joudaweb - časopis Čekanka

Již jeho název - květen - předznamenává, že by louky měly být posety různobarevnými květy, sluníčko svítit, stromy kvést, jenže... letos bylo vše tak nějak jinak.

 

I když v jeho prvních dnech se zdálo, že by tomu tak mohlo být, nakonec ale vše bylo jinak. Zmrzlí bratři dostáli plně svému názvu, ukázali se v plné parádě. Kdyby však zůstalo pouze u těch tří dnů, eventuálně ještě té Žofie, která si ráda zaprší, to ale ještě stále nebylo všechno. Matka příroda se letos zkrátka rozhodla, že nám ukáže, co ten její matriarchát znamená. Když se rozhodne, že bude třeba ve květnu sněžit, tak zkrátka sněžit bude. A tak nám po mnoha letech nám napadlo na horách několik centimetrů sněhu, dočkali jsme se i přízemních mrazíků, a ještě na konci května jsme museli ve svých domovech topit. Pokud by se měla naplnit pranostika, že "studený máj - v stodole ráj", tak bychom se snad mohli dočkat pěkné úrody. V souvislosti s tímto vývojem počasí i sluníčko bylo skoupé a na některých místech svítilo v letošním roce zatím jen okolo 70 hodin oproti předcházejícím letům, kdy svítilo někdy i okolo 450 hodin.

 

Sníh ve květnu? Není to obvyklé, ale občas se přihodí. Meteorologové letos v souvislosti s tím studeným květnem připomínali různé podobné případy z minulých let, mimo jiné připomněli i rok 1953. Tenkrát asi v polovině května u nás v Beskydech také docela hodně nasněžilo a někde se sníh udržel až okolo deseti dnů. A protože jsem pamětnice, tak si na tu dobu dobře vzpomínám a pamatuji si, jak byly sněhem zasypány stromy, které již předtím byly v plném květu a jak jsem se na ně dívala oknem do naší zahrady. Když jsem trochu pátrala po dalších informacích, zjistila jsem, že na Lysé hoře tenkrát napadlo okolo jednoho metru sněhu.

 

A v posledních dnech příroda znovu zkouší, co všechno naši lidé vydrží... Nadarmo se neříká, že "před ohněm utečeš, ale před velkou vodou ne"...

 

Na úvod dnešního článku a na okraj mého dnešního povídání jsem si dovolila tuhle exkurzi do meteorologie, zamyšlení a pár vzpomínek na vlastní zážitky, především se však dále chci zmínit ještě o pár událostech a výročích, které se do mých předcházejících květnových článků nevešly.

 

V jednom z předcházejících článků nazvaný Květen si říká podle kvítí jsem v jeho závěru připomněla úvod Máchova Máje "Byl pozdní večer... atd.", dnes pro změnu v úvodu připomínám jeho závěr "Hynku, Viléme, Jarmilo!".

 

Tento citát či zvolání nebo výkřik ve mně vyvolává paralelu s jiným literárním dílem, které však na rozdíl od Máje dopadne pro jeho protagonisty dobře.

 

"Viléme, Ríšo, Helenko!", tak by mohl znít závěr nejznámějšího literárního díla spisovatele Viléma Mrštíka Pohádka máje.

 

Literární kritikové by se na mně mohli zlobit, jsem si vědoma, že srovnávám nesrovnatelné. Obě díla - jedno lyrické, druhé epické, však mají přesto jedno společné - vyjadřují mimo jiné lásku a vztah obou autorů k přírodě.

 

Připomínka Pohádky máje má v letošním květnu své opodstatnění hned dvakrát. Jednak ten máj, ale sešlo se to zároveň tak, že 14. května uplynulo 150 let od narození Viléma Mrštíka, spisovatele, dramatika, publicisty a překladatele. Jeho nejznámější dílo je právě Pohádka máje, a jak již název naznačuje, je to tak trochu pohádka, sen, ideální představa, jednoduchý příběh mladé lásky, odehrávající se ve velké míře v krásném prostředí venkovské přírody. Troufám si tvrdit, že Pohádku máje nečetlo tolik lidí, jako vidělo její filmovou podobu režiséra Otakara Vávry z roku 1940 s tehdejším hvězdným obsazením v titulních rolích s Natašou Gollovou a Svatoplukem Benešem.

 

Neméně známé dílo vytvořil na námět svého bratra Aloise. Kdo by si nepamatoval ten známý úryvek "Kde jsi koupila to kafe?" "Je od žida. Pij!". Je to Maryša, velice často inscenované drama o vztahu mezi mužem a ženou, kritika tehdejších poměrů na vesnici, popisující nerovný vztah muže a ženy, která se rozhodla tíživou životní situaci vyřešit po svém. Jak dlouho se toto dílo opakovaně objevovalo na prknech naší Zlaté kapličky a jak šel čas, by mohla povídat herečka Leopolda Dostalová. Její první velká role v Národním divadle byla v roce 1901 právě role Maryši, později ve stejné inscenaci v roce 1934 představovala Maryšinu matku Lízalku, v roce 1957 ztvárnila roli Franckovy matky Horačky a ještě si vzpomínám, že jsem ji viděla v televizi v roli staré Maryšiny babičky, to bylo někdy v sedmdesátých letech.

 

Za povšimnutí stojí ještě společné dílo obou bratří Rok na vsi - rozsáhlá kronika moravského venkova. Toto dílo obsahuje podrobný popis událostí, které probíhají na vesnici od podzimu do léta, líčí radosti i strasti venkovských lidí. Mimochodem - knihu ilustroval Mikoláš Aleš.

 

Vilém Mrštík se nedožil ani padesáti let, strach ze stárnutí, pocit, že je málo uznávaný, melancholické myšlenky na případné těžké onemocnění a dlouhé umírání jej donutily k dobrovolnému odchodu z tohoto světa.

 

O Marii Pujmanové jsem se již také v jednom z článků zmiňovala, zejména o její trilogii Lidé na křižovatce, Hra s ohněm a Život proti smrti. Ve květnu uplynulo 55 let od jejího úmrtí. Marie Pujmanová byla na počátku své literární tvorby ovlivněna křesťanským pohledem na svět, ale vlivem politických událostí a v reakci na důsledky hospodářské krize ve třicátých letech minulého století se postupně začala přiklánět k tezím socialismu a komunismu a vyjadřovala nesouhlas s nezaměstnaností a fašismem. Mnohá její díla byla zfilmována a díky tomu vešla více do povědomí lidí, než její knihy. Známé jsou filmy Předtucha, Pacientka doktora Hegla, Sestra Alena. Nejznámější její dílo je právě ta již zmíněná trilogie, která byla v sedmdesátých letech také zinscenována. Z vlastní zkušenosti vím, že její knihy jsou čtivé, zajímavé, v době mého mládí jsem přečetla všechny tituly, které jsem zde uvedla.

 

Ve květnu ještě také uplynulo 100 let od narození spisovatele Zdeňka Pluhaře, představitele socialistického realismu, původním povoláním stavebního inženýra. Poznatky z tohoto povolání uplatnil i v některých svých románech. Jeho dílo je rozsáhlé, obsahující kromě zážitků ovlivněných jeho profesním životem také popis období nacistické okupace, kdy byl dvakrát zatčen, osudy poúnorových emigrantů a nesouhlas s jejich jednáním, a také jeho zálibu v horolezectví. Namátkou uvedu román Opustíš-li mne - pro název tohoto románu právě o poúnorové emigraci použil fragment z básně Viktora Dyka Země mluví, dále romány Kříže rostou k Pacifiku, Mraky táhnou nad Savojskem, Ať hodí kamenem, Minutu ticha za mé lásky, Konečná stanice a Úspěch. Mohla bych ještě pokračovat dále, záměrně jsem však zde uvedla pouze romány, které jsem přečetla - a líbily se mi. Řada jeho románů byla také zfilmována.

 

Abych však nevzpomínala jen literáty. Ve květnu uplynulo 110 let, kdy se narodil Václav Talich, jeden z našich nejvýznamnějších dirigentů minulého století. Působil především jako dirigent orchestru Národního divadla a České filharmonie, pod jehož vedením dosáhla obě tělesa světové úrovně. Byl také učitelem řady významných hudebních osobností, spolupracoval s významnými světovými umělci, založil také Slovenskou filharmonii a pod jeho vedením se i tento soubor vypracoval na světovou úroveň.

 

Ještě jedna významná událost z doby dávno minulé si zaslouží připomenutí. Dne 12. května roku 1743 přijala ve svatovítském chrámu svatováclavskou korunu a stala se českou královnou Marie Terezie. Od té doby po dobu 175 let vládli Habsburkové zemím Koruny české. Za dobu vlády Marie Terezie docházelo k reformám nezbytným pro rozvoj společnosti, ale o nich i pragmatické sankci, na jejímž základě mohla vládnout poprvé habsburské monarchii žena, jsem se již zmiňovala v jednom z předcházejících článků.

 

A když jsem již zmínila ty reformy, ještě připomenu jednu, k níž došlo před 60 lety v závěru měsíce května 1953. Byla to ona měnová reforma, o které ještě v předvečer jejího vyhlášení prohlašoval tehdejší československý prezident Antonín Zápotocký, že naše měna je pevná a žádná měnová reforma se nepřipravuje a nebude, všechno že jsou to fámy. A hned další den - byla to sobota, bylo vše jinak. Národu bylo sděleno, že od 1. června začne platit měna nová. Měnová reforma, i když byla tehdy delší dobu očekávaná, tak přesto všechny překvapila a lidé, kteří měli doma větší částky peněz, byli citelně poškozeni. Pamětníci do dnešní doby vzpomínají, jaké to tehdy bylo.

 

V závěru tohoto článku chci připomenout ještě jednu událost, která mě napadla v souvislosti s románem Zdeňka Pluhaře Mraky táhnou nad Savojskem. Nejvyšší horou Savojských alp je Mont Blanc, zároveň nejvyšší hora Evropy. A já jsem si vzpomněla, že před pár dny jsem zaslechla informaci o tom, že právě uplynulo 60 let od doby, kdy byla poprvé zdolána nejvyšší hora světa Mount Everest. Povedlo se to dne 29. května 1953 novozélandskému horolezci a průzkumníkovi Edmundovi Hillarymu, kterého doprovázel šerpa Tenzing.

 

Mimochodem - to slovo šerpa - jaké rozdílné významy má. Zde v tomto případě jako vysokohorský průvodce, jinak se používá pro označení pruhu nějaké ozdobné látky, který se používá jako doprovodné označení např. různých řádů, vyznamenání, u příležitosti maturit či volby miss a při různých jiných příležitostech. A ještě jeden význam má jako poradce či tajemník. Zajímavé... Tolik malý jazykový koutek.

 

A když jsem se dotkla těch výšek, tak ještě jedno zdolání mnohem větší výšky a vzdálenosti připomenu, přestože to není výročí kulaté. V březnu jsem se zmiňovala o prvním a jediném našem kosmonautovi, kterému se podařilo podívat se na naši modrou planetu z kosmu. Jenže to bylo tehdy... Před dvěma lety koncem května při posledním letu amerického raketoplánu Endeavour jako maskota sebou vzal astronaut Andrew Feustel, jehož manželka má zčásti český původ, našeho Krtečka. Takže také kosmonaut...

 

Navzdory počasí, jež je v našem regionu k nám přece jen o trochu milejší, se mi podařilo pořídit pár snímků probouzející se přírody, které jsem pro zlepšení nálady všech, kdo si mé povídání přečtou, ráda v tomto svém článku umístila.

 

Co říci na úplný závěr? Hlavně si přejme, ať se příroda konečně umoudří, velká voda opadne, nedochází více k žádným nešťastným událostem a příhodám a ať se z médií dovídáme jen samé dobré a radostné zprávy. Třeba o narození dalších vícerčat...