joudaweb - časopis Čekanka

Jak jsem již uvedla v úvodu svého předcházejícího článku, tak na rozdíl od rozhlasového vysílání, které bylo v naší zemi zahájeno jako druhé v Evropě po Velké Británii již v roce 1923, s televizním vysíláním to bylo tak, že to evropské bylo zahájeno již v roce 1936. Vývoj v naší zemi tehdy nasvědčoval tomu, že by se i u nás mohlo začít vysílat již v roce 1938, dokonce bylo vybráno i místo pro vysílání, jenže víme, hrozba válečných příprav a poté dlouhé období druhé světové války, v jehož průběhu se v naší zemi zastavil jakýkoliv výzkum, vývoj a rozvoj, zabránilo pokračovat v přípravách. A tak teprve s jejím ukončením se mohlo začít znovu žít, a také navázat, pokud to bylo možné, na přerušenou činnost a práci z předválečných let.

 

To vysílání 1. května 1953 bylo pokusné a krátké, pravidelně vysílat se začalo od února 1954. Zpočátku se vysílalo jen tři dny v týdnu, později čtyři, šest, až od prosince 1958 se začalo vysílat po celý týden. Nejdříve se vysílalo pouze z Prahy, později byla zřízena další studia v Ostravě, Brně, Bratislavě a Košicích. Nejdříve vysílal pouze jeden program, od roku 1970 pak bylo vysílání rozšířeno o druhý program. Tolik stručná historie.

 

Televize tedy vysílala, ale jak to bylo s možnostmi jejího sledování. Nevím, kolik čtenářů, kteří tento můj článek budou číst, jsou pamětníci, a proto aspoň trochu připomenu, jak si televize počínala při pronikání do měst a vesnic naší země. Já jsem pamětnice, a třebaže jsem byla v té době hodně malá holka, tak si docela dobře tu dobu pamatuji.

 

První televizní přijímače vypadaly jako rádiopřijímače, některé typy byly současně dva v jednom, to znamená rádio i televize, všichni jistě někde viděli obrázek takového přjímače. Obrazovka byla jen malá, pouze na části přední části přístroje, její rozměry mohly být přibližně tak 20 x 30 cm, nevím to přesně, a nejdříve to bylo tak, než si je postupně lidé začali kupovat do svých domovů, že byly pořizovány do nějakých veřejných prostor, kam měli lidé možnost se přijít podívat a vysílání sledovat. Já si pamatuji, že u nás na vesnici byl televizní přijímač umístěn v místním konzumu, jak se tehdy říkalo, a když se vysílalo - po ukončení prodejní doby, místnost byla plná. Vzpomínám si, že první film, který jsem viděla, když jsem tam byla poprvé, byl Čapajev - o legendárním ruském vojevůdci. Pravda, nechápala jsem ještě, oč ve filmu jde, šlo v prvé řadě o tu kouzelnou bedýnku, viděla jsem něco zcela nového, že. A to mi stačilo. Až později, jak jsem rozum brala, jsem si všechny tamty zážitky dávala postupně do souvislostí.

 

A jak šel čas, tak televize začala postupně pronikat i do soukromí našich lidí, ale tento proces byl docela zdlouhavý a pomalý. Vzpomínám si, že ještě okolo roku 1960 nebyla televize běžnou součástí vybavení všech domácností. Bylo to tak, že zejména u příležitosti nějakých významných událostí, které se vysílaly, se ti, kteří televizi neměli, chodili dívat např. k sousedům, ke známým, k příbuzným. Bylo to zejména o vánočních svátcích, nebo když probíhaly významné sportovní události, zejména populární byla evropská a světová mistrovství v krasobruslení, sportovní gymnastice, ledním hokeji, fotbalová utkání, olympijské hry. Jestli se vysílaly olympijské soutěže v roce 1956 z Melbourne a Cortiny d'Ampezzo, si nevzpomínám, ale soutěže nebo jejich záznamy v roce 1960 z Říma a Squaw Valley se vysílaly, to vím jistě. No a hokej, tak to byla vždy událost!

 

Také vývoj přijímačů pokračoval, trh se postupně zaplňoval různými Akvarely, Athosy, Rekordy, Ametysty, Oravany, Kriváněmi, Kaméliemi a dalšími typy televizních přijímačů. To všechno byly černobílé televizory, ale jak šel vývoj dále, tak se začalo mluvit o barevném obrazu. I když - barevném - jak se to vezme. Existoval tehdy takový vtípek - dva kamarádi, první se chlubí druhému, že si pořídil barevnou televizi. Ten mu říká, že on ji má již dávno. Když ten první vyjádřil svoji pochybnost, jejich následující hovor probíhal asi takto: dotaz "Je bílá barva barva?", odpověď "Je.". "Je černá barva barva?", "Je.". "No tak vidíš, mám barevnou televizi." Existovala tenkrát také taková barevná fólie, kterou bylo možné připevnit k obrazovce, takže dolní část byla zelená, pak červená, možná ještě žlutá a nahoře bylo vždy modré nebe.

 

Nicméně první barevné vysílání se uskutečnilo začátkem roku 1970 při přenosech z mistrovství světa v severském lyžování ve Vysokých Tatrách. To již bylo vysílání rozšířeno o druhý televizní program, na kterém právě se v barvě začalo vysílat. Pravidelné barevné vysílání na prvním programu bylo zavedeno od roku 1975.

 

Tak jako v článku o rozhlasovém vysílání, připomenu pár osobností, které se výrazně zapsaly do historie televizního vysílání. Tak např. první televizní hlasatelka Jarmila Šusterová, dále Heda Čechová, Milena Vostřáková, první hlasatelka televizních novin Kamila Moučková, Richard Honzovič, také hlasatel - nejdříve rozhlasový a posléze v televizních novinách, sportovní komentátoři Karel Mikyska - možná si někdo vzpomene, jak dokázal vylíčit při černobílém vysílání krasobruslařské úbory - nikdy nechyběla zmínka o "flitrech" - vzpomínáte?, Karol Polák, a další, a další, jak se postupně vysílání rozšiřovalo. Ono to bylo tak, že většinou se jejich působení v televizi prolínalo i s rozhlasovým vysíláním. O některých jsem již psala v předcházejícím článku o rozhlasu, ale nezmínila jsem, že zejména Karol Polák - to je přímo studnice různých zajímavých příhod, popisování úsměvných přebreptů a vzpomínek. Samozřejmě, že i současní moderátoři různých pořadů a sportovní komentátoři jak televizní, tak i rozhlasoví je úspěšně následují.

 

A když jsem zmínila ty přebrepty, o některých jsem se již v nějakém článku zmiňovala, ale nemohu si pomoci, jeden superpřebrept zmíním, sice rozhlasový, ale nevadí. Možná jej znáte. To když vysílali přímý přenos z pohřbu Leonida Iljiče Brežněva, tak rozhlasový reportér, byl to také současně známý televizní sportovní komentátor, ve chvíli, když rakev dávali do země, prohlásil "Loučíme se s Vámi, drahý Vladimíre Iljiči". Na vlastní uši jsem to slyšela z rozhlasu po drátě! Myslila jsem původně, že jsem se přeslechla, ale nepřeslechla.

 

A stejně jako rozhlas, tak také televize hrála významnou roli při událostech, ke kterým v naší zemi v průběhu doby docházelo. Především rok 1968 - to byl mezník v činnosti televize, jak se doposud prezentovala. Televize stála u zrodu obrodného procesu v období a ve svém vysílání jej podporovala. A potom přišel ten 21. srpen. Na vysílání proti vstupu okupačních spojeneckých vojsk a v dalším období doplatili především ti, kteří byli stálicemi od začátku vysílání a televizního zpravodajství především. Byla to již zmíněná Kamila Moučková, symbol odvahy toho srpnového dne, ale kterou jsme proto mohli na obrazovkách vidět znovu až za jednadvacet let. Stejně na tom byl i Richard Honzovič, Heda Čechová, kteří se na protiokupačním vysílání také podíleli. Nebo Milena Vostřáková, a to za jednu jedinou větu, když o pár měsíců později po našem vyhraném hokejovém utkání nad Sovětským svazem prohlásila, že normálně pije nějaký bylinkový čaj, ale dnes mimořádně si dá pohár vína. Takové to tehdy bylo...

 

Potom nastalo období normalizačního procesu, které trvalo až do toho 17. listopadu 1989, kdy se brzy po zahájení sametové revoluce televize velmi rychle přidala na stranu protestujících a operativně začala vysílat důležitá zpravodajství a přenosy z demonstrací a umožnila postupně těm poškozeným z období normalizace další jejich působení.

 

V době normalizace vznikaly pořady poplatné tehdejšímu režimu, za všechny připomínám Křeslo pro hosta. Vzpomínáte, jak v závěru každého dílu byl host vyzván, aby sdělil národu "své životní krédo"? Nebo za zmínku stojí uvádění hlavního pořadu večerního vysílání, když hlasatelky sdělovaly, v čem spočívá význam onoho pořadu a čemu "nastavuje zrcadlo"? Až do českého filmu se toto rčení dostalo.

 

Taková tedy byla naše - jak se dnes o ní říká - veřejnoprávní televize a její začátky. Když se zamyslíme nad tím, co znamenala pro lidi v naší zemi, tak je třeba říci, že její zásluha na rozšiřování vědomostních i kulturních obzorů je významná, odmyslíme-li si tu politiku. Jednak nám přinášela zpravodajství o nejvýznamnějších událostech z domova i ze zahraničí, byť v tom období normalizace to bylo všelijaké, ale přece jen jsme se cosi dověděli. A co nám nepověděly rozhlas a televize domácí, měli jsme možnost dovědět se z vysílání zahraničního, které hodně lidí sledovalo, a rychlost šíření informací takto získaných byla veliká.

 

Pokud se něco významného v naší zemi dělo, tak většinou rozhlas a televize u toho nechyběly. Namátkou připomenu přímé přenosy z významných kulturních událostí, např. koncerty Pražského jara, přenos Smetanovy opery Libuše po opravě Národního divadla v roce 1983, sportovní přenosy ze všech možných sportovních odvětví a událostí, musím připomenout různá, jak dnes říkáme, talkshows, např. Hovory H s Miroslavem Horníčkem, Co tomu říkáte, pane Werichu, Ktosi je za dverami Lasici a Satinského, musím vzpomenout ty slovenské pondělky - pamětníci si vzpomenou na jejich inscenace, které, jak jsem kdesi četla, snad možná zase někdy budou.

 

Musím zmínit ještě jednu věc - byli jsme tenkrát Československo, to znamenalo, že také slovenský jazyk jsme brali jako samozřejmost a nedělalo nám problémy rozumět či číst i slovensky. Dnes je to tak, když již dvacet let televize vysílá pouze česky, tak schopnost rozumět slovenskému jazyku mizí, a to vůbec nemluvím o tom, že by bylo hodně lidí, kteří čtou slovenské knihy. Sama jsem zažila jednou situaci, když jsem na služební cestě kupovala slovenský časopis a kolega, který to zaregistroval, se mě ptal, kdo v naší rodině čte slovensky. A když jsem odpověděla, že všichni, podivil se tomu.

 

Nemohu dále nepřipomenout Jaroslava Dietla a jeho seriály, ale také seriály F. L. Věk, Sňatky z rozumu, i ten první Tři chlapi v chalupě, který se vysílal přímo ze studia, a nedochovaly se jeho záznamy. Dále dokumentární filmy, soutěžní pořady, nejpopulárnější snad byl Deset stupňů ke zlaté, již v jiném článku vzpomínané Tajemství řeči Karla Pecha, Návštěvní dny Šimka a Grossmana, různé koncerty, zábavné estrády, jak se tehdy říkalo, a další a další. Musím připomenout i jazykové kurzy, vzpomene si ještě někdo na Mrs. Šebesťákovou? Protagonistkami kurzu francouzštiny zase byly herečky Irena Kačírková a Marie Drahokoupilová. Mohla bych ještě pokračovat, jistě jsem na některé významné pořady zapomněla... Když, tak ještě někdo připomeňte...

 

Nesmím zapomenout na vysílání pro děti a mládež - pohádky, Štěpánku, různé výchovné pořady, talentové soutěže, Televizní klub mladých, a samozřejmě Večerníček. Z vlastní zkušenosti vím, že pořady na tomto úseku byly účinné. Vím sice, že jsou rodiny a rodiče, kteří jsou proti sledování televize dětmi, ale myslím si, že i to je jednou z možností, jak rozšířit dětem jejich všeobecný přehled a rozhled. Je to věc názoru...

 

Co říci závěrem. Se zahájením vysílání komerčních televizí je nabídka různých televizních stanic tak rozsáhlá, že se v tom člověk snad ani nemůže vyznat. A také se změnily i požadavky na hodnoty, které jednak rozhlas a televize nabízí a o které si lidé říkají. Hodně lidí žije příliš akčně, a proto také upřednostňují akční filmy, rychlá auta, vyřešení různých naprosto neřešitelných filmových scén, různá sci-fi, a zase bych mohla pokračovat... Zkrátka - sto lidí, sto chutí...

 

A to jsem ještě nezmínila další velkou konkurenci obou masmédií, a to je internet, jenž skýtá tolik možností, které se postupně všichni učíme využívat.

 

A tak jak v letech padesátých a šedesátých pronikala do všech domácností televize, se v současné době děje s internetem. Tento proces má i název - "Internet do každé rodiny" - a má podporu z nejvyšších míst vládnoucí garnitury, tak uvidíme, co nás čeká dále a možná si za dalších několik let o tom budete povídat a výsledek tohoto procesu vyhodnocovat.

 

Milé čtenářky, vážení čtenáři, možná to, co jsem napsala, vypadá jako nějaká slátanina mých myšlenek, ono to tak ve skutečnosti také je, ale ta oblast je tak široká a mé vzpomínky a myšlenky také ještě nebyly zcela vyčerpány, že by se dalo o ní psát ještě dále a dále... Myslím však, že stačilo. Snažila jsem se vystihnout to nejpodstatnější, snad se mi aspoň trochu podařilo Vás svým povídáním zaujmout a nenudit - a pamětníci si možná také vzpomněli...