale doba byla tenkrát kdysi taková, jaká byla, a nikdo ji nedokáže vrátit zpět - bohužel...

 

V předvelikonočním období jsem nepovažovala za vhodné připomínat výročí a události, které zmiňuji dnes, a tak, i když již začíná duben, ještě připomenu ty březnové, k nimž se váží i mé vzpomínky z hodně dávné doby, a abych na ně mohla navázat a zmínit se o nich, musím začít právě od nich.

 

Letos v březnu uplynulo šedesát let od úmrtí generálního tajemníka ÚV KSSS Josefa Vissarionoviče Stalina a prvního československého dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Sice to nejsou zrovna výročí, která vzpomínáme rádi, a nejlepší by snad bylo, kdyby zapadly někam do propadliště dějin, ale, bohužel, není tomu tak, neboť události, jejichž protagonisty byli právě oni dva, ovlivnily v průběhu dvacátého století životy miliónů lidí ve světě i u nás. Tato dvě výročí připomněla i všechna naše média, a je to koneckonců dobře, protože historii nelze šmahem vymazat, ale právě tím, že je taková, jaká je, měla by sloužit jako memento pro generace příští.

 

O obou státnících bylo toho napsáno hodně, a jak to tehdy v březnu 1953 bylo, je všeobecně známo. Klement Gottwald letěl na Stalinův pohřeb a již tam se údajně necítil dobře a pár dnů po svém návratu domů zemřel také. Hodně domněnek kolovalo o příčině jeho úmrtí... Ta oficiální bylo jeho onemocnění srdce ovlivněné dalšími neduhy.

 

Osobnost Stalina byla již za jeho života glorifikována a na vytváření kultu jeho osobnosti se spolupodílel on sám. Kult jeho osobnosti byl rozšířen po celém východním světě, a tak i v naší zemi se dělalo vše možné i nemožné pro to, aby na něj nebylo nikdy zapomenuto. Zasloužit se o to měl zejména monumentální pomník, znázorňující několik osob, které stály v řadě za sebou a v jejich čele právě Stalin, a který byl umístěn v Praze na okraji Letenské pláně tak, aby byl ze všech možných stran nepřehlédnutelný. S budováním pomníku se začalo v roce 1949, ale k odhalení došlo v předvečer oslav desátého výročí ukončení druhé světové války a osvobození Československa dne 1. května 1955. Dlužno dodat, že autor pomníku se odhalení nedožil, neboť neunesl okolnosti okolo jeho výstavby a spolu se svou ženou měsíc před odhalením odešli dobrovolně ze světa živých.

 

Lidem se pomník nelíbil a trefně se mu začalo říkat "fronta na maso". Také jsem slyšela, že se o Stalinovi, jehož postoj nad Prahou působil přímo hrozivě, říkalo, že Prahu svým pohledem "dusí". Já bych k tomu přidala ještě, že ji nejen dusil, ale také děsil.

 

Ale, jak se říká - "světská sláva - polní tráva" a "nic netrvá věčně". A tak prosazování Stalinova kultu vydrželo pouze do roku 1956, kdy se stal generálním tajemníkem ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov, který světu vyjasnil, jak to s tím Stalinem vlastně bylo.

 

Na Chruščova také není možné zapomenout, taková charakteristická osoba, traduje se o něm, že při jednom svém projevu v OSN někdy okolo roku 1960 si zul botu a pro zdůraznění svého projevu s ní bouchal o řečnický pult. Ale jedna je pravda, že právě Chruščov to byl, kdo uznal vinu Josefa Vissarionoviče Stalina, že zapříčinil smrt milionů lidí, spoustu z nich nechal umístit do gulagů, a právě Chruščov je nechal odtamtud propustit. Jedním z uvězněných byl i spisovatel Alexander Solženicyn, jehož dílo Souostroví Gulag je jedno z nejznámějších děl pojednávajících o vězeňském systému Sovětského svazu.

 

Celým svým následným jednáním se Chruščov později zasloužil o uvolnění tvrdého vojensko-politického režimu a uvolnění politického napětí i v celém východním světě. Všechny jeho snahy byly poté na hodně dlouhou dobu ukončeny zvolením jeho následníka Leonida Iljiče Brežněva do nejvyšší politické funkce.

 

A jak to bylo s Klementem Gottwaldem, všichni víme. Po jeho úmrtí bylo rozhodnuto, že tělo bude nabalzamováno a umístěno v Národním památníku v Praze na Vítkově, aby zůstalo zachováno budoucím generacím. Národní památník byl uzpůsoben na mauzoleum po vzoru Mauzolea V. I. Lenina v Moskvě, kde snad ještě dodnes je Leninovo tělo vystaveno. Jenže to Gottwaldovo tělo vydrželo pouze do roku 1962 a pak muselo být kvůli postupnému rozkladu spáleno.

 

Paradoxní bylo, že ve stejném roce, jako bylo Gottwaldovo tělo spáleno, po odsouzení Stalinova kultu osobnosti musela být na Letné odpálena a postupně rozebrána i ona "fronta na maso". Dnes na podstavci bývalého pomníku stojí pohyblivý metronom.

 

Existuje snad jediný klad, který je možné Stalinovi přiznat. Díky němu svět poznal Suliku, jeho nejoblíbenější píseň. Je to nádherná píseň, interpretovaná mnoha světovými zpěváky a pěveckými sbory, a jak jsem trochu pátrala a pročítala názory na ni, našla jsem jeden, v němž se píše, že je to nejkrásnější lidová píseň na světě - byl to text psaný anglicky. Pokud jde o mě osobně, také ji řadím mezi ty, při jejichž poslechu mi běhá mráz po zádech.

 

A jako v jiných svých článcích, tak i v tomto musím přidat něco osobního vztahujícího se k tématu. Je toho dost, je to již dávno, ale na všechno se pamatuji a dobře si vzpomínám.

 

To se psal rok 1955. Na oslavu desátého výročí ukončení druhé světové války a osvobození Československa se v červnu konala v Praze tzv. I. celostátní spartakiáda. Spartakiády se pak opakovně konaly v pětiletých intervalech až do roku 1985. Ale ta první je pro mě nezapomenutelná. Spolu s maminkou jsme strávily deset dnů v Praze a kromě sledování mnoha vystoupení cvičenců na Strahově jsme si pak domů odvážely plno dalších zážitků a prožitků z Prahy současné i minulé, na něž se zkrátka nedá zapomenout...

 

Protože toho bylo hodně, tak dnes zmíním pouze ty, které se k dnešnímu článku vztahují. Jak jsem již výše uvedla, taková byla doba, takže...

 

Začnu tím, že u Stalinova pomníku jsem byla a vzpomínám si, že jsem i seděla na jednom ze schodů jeho podstavce. Jako malé holce mně to sousoší připadalo snad ještě větší, než ve skutečnosti bylo.

 

No, a v tom Národním památníku na Vítkově jsem byla také a Klementa Gottwalda jsem viděla také, a nejen jeho, ale vzpomínám si, že hned vedle podstavce s jeho ostatky byla na menším podstavci umístěna urna s popelem jeho ženy Marty, která jej přežila snad pouze o půl roku. Na urně bylo její jméno napsáno výrazným zlatým písmem.

 

Když jsem již zmínila jeho ženu, tak o ní by se toho také dalo napsat hodně. Třeba to, jak moc usilovala o image první dámy, jak si na Pražském hradě nechala říkat "milostpaní", jak se chtěla vyrovnat své předchůdkyni - ženě prezidenta Beneše Haně, jak si dokonce nechala ušít stejné šaty, jako nosila ona, jenže elegance a postava Hany Benešové byly nesrovnatelné s její poněkud korpulentnější postavou i chováním. Ale jedno se jí musí přiznat, že při svém muži stála trpělivě za všech okolností...

 

Ty další vzpomínky, a slibuji, že mnohem pěknější a zajímavější, jsem si nechala do některého z příštích článků. A věřte, že to bude pěkné a zajímavé povídání, některé téměř neuvěřitelné...

 

 

*************************

 

Třemi volnými řádky a ještě pomyslnou tlustou čárou jsem teď oddělila dosavadní psaní od toho, co bude následovat. Ono to vypadá, že zase míchám hrušky s jablky, ale původní záměr článku jsou březnová výročí, a tak ještě jedno zajímavé chci zmínit. Snad to nevadí...

 

"Už jsi čet' Mladý svět?"

 

Slogan, na který si vzpomenou snad již jen pamětníci. Mladý svět, to byl časopis mého mládí, studentských let a nejen té doby, ale i dalších mnoha let. Byl to jeden z nejčtenějších týdeníků, vycházel ve velkých nákladech, a ještě byl docela problém jej v novinových stáncích pro velký zájem koupit.

 

O tehdejším Mladém světě a lidech, kteří jej tvořili - a bylo jich dost a většinou známé osobnosti - by se toho také dalo napsat hodně. Snad v příštím roce v lednu, když uplyne padesát pět let od vydání jeho prvního čísla. Vycházel pak až do roku 2005, kdy byl sloučen s jiným časopisem.

 

Jedním z nejpopulárnějších jeho redaktorů byl fejetonista a později spisovatel Rudolf Křesťan, který v tomto časopisu působil třicet let. Právě on letos v březnu oslavil významné životní jubileum - sedmdesát let. Kromě Mladého světa publikoval také ještě v dalších časopisech, např. v časopisu Student - také jsem ho četla, své fejetony vydal také knižně a spolupracoval při jejich vydání s karikaturistou Vladimírem Renčínem. V současné době publikuje např. v Literárních novinách.

 

 

*************************

 

Pokud Vás nevyděsila a neodradila fotografie v úvodu článku a dočetli jste můj článek až do těchto míst, tak vězte, že jsem tomu moc ráda...