joudaweb - časopis Čekanka

Pro tento článek jsem vybrala pár připomenutí na dubnová výročí, události a zajímavosti z doby současné, nedávno i dávno minulé, a pokud máte zájem, zvu Vás...

 

 

"V dubnu se čistí studánka."

 

Tak to říká básník Václav Čtvrtek v básni Měsíce, kterou zhudebnil Pavel Jurkovič a zpívá soubor Hradišťan, jak jsem již zmínila v některém z předcházejících článků.

 

Tradice čistění studánek je znovuoživenou tradicí, zejména velmi blízkou dětem. Je to tak dobře, neboť děti se tak nenásilnou a zábavnou formou vycházky nebo výletu vedou k citlivému přístupu k přírodě, chování v ní a životnímu prostředí vůbec. Zároveň mají příležitost a možnost sledovat jarní přírodu a přitom vybranou studánku vyčistit od bahna, zetlelého listí a všeho možného, co se v ní v průběhu zimního období nahromadilo.

 

Tato tradice vznikla proto, že na mnoha místech byly studánky jediným zdrojem pitné vody, a tak po zimním období vždy na jaře se provádělo jejich čistění a poté následovalo tzv. otvírání studánek, které navíc současně symbolizovalo zahánění zlých věcí a neštěstí.

 

Nedá mi to nepřipomenout hudebního skladatele Bohuslava Martinů, který na základě veršů svého přítele - básníka Miloslava Bureše vytvořil kantátu s názvem Otvírání studánek. A na motivy této tradice byl natočen i hudebně poetický film se stejným názvem, a to hned dvakrát. Prvně v roce 1956 a podruhé v roce 1981.

 

Tyto údaje jsem zjistila, když jsem chtěla vědět něco více o básníku Burešovi. Verše vznikly, když se zúčastnil tradičního otvírání studánek ve vesnici Tři studně poblíž Nového Města na Moravě.

 

Mám k těmto místům osobní vzpomínku. Před možná 25 lety jsem tam byla, když jsem se zúčastnila nějakého semináře u rybníka Sykovce, situovaného poměrně blízko této vesnice. Při vycházce a prohlídce okolí jsme došli i do těch Třech studní. Zajeli jsme se podívat také do Nového Města na Moravě a Žďáru nad Sázavou. Podařilo se mi tak poznat místa, která jsem do té doby a od té doby pak také, znovu již nikdy nenavštívila.

 

Ale abych se vrátila zpět k autorům úvodního verše mého článku. Právě před několika dny v sobotním ranním televizním vysílání byl hostem ve studiu Pavel Jurkovič, pedagog a hudební skladatel, rodák z jižní Moravy, který se dlouhodobě věnuje lidové hudební tvorbě a vzdělávání a rozvoje hudebního cítění u dětí. V letošním roce se dožívá 80 let a doposud je aktivní především v pořádání různých seminářů a vzdělávání pedagogů s ohledem na udržování a šíření lidových tradic, folkloru a etnografie. Nejvíce se ale po celý život zaměřoval na hudební výchovu dětí, spolupracoval s básníky již zmíněným Václavem Čtvrtkem i Jiřím Žáčkem, jejichž verše zhudebňoval. Zajímavý rozhovor to byl. Zaujalo mě i jméno - Pavel Jurkovič. Říkala jsem si, když jižní Morava, jestli by mohl mít nějakou souvislost s architektem Dušanem Jurkovičem. Zjistila jsem, že ten měl tři syny, jeden z nich se jmenoval Pavel. A tak by mohlo být docela možné, že Dušan Jurkovič byl jeho dědeček. Letopočty by tomu odpovídaly. Ale to je jen má osobní úvaha...

 

A když jsem začala veršem, tak u poezie ještě chvíli zůstanu.

 

 

Dne 6. dubna 1958 - před 55 lety - zemřel ve věku pouhých 58 let český básní, spisovatel a překladatel Vítězslav Nezval. Byl vůdčí osobností spolku Devětsil, jehož zakladateli byli Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura a dalšími členy pak básníci Jiří Wolker, František Halas, dále umělci dalších žánrů - Jaroslav Ježek, E. F. Burian - vybrala jsem jen ty nejznámější, těch umělců se v Devětsilu angažovalo mnohem více.

 

Nebudu zde podrobně uvádět o jeho životě a díle, zmíním se jen o těch, která se nejspíš vybaví každému, kdo se o Nezvalovi učil či někdy některé jeho verše recitoval. Jak jsem již kdysi zmínila v nějakém článku či komentáři, tak některým spisovatelům stačilo jedno dílo, aby vešli do povědomí národa, a někdy nejen českého.

 

U Vítězslava Nezvala je to obdobné, i když počet jeho nejznámějších děl se pohybuje v rozmezí tří až čtyř. Jsou to básně Zpěv míru, Sbohem a šáteček, veršované drama Manon Lescaut a snad ještě dramata Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou či Schovávaná na schodech.

 

Nedá mi nezmínit se o prvně jmenované básni Zpěv míru. Ať si kdo chce, co chce, říká, že je to dílo poplatné tehdejší době, v němž idealizoval život v socialismu, ale ti, kdo ji znají, snad ji ve škole i recitovali, mi možná dají za pravdu, že všechny myšlenky, které v básni vyjádřil, jsou opodstatněné i v současné době stejně tak, jako v době, kdy ji psal.

 

Kolik našel ve verších této básně důvodů použitím účelové spojky aby, proč zpívá zpěv míru. A kolikrát se zamyslil nad tím, pro koho zpěv míru zpívá. Odmyslíme-li těch několik slok, poplatných tehdejší době a oslavujících ty, kteří - jak ukázala historie - si to nezasloužili, ale tak to ve vývoji a životě lidstva už zkrátka je, tak musíme uznat, že myslil na všechny možné alternativy, které mohou nastat a jeho verše stále mají lidstvu co říci. Pořád jsou v našem světě místa, kde lidé v míru nežijí. A třebaže již tamní děti neblednou při "pohledu na velké ptáky" a "netřesou se před bodáky" - i když i to není tak jednoznačné, tak to není pouhá hrozba válečných konfliktů, ale přímo válečné konflikty. V současné době existují ještě další nebezpečí, plíživá, kdy nevíme, ve které chvíli může blízko nás vybuchnout nebezpečná nálož, někdo si usmyslí cíleně postřílet spoustu bezbranných lidí... A právě pro neviditelnost takového teroru se lidé nedokáží bránit...

 

Čím to, že já Manon, tak šťastná jsem... Asi všichni znají tento verš. Vítězslav Nezval upravil do veršované podoby drama francouzského spisovatele Prévosta, které je v této podobě považováno za lepší než originál a je to jedno z nejlepších Nezvalových děl.

 

Dílo Vítězslava Nezvala je hodně rozsáhlé, během svého poměrně krátkého života také publikoval v různých časopisech jak pro dospělé, tak i pro děti. Je dokonce i autorem večerníčku pro děti, některé jeho básně byly zhudebněny a jejich interprety jsou známi folkoví zpěváci i interpreti popových melodií.

 

Sbohem a šáteček... Symbolicky jsem si tuto báseň nechala na konec svého povídání o Vítězslavu Nezvalovi. Je to sbírka veršů, ve které vzpomíná na své cesty po Itálii a Francii. Toto dílo je nejvýznamnější zhudebněnou skladbou a bylo od roku 1937 vydáno celkem třikrát, naposled Supraphonem v roce 2003.

 

 

 

Dvě historická výročí si v dubnu připomínáme - jedno z doby hodně dávné a jedno ještě z doby dávnější... A obě pro náš národ vskutku významná...

 

 

Pragmatická sankce - to byl zákon, který v habsburské monarchii zajišťoval i ženským potomkům rodu právo na královský trůn, pokud neexistuje mužský následník trůnu. Tak tento zákon vyhlásil přesně před třemi sty lety dne 19. dubna 1713 Karel VI. A právě po jeho smrti usedla na trůn - což bylo do té doby nevídané - žena - jeho prvorozená dcera Marie Terezie, která se do naší historie zapsala jako jediná vládnoucí žena na českém trůnu.

 

Samozřejmě vezmeme-li v úvahu, že kněžna Libuše je smyšlená postava ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Tak jako se o Libuši vyjádřil Chrudoš, že "běda mužům, kterým žena vládne", tak i v počátku vlády Marie Terezie se ozývaly hlasy, že státu by žena vládnout neměla. Navzdory těmto hlasům po různých válečných konfliktech, které po jejím jmenování vznikly, prokázala úspěšně své panovnické schopnosti a traduje se, že pruský král Fridrich II. se o ní vyjádřil v tom smyslu, že "Konečně mají Habsburkové na trůně muže - a ten muž je žena.".

 

Během svého čtyřicetiletého panování proslula zejména jako matka 16 dětí, z nichž ale sedm se buď narodilo již bez života, nebo odešly v raném dětství. Devět z nich vychovala do dospělosti a promyšlenou sňatkovou politikou se jí podařilo propojit evropské vládnoucí dynastie tak, že se o ní mluvilo jako o tchyni Evropy.

 

V souvislosti s titulem tchyně Evropy musím vzpomenout další podobný, který se ale začal používat o sto let později. To když anglická královna Viktorie, která měla devět dětí, podobným způsobem propojila prostřednictvím jejich sňatků evropské země tak, že se jí zase pro změnu říkalo "evropská babička".

 

Jako patnáctá v pořadí se Marii Terezii narodila Marie Antoinetta, která byla provdána za francouzského krále Ludvíka XVI. a v době revoluce byla - stejně jako její muž - obviněna z rozmařilého života a sťata gilotinou.

 

Marie Terezie velice milovala svého muže Štěpána Lotrinského a po jeho smrti již nikdy neodložila černé vdovské šaty a věnovala se svým dětem a dobročinnosti.

 

Reformy Marie Terezie - to je velmi důležitý aspekt jejího vládnutí. A bylo jich dost. Fiskální reforma, poštovní řád, modernizovala se krajská správa, vznikla vojenská reforma, reformovalo se zdravotnictví a školství. Nic nového pod sluncem..., že?

 

Zatímco Marii Terezii se reformy podařily, pro naši současnu exekutivu jsou tzv. "neverending story" - "nikdy nekončící příběh". Nezbývá, než doufat..., že se snad dočkáme nějakého ukončení. Především to zdravotnictví a školství...

 

Pragmatická sankce habsburská nebyla jediná, která řešila nástupnictví ženy na královský trůn. V roce 1830 byla pragmatická sankce, upravující také nástupnictví ženy na španělský královský trůn. A udělali dobře, protože již půl roku po jejím vyhlášení se tehdejšímu španělskému králi narodila dcera Isabela, pozdější španělská královna Isabela II. A také někdy v budoucnu bude vládnout opět královna, neboť současný následnický pár má dvě dcery. Stejně tak Švédsko bude mít někdy v budoucnu královnu Viktorii, současnou korunní princeznu.

 

V nedávné době také britský parlament změnil zákon týkající se následnictví trůnu. Synové králů a královen zde měli vždy přednost. To už nebude v budoucnu platit. Takže prvorozený potomek korunního prince Williama usedne na královský trůn, ať to bude syn nebo dcera.

 

 

A když jsem se zmínila o reformě školství, tak ještě jedno výročí z hodně dávné historie, ale hodně významné, připomínám. Před 665 lety byla založena nadační listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 Karlova univerzita, jedna z nejstarších v Evropě a nejstarší ve střední Evropě vůbec. Nevím, jestli to platí i v současné době, ale pamatuji dobu, kdy platila za nejvýznamnější vzdělávací instituci v naší zemi a diplomy v ní získané byly uznávané nejen v Evropě, ale i ve světovém měřítku. Je to alma mater mnoha významných osobností našich dějin, spisovatelů, básníků, filosofů, přírodovědců, lékařů, z nichž vzešli nositelé Nobelovy ceny, držitelé např. ocenění Česká hlava a různých dalších významných ocenění. Také Mistr Jan Hus na univerzitě studoval. Jedním ze známých rektorů univerzity byl lékař Jan Jesenius a působili zde mimo jiné Albert Einstein a Tomáš Garrigue Masaryk.

 

 

Na úplný závěr článku jsem si nechala ještě jedno výročí téměř současné - pouhých 10 let staré. Dne 16. dubna 2003 byla podepsána smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii, která pak vstoupila v platnost o rok později dne 1. 5. 2004. Budoucnost nám ukáže úspěšnost a prospěšnost aktu přistoupení a následného našeho členství v tomto společenství.

 

 

 

Co ještě říci dále... Měla jsem snahu z vybraných témat vystihnout to nejpodstatnější, snad se mi to trochu podařilo, a pokud by mě někdo chtěl doplnit, budu jen ráda. Více hlav přece více ví...

 

Z dubnových událostí to ještě není vše, koneckonců ještě ani není konec měsíce, takže možná ještě jeden článek bude...