joudaweb - časopis Čekanka

Je to tak, v průběhu letošního měsíce května se to sešlo tak, že v obou našich asi nejsledovanějších masmédiích se slavilo. Jistě jste to všichni zaregistrovali, nešlo si nepovšimnout, protože informace a vzpomínky na jejich počátky v podstatě slýcháme a vídáme již od začátku letošního roku.

 

Na úvod přece jen pro pořádek zmíním, že 1. května uplynulo 60 let od doby, kdy v tento den roku 1953 poprvé vysílala Československá televize. A před 90 lety dne 18. května 1923 bylo zahájeno rozhlasové vysílání.

 

Nejdříve se zastavme u té vzdálenější minulosti.

 

Tehdy, toho již zmíněného dne 18. května 1923, když bylo zahájeno v Praze rozhlasové vysílání, se Československo stalo po Velké Británii druhou evropskou zemí s pravidelným vysíláním. Od té doby až do onoho roku 1953 bylo postavení rozhlasu, co se týče informovanosti našich lidí, výsadní. A ještě i další léta potom, protože i po zahájení televizního vysílání se televizní přijímače dostávaly do všech končin naší země docela pomalu a tento stav trval až do roku 1960 a ještě i později. Rozhlasové přijímače měly dosti času se v průběhu doby postupně uplatnit všude, kde bylo možno, takže rozhlas byl jediným zdrojem jednak rychlých informací, zpráv z naší vlasti i ze světa, podle něj jsme si upravovali a srovnávali přesný čas na našich hodinách a hodinkách, ale také byl významným nositelem kultury, vzdělávání, sportovních zážitků, zkrátka všeho, co se dělo u nás i ve světě.

 

Nezastupitelnou roli měl i při významných a důležitých historických událostech naší země. Připomínám jeho vysílání před zahájením pražského květnového povstání v roce 1945, když 5. května ráno začali čeští hlasatelé vysílat jen česky, hrát zakázané české písně a na jejich výzvu se začaly stavět barikády k úkrytu účastníků povstání a zabránění pohybu německých ozbrojených sil.

 

Ale ještě předtím - od roku 1939 se na vlnách rozhlasové stanice BBC ozývalo "Volá Londýn" - bylo to vysílání z města, kde sídlila naše exilová vláda a vysílalo se česky pro lidi naší země. Poslech vysílání byl zakázán a jeho porušení bylo přísně stíháno. K lidu zde promlouvali Eduard Beneš, Jan Masaryk, který vysílání zahájil, také Pavel Tigrid, kterého jsme pak slýchávali i v dalších letech a v době nedávné se angažoval i v politice. Pravidelný pořad zde měli Jiří Voskovec a Jan Werich.

 

A čas běžel, přišel 21. srpen 1968, a opět to byl Československý rozhlas, který jako první oznámil situaci, k níž došlo, a hlasatelé vyzývali lidi k zachování klidu a nabádali občany, aby se pokusili diskutovat a vysvětlovat vojákům cizích armád, jak je to se situací v naší zemi. Nakonec to dopadlo tak, že vysílání bylo vypnuto, na budovu rozhlasu se střílelo a rozhlasová pracoviště pak byla přemístěna do jiné budovy a vysílalo se ilegálně.

 

V konečném důsledku to v naší zemi dopadlo, jak to dopadlo, a Československý rozhlas začal být na dalších 21 let poplatný tehdejší politické garnituře.

 

A čas opět běžel a přišel 17. listopad 1989. Nechci se mýlit, ale opět to byl Československý rozhlas, který informoval o událostech na Národní třídě ještě téhož dne v nočním zpravodajském vysílání. Jenže - tehdy poplatný době a politické situaci - neinformoval objektivně, zcela zamlčel potlačení studentské demonstrace i zranění demonstrantů. A podobně neobjektivní vysílání probíhalo i v následujících dnech, než zde bylo ustaveno Občanské fórum, změnilo se vedení a začalo se vysílat bez cenzury.

 

Přestože situace a okolnosti, o nichž se zde zmiňuji, jsou, myslím, všeobecně známé, považovala jsem za správné je zde přece jen připomenout. Vždyť se jedná o dobu, v níž hodně z nás se narodilo, vyrůstalo a vyrůstá, žije svůj život, a je jen velmi málo těch, kteří by si, když ne denně, tak jistě občas, nestoupli před rádiopřijímač a neotočili knoflíkem, nezmáčkli na přijímači tlačítko "push", "on" či "play", případně si nevyťukali nejnovější zprávy ve svém mobilu.

 

V průběhu doby doznalo rozhlasové vysílání spousty změn, pokud jde o techniku, co ale zůstalo stejné, jsou hlasatelé, či, chcete-li, moderátoři. Jejich role je oproti televiznímu vysílání zcela odlišná tím, jak se musí slovně vypořádat s různými situacemi tak, aby je svým posluchačům přiblížili co nejsrozumitelněji a nejvěrohodněji. Na rozdíl od těch televizních ale zase nemají problém "co na sebe". Hlasatelé rozhlasových zpráv či moderátoři různých rozhovorů a besed jsou ale přece jen ve výhodě oproti komentátorům různých právě probíhajících přímých přenosů událostí ať již kulturních, ale především sportovních.

 

Sportovní rozhlasoví komentátoři, to je kapitola sama pro sebe. Především komentátoři hokejoví, potažmo i fotbaloví, ale i dalších různých sportovních odvětví - jakou musí mít rychlou reakci na vzniklé situace, znalosti z historie příslušného sportu, znalosti protagonistů přímého přenosu, orientaci v prostoru, a já nevím, co dalšího. A ještě jim občas vybyde chvíle na pronesení různé poznámky, která pak vejde ve všeobecnou známost a změní se v citát, který je pak neodlučitelně spjat s příslušným komentátorem.

 

Nedá mi to nepřipomenout ty nejznámější a ty, na které se zkrátka nezapomíná, i když už mezi námi nejsou. Tak v prvé řadě je to legendární Josef Laufer, který komentoval první sportovní přenos fotbalového utkání v Evropě již v roce 1926. Také komentoval několik hokejových mistrovství světa, i to v roce 1947, kdy se naši hokejisté prvně v historii stali mistry světa.

 

Dalšími byli Stanislav Sigmund, který komentoval zejména hokej více než 25 let, a to jak hokejová utkání na mezinárodní úrovni, tak také v domácích relacích nazvaných S mikrofonem za hokejem. Dalšími byli Karel Malina a Gabo Zelenay. Zejména on proslul spoustou vydařených hlášek, z nichž si dovolím připomenout, když jednou po naší výhře nad Švédskem prohlásil, že "rozmenili sme tri korunky na drobné". Nebo si vzpomínám na jeho časté "ajajaj, len sa trela! " nebo "čo chýbalo?" či "len sa mihol!". Vzpomínám si, že tehdy jsem prvně slyšela komentovat hokej i ženu. Byla to slovenská komentátorka Mária Zavarská.

 

To byl výlet do minulosti, z doby, kdy poslech rozhlasových sportovních přenosů byl u mnoha lidí jediným zdrojem informací. Postupně byl sice nahrazován sledováním televize, ale co když někdo nebyl zrovna doma, nezbylo, a to i v současné době, také při jízdách autem, pokud byla možnost, pustit si rádio a poslouchat. A také současní sportovní komentátoři dokáží být vtipní.

 

V dávnější době, kdy televize z nejvýznamnějších sportovních událostí, konajících se na jiných kontinentech, kdy soutěže probíhaly podle našeho středoevropského času v noci, vysílala příští den pouze záznamy, a to ještě mnohdy i zkrácené, rozhlasové vysílání nám přinášelo přímé přenosy. A tak si vzpomínám např. na olympijské hry v roce 1964 v Tokiu, že jsme byli u nás doma zvědaví, jak dopadne Věra Čáslavská ve finálových soutěžích na jednotlivých gymnastických nářadích a poslouchali jsme rozhlasový přímý přenos někdy okolo třetí hodiny ranní.

 

Ale aby nezůstalo jen u toho sportu. Již tři generace dětí mohou poslouchat rozhlasové večerníčky. Vzpomínáte na Hajaju v podání Vlastimila Brodského a později na jeho kamaráda Hajadána? Nedělní pohádky po obědě jsme také rádi poslouchávali. Ze zábavných pořadů namátkou připomenu Houpačku, Metronom, Šťastnou cestu s tehdy populárním Jiřím Štuchalem, Na besedě u cimbálu, seriál Jak se máte Vondrovi?, později pak Mikrofórum, Zákrutu, Kolotoč. Kromě toho samozřejmě hodně dalších zajímavých a vzdělávacích pořadů.

 

Hodně vzpomínek na rozhlasové vysílání mám. Ráno jsem otáčela tím knoflíkem ze všeho nejdříve, po návratu ze školy a později i ze zaměstnání jsem tím knoflíkem otáčela opět. V naší rodině se tehdy tradovalo, přišli s tím moje babička s dědou, že jestliže v domě začalo rádio hrát, znamenalo to, že jsem právě přišla domů.

 

Rozhlas myslil na všechno - od oznamování přesného času, přes ranní rozcvičku, zprávy o tlaku vzduchu přepočteném na hladinu moře, o stavu vody na českých tocích, pravidelné zpravodajství z tuzemska i ze světa, přes různé hudební pořady, besedy se zajímavými lidmi až po již zmíněný večerníček a večerní nebo noční nokturna. Mimochodem - vzpomene si někdo na větu: "Je tolik hodin, kolik právě je. Máte-li na svých hodinkách méně nebo více, není to naše vina, neboť my vždycky začínáme včas!"?

 

Když jsem zmínila to nastavování přesného času, tak jsem se zamýšlela, jak to měli složité naši předkové orientovat se v čase, když neexistovaly žádné rádiové signály a byli odkázáni na postavení slunce na obloze.

 

Ještě musím připomenout tehdejší rozhlas po drátě, kterým byla vybavena většina pracovišť a rozhlasové vysílání tak bylo možné sledovat téměř všude.

 

Původně jsem zamýšlela napsat v jednom článku o obou médiích a jejich současných konkurentech, ale vidíte, co mi z toho vyšlo. Takže dnešní povídání končím a o televizním vysílání bude až článek příští.