joudaweb - časopis Čekanka

Pro ty, kdo článek nečetli, jen připomenu, že jsem se zmínila o mém pobytu v Praze u příležitosti I. celostátní spartakiády v roce 1955, který pro mě - malou holku z Beskyd - představoval jedno velké dobrodružství, v jehož průběhu jsem zažila, poznala a viděla tolik dosud pro mě nepoznaného, což ve mně zanechalo nezapomenutelný dojem a vzpomínky na celý život. Smysl a podstatu některých z nich jsem si uvědomovala až v průběhu dalších let, to jak jsem postupně rozum brala, ale měla jsem vše v paměti důkladně uložené a postupně získávané vědomosti jsem si pak dávala se svými vzpomínkami do souvislosti.

 

Protože hlavním důvodem našeho pobytu v Praze byla ta spartakiáda, tak přesto, že o ní bylo napsáno pěkného i méně pěkného tolik, tak přece jen pár slov o ní - pouze okrajově - zmíním.

 

Spartakiáda - hromadné vystoupení cvičenců - nebyla tehdy v roce 1955 zcela neprobádané území. Již ve dvacátých letech minulého století organizovaly dělnické tělocvičné jednoty inspirované všesokolskými slety veřejná tělocvičná vystoupení se stejným názvem, který vymyslil tělovýchovný funkcionář J. F. Chaloupecký podle vůdce vzpoury římských otroků Spartaka.

 

Spartakiáda v roce 1955 byla po rozpuštění tělovýchovné organizace Sokol a po přeměně organizace tělovýchovy na státní organizaci první akcí v takovém širokém rozsahu, a byla vyvrcholením oslav desátého výročí osvobození Československa a ukončení druhé světové války. A stejně jako vše "poprvé", byla očekávána s velkým zájmem a její přípravě i průběhu byla věnována velká pozornost všemi zúčastněnými - představiteli státu, funkcionáři tělovýchovné organizace, organizátory, cvičenci i všemi lidmi naší země, a když byla 23. června zahájena, ve všech médiích se mluvilo a psalo především o ní.

 

Po sérii okresních a krajských spartakiádních vystoupení se celostátní spartakiáda uskutečnila v Praze na Strahovském stadionu, podle některých zdrojů svojí rozlohu největšího na světě. Vystoupení cvičenců probíhala v průběhu čtyř dnů, a to tak, že dopoledne byly generálky na odpolední vystoupení a odpoledne pak hlavní program, ale takovým způsobem, že dopolední a odpolední vystoupení nebyla totožná. My jsme navštívily jednu dopolední generálku a dvě odpolední vystoupení, takže jsme těch skladeb viděly hodně. Vzpomínám si, že počasí právě v těch dnech bylo pěkné, ani jednou nezapršelo, déšť nás zastihl pouze jednou - ale zato důkladně, o tom se zmíním dále.

 

Vidět vystoupení cvičenců, která byla zajímavá již svými nástupy z Brány borců byl - nejen v mých dětských očích - zážitek pro všechny. Ať si kdo chce, co chce, říká, kritizuje, poukazuje na násilné organizování a předstírání radosti, pohody, a nevím, čeho ještě, tak tenkrát, poprvé, to rozhodně bylo zcela jinak. Lidem se to líbilo, radovali se, odměňovali cvičence bouřlivými potlesky, a nyní, s odstupem času, i jak jsem vnímala nácviky a průběh dalších spartakiád, tak vím a jsem si jistá, že cvičenci nebrali nácvik a veřejná vystoupení jako akce komunistické propagandy a z toho plynoucí povinnost, ale nacvičovali zcela dobrovolně a těšili se na ně. A jedinou podmínkou pro výběr cvičenců, pokud vím, bylo zvládnout skladbu a dokázat ji precizně zacvičit.

 

A tak, jako se v současné době dokáže celý náš národ semknout a spontánně radovat z úspěchů např. našich hokejistů, tenistů, olympijských vítězů letních a zimních olympijských her, tak stejně tomu bylo v průběhu celostátních spartakiád - lidé měli k sobě jaksi blíž. A tak jako je to se vším, co prožíváme poprvé, tak zážitky a vzpomínky nevymizí.

 

Celostátní spartakiáda - to nebyla jen hromadná vystoupení cvičenců na Strahovském stadiónu, ale spousta různých doprovodných akcí - možnost návštěv kulturních vystoupení, výstav, prohlídek historických objektů a budov, muzeí, a všeho možného, pro co se člověk rozhodl. A já se dodnes podivuji nad tím, kolik jsme toho s maminkou za těch pár dnů viděly a prožily. A byly to opravdu zážitky někdy až neuvěřitelné...

 

Bylo to s námi tak, že jsme nejdříve byly pár dnů ubytovány u známých v Karlíně poblíž Invalidovny, jenže z důvodu nečekané návštěvy nějakých jejich příbuzných jsme se po pár dnech na zbytek našeho pobytu přemístily k další známé paní na Žižkov. Měly jsme tak výhodu, že to nebylo daleko od centra veškerého dění, a tak jsme chodily a chodily...

 

Navštívily jsme Pražský hrad, Vyšehrad, ty v předcházejícím článku vzpomínané Památník na Vítkově a Letenskou pláň, Petřín, Národní muzeum, Loretu, prošly jsme a prohlédly Karlův Most, Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, nábřeží Vltavy, byly jsme i v ZOO.

 

Při návštěvě Pražského hradu po prohlídce Vladislavského i Španělského sálu jsme se šly podívat do Chrámu sv. Víta. A tam se nám přihodila jedna z neuvěřitelných náhod, které jsme vůbec nepředpokládaly. Po prohlídce chrámu i hrobek v podzemí jsme se zastavily u vchodu do chrámu právě poblíž schodiště, po kterém se jde do místnosti, kde jsou uloženy korunovační klenoty. Jak jsme tam tak stály, procházel kolem nás nějaký pán nesoucí v rukou jakési předměty a klíče - bylo vidět, že nějaký pořadatel, a ten nás pokynem ruky pobídl, abychom jej následovaly. Šly jsme zvědavé po těch schodech nahoru za ním a on nám cestou pověděl, že se připravuje výstava korunovačních klenotů a že nám umožní se na ně podívat. Bylo to neskutečné, opravdu jsme je viděly úplně zblízka, jen jsme na ně nemohly sáhnout. Já jsem si to tenkrát moc neuvědomovala, i když maminka mi vysvětlila, oč se jedná, a byla to jedna z věcí, kterou jsem si pak až postupem let uvědomovala, a dnes jsem docela pyšná na to, že jako malá holka jsem takhle zblízka pravé korunovační klenoty viděla. Byla to tenkrát teprve jejich třetí výstava v rámci samostatného Československa. První se uskutečnila v září 1929 u příležitosti výročí 1000 let od smrti sv. Václava a druhá v říjnu 1945 u příležitosti osvobození Československa. Všechny tři tyto výstavy se uskutečnily ve Svatovítské katedrále, další výstavy, které byly organizovány později, byly již v jiných prostorách Pražského hradu. Nedávno jsem zaslechla informaci o rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana někdy brzy korunovační klenoty znovu nechat pro veřejnost vystavit.

 

Když jsme se o našem zážitku zmínily u našich dočasných domácích v Karlíně, nechtěli tomu věřit a zcela něco takového vyloučili, jenže příští den v denním tisku proběhla zpráva o jejich připravované výstavě, a tak uvěřili...

 

Dodnes, když občas s maminkou si vzpomeneme, tak si říkám, co jej vedlo k tomu, že právě my jsme jej nějak zaujaly a přiměly k takové reakci. Že by zapůsobilo kouzlo našich osobností? Nevím, nejsem si tím jistá... Jistá si jsem ale tím, že v současné době takovou příhodu již nikdo z náhodných návštěvníků katedrály nezažije.

 

Další zajímavý zážitek mám z Petřínského bludiště. Procházely jsme kolem jednotlivých zrcadel, bavily jsme se a smály jsme se tomu, jak v nich v každém jinak - většinou hrozně - vypadáme, a najednou jsme z místnosti se zrcadly vstoupily do místnosti, kde bylo - možná stále je - vystaveno panorama velkého obrazu s plastickým popředím, který znázorňuje boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648. Co to je za obraz jsem také zjistila až později, ale v momentě, když jsme tam vstoupily, tak se ve mě smísily úlek, úžas, ohromení a pocit, že to, co vidím, je skutečné. Dodnes si živě ten pocit, jako kdybych vstoupila přímo do děje, si vybavuji. Nejspíš v tom zase hrál roli můj věk, než jsem pochopila a uvědomila si, co to vidím.

 

Jednoho dne jsme se vypravily na výlet parníkem proti toku řeky Vltavy přes přehradu Vrané nad Vltavou s ukončením na přehradní nádrži ve Štěchovicích, kde plavba končila, neboť propojení s další přehradou Vltavské kaskády vodních děl ve Slapech v té době ještě nebylo dostavěno. Opět to byl pro všechny účastníky výletu zážitek - sledovat břehy a okolí Vltavy, lesy, skály, chaty na úpatí okolních kopců. Bylo pěkné počasí a zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo změnit. Při plavbě musel parník překonat dvakrát výškové rozdíly proplutím plavební komorou mezi zdymadly. Při návratu zpět se však náhle začalo počasí měnit a netrvalo dlouho, že se přihnala bouře doprovázená silnou průtrží mračen. A náš parník zastihla právě v plavební komoře, když jsme měli překonat výškový rozdíl odpuštěním vody z komory. Jenže ten liják způsobil to, že jednu chvíli to vypadalo, jako kdyby té vody místo aby ubývalo, tak přibývalo. Náš pobyt v plavební komoře byl delší, než se předpokládalo a všichni nakonec byli rádi, když déšť i bouře postupně ustaly a parník mohl z komory konečně vyplout a pokračovat zpět k Praze. Když jsme šťastně dopluli do přístavu, bylo již opět pěkně, sluníčko svítilo.

 

A my jsme si ještě navíc v tom dni mohly pomyslně připsat na seznam našich zážitků jeden superbonusový. To jsme procházely kolem Národního divadla, a tak jsme si řekly, že nahlédneme dovnitř. Vešly jsme do foyeru, a když jsme se tak rozhlížely a prohlížely výzdobu, přišla k nám jedna z uvaděček a vyzvala nás, abychom s ní šly do hlediště, že tam právě probíhá nějaký program a zbyla tam volná místa, takže nás někde usadí. A skutečně, byl to nějaký koncipovaný kulturní program znázorňující historii a kulturu Slovenska, byla tam i vzpomínka na Slovenské národní povstání, písně, tance. A nakonec jsme viděly i ten nápis Národ sobě na Hynaisově oponě. No řekněte, neměly jsme my dvě opět štěstí?

 

Tak tohle byly ty nejzajímavější zážitky, ale kromě toho jich bylo ještě plno, protože kudy jsme šly, všude jsme něco zajímavého objevily. Třeba v Národním muzeu mě zaujala kostra velryby, zavěšená u stropu jedné místnosti, na Václavském náměstí socha patrona naší země, sochy na Karlově mostě, zvířata v ZOO. A pak přišla neděle a spartakiádní průvod. Trval téměř čtyři hodiny a prezentovali se v něm cvičenci, různé soubory písní a tanců, které v rámci kulturních programů účinkovaly, vyhrávala hudba, účastníci spartakiádních vystoupení se zdravili s lidmi na chodníku, bylo to pěkné.

 

Závěrem svého článku se znovu vrátím k současnému postoji ke spartakiádám, které se pak organizovaly v pětiletých intervalech až do roku 1985 s výjimkou roku 1970, kdy se konaly jen tělovýchovné slavnosti. Na přípravě spartakiád se podílelo hodně známých umělců - básníků, hudebních skladatelů, muzikantů, zpěváků. Namátkou uvádím několik hodně známých - Josef Kainar, František Hrubín, Vítězslav Nezval, Zdeněk Marat, Mojmír Balling, Ludvík Podéšť, Jiří Malásek, Jiří Bažant, František Janeček, Michal David. Dvě známé písničky zazněly ve vystoupeních, a to u učňovské mládeže v roce 1965 Si, si, si, signorina, kterou nazpívali Josef Zíma a Jaromír Mayer a v roce 1985 pro cvičení starších žákyň nazpíval písničku Poupata Michal David. Písnička je dodnes aktuální, a když je zpívaná na koncertech, zpívá spolu se zpěvákem i většina lidí v sále. Na spartakiádě v roce 1975 cvičily ženy na hudbu symfonických básní Z Českých luhů a hájů a Vltava Bedřicha Smetany a v roce 1985 na Slovanské tance Antonína Dvořáka. Co k tomu dodat?

 

V roce 1960 byl také uveden do kin film Valčík pro milion, jehož děj se odehrává na II. celostátní spartakiádě. Zazněla v něm známá písnička Babičko, nauč mě charleston. Děj poplatný době, ale to herecké obsazení - samé známé tváře.

 

Pokud jde o mě osobně, nacvičovala jsem na tři spartakiády, a to hned na tu první v roce 1955 skladbu s názvem Zlatá brána, ještě si vzpomínám na některé říkanky a písničky z ní, potom v roce 1960, to bylo vystoupení s červenými míčky a naposled v roce 1965 to byla skladba dorostenek.

 

Dalo by se ještě hodně psát a povídat na téma hromadných cvičení, na jejichž počátku byly všesokolské slety, na téma o organizaci Sokol všeobecně - třebaže byla činnost Sokola po roce 1945 ukončena, tak nově vzniklým tělocvičným organizacím se stejně většinou dále říkalo sokol - jdu cvičit do sokola, ve vesnici, kde jsem dlouho žila, se dodnes říká budově, kde se kdysi cvičívalo, sokolovna, třebaže dnes slouží jinému účelu...

 

A pokud jde o prospěšnost sportu, není třeba vůbec diskutovat. Zejména v současné době, kdy se hodně mluví o tom, jak se mládež sportu málo věnuje, jak se v mnoha případech začíná co do své hmotnosti pomalu srovnávat se státy, kde mají velké problémy s obezitou všeobecně, tak proč by mělo být tak špatné něco podobného zorganizovat, navíc, když by již nehrozilo to špatné, co je spartakiádám přičítáno - propaganda, agitace, povinnost něco předstírat. Vždyť všesokolské slety se stále konají, ale účast a věkové složení cvičenců je - při vší úctě k nim - nesrovnatelné se spartakiádami.

 

Zatím to vypadá tak, že naše mládež místo nějakých spartakiád se raději zúčastňuje na různých letních technopárty - ať povolených či nepovolených, kde to občas končívá ze všeobecně známých důvodů i hodně špatně. Tento problém nelze samozřejmě zevšeobecňovat na všechny mladé lidi, ale o změně jejich současného životního stylu se mluví hodně hlasitě. Existuje hodně možností využití volného času účelně a pro zdraví prospěšně.

 

O celostátních spartakiádách se také mluvilo hanebně v tom smyslu, že se tam dějí různé nepravosti, které pak vedou v pravidelných pětiletých intervalech ke zvýšení natality v naší zemi.

 

Když už půjdeme do důsledků a porovnáme-li tyto dvě alternativy, tak si vyberme, co je horší či lepší...

 

Od té doby, co se celostátní spartakiády ne Strahovském stadiónu nekonají, a které dokázaly vyprodat všechna místa, a že jich tam je celkem 240 000, z toho 50 000 k sezení, se jej podařilo - ale jen částečně - vyprodat při koncertech bratří Nedvědů, Rolling Stones, Aerosmith, U2 a dalších.

 

A na úplný závěr článku se ještě jednou vrátím k tomu problematickému, co se spartakiádám přičítalo. Nemohlo to zase být tak špatné, když Československo získalo v roce 1977 za spartakiádu nejvyšší vyznamenání Mezinárodního olympijského výboru a další vysoká ocenění od mezinárodních organizací a předsedové MOV Juan Antonio Samaranch i lord Killanin je považovali za velmi zdařilé akce a pochvalně se o nich v tom smyslu vyjádřili.

 

Tak takové jsou mé vzpomínky a úvahy. Neberte, prosím, mé vyprávění jako nějakou agitaci a nostalgii za dobou, která byla. Špetka nostalgie tam samozřejmě je, ale za mým dětstvím a mládím...

 

O pět let později v roce 1960 se historie naší rodiny zopakovala, ale s jinými protagonisty. Do Prahy na II. celostátní spartakiádu se jeli podívat můj otec s mým o čtyři roky mladším bratrem.