joudaweb - časopis Čekanka

...na zážitky staré přes třicet let, mám-li být konkrétní, tak přesně třicet pět let.

 

Než se doberu k tomu konkrétnímu a podstatnému, co mě k napsání článku přimělo, začnu trochu zeširoka a pěkně od začátku.

 

Kdo by neznal Balaton, přezdívaný "maďarské moře". V době, o které se dnes zmiňuji, byl Balaton a všechna letoviska okolo něj pro lidi naší země velmi často vyhledávanými, řekla bych, že snad i nejtypičtějšími, destinacemi pro letní dovolenou. Moře to sice nebylo, ale snad mi dají za pravdu ti, kteří tuhle oblast, a nejen ji, ale i další místa v Maďarsku, navštívili.

 

Balaton je jistě to první, co si každý představí při zmínce o Maďarsku. Jenže není to pouze tohle jezero, které zde příroda vytvořila. Celé Maďarsko má jedny z nejbohatších zdrojů termálních a léčivých vod na světě. Tamní lázně v různých městech jsou využívány od nepaměti. Lázeňství a ještě také vinařství - to jsou dva hlavní atributy, pro které je Maďarsko atraktivní pro návštěvníky a turisty ze všech zemí světa.

 

Také my jsme se tehdy k Balatonu vypravili. Bylo to tak, že mnoho našich podniků mělo v tamních letoviscích svá rekreační zařízení, a díky tomu jsme i my tehdy prožili několik dnů v jednom z nejvyhledávanějších letovisk - Siófoku, o kterém se v souvislosti s jeho využitím pro rekreaci říká, že je maďarským letním hlavním městem.

 

Jako "průzkumníci" - díky rekreačnímu poukazu do jednoho takového zařízení - tam odjeli vlakem na dovolenou oba moji rodiče a vzali sebou i našeho syna. Na pár dnů jsme se pak za nimi vydali autmo i já a můj muž.

 

Vzhledem k tomu, že s příjezdem nás dvou jsme pak byli mobilní, tak jsme využili možnost poznat nejen okolí Balatonu, ale také další vyhledávaná místa a města Maďarska.

 

Než se však zmíním o našich výletech po okolí, tak ještě pár zajímavých - pro někoho možná ano, pro ty, kdo tam byli, určitě ne - skutečností o tehdejším Maďarsku připomenu.

 

Hospodářská situace Maďarska byla na tehdejší dobu lepší a pokročilejší než u nás. Snad na to měl i vliv značného množství turistů ze zemí tehdejšího západního bloku, a proto se snažilo srovnat krok s životní úrovní kapitalistického světa. Podle mě se jim to docela dobře dařilo.

 

Namátkou připomenu nabízený výběr veškerého spotřebního zboží jak v nákupních střediscích, tak v tržnicích, na volných tržištích i na pouličních stáncích. Různé věci, které jsme tehdy u nás mohli koupit pouze v Tuzexu, se nabízelo ke koupi doslova "na každém rohu". Jako příklad jen namátkou uvedu kosmetické přípravky zn. Rexona, a nemám na mysli ty antiperspiranty, které jsou dnes již běžně na našem trhu, ale parfémované toaletní vody nabízené hned v několika provedeních a vůních, nebo pánskou kosmetiku Old Spice či Blue Stratos, mýdla, pěny do koupele, výrobky pro vlasovou kosmetiku, a mohla bych pokračovat dále a dále. Kdybych začala popisovat nabídku různých lahůdek, za všechny vyzvednu jejich lahůdkovou papriku, ovoce a zeleniny, potravin, oděvů, zabralo by to také hodně místa, nemluvě o dalších různých službách souvisejících s rekreací.

 

Přiznám se, že mi místy přecházel zrak, a to se považuji za racionálně uvažující ženskou... Je ale fakt, že jsem neodolala a tu Rexonu jsem si tehdy koupila... I jakési další kosmetické přípravky... I tu lahůdkovou papriku... I na nějaké oděvní svršky došlo...

 

Takže kromě rekreace na břehu Balatonu, koupání, plavání, průzkumu tamní spotřebitelské nabídky jsme absolvovali také pár výletů po Maďarsku. A že jsme si je užili...

 

Budapešť - správní, obchodní i kulturním centrum země, to byla v prvé řadě, jejíž návštěvu jsme si nemohli nechat ujít. Je to krásné město, plné památek a architektonických skvostů, kterému se pro tohle všechno někdy také říká "královna Podunají".

 

Měli jsme jakous takous představu, co chceme v Budapešti vidět a prohlédnout si, a tak asi po hodině jízdy ze Siófoku jsme zaparkovali v blízkosti hlavního symbolu hlavního města - budovy Parlamentu, která se řadí k nejstarším vládním budovám v Evropě a situována je na břehu Dunaje, který rozděluje město na ony dvě části, ze kterých je název města vytvořen. Na jednom břehu ta novější část - Pešť, jejíž doménou je především budova Parlamentu, na protějším stará historická část Buda nebo také nazývaná Budín.

 

Prohlídku Budapešti jsme zahájili právě procházkou okolo průčelí Parlamentu, nejdůležitější správní budovy země. Sídlí zde všechny hlavní vládnoucí složky země - Národní shromáždění, prezident i vláda. Obě části města jsou propojeny několika mosty přes Dunaj, jejichž známost překročila díky tisku i televizi i hranice Maďarska a které neodmyslitelně k základním informacím o Budapešti patří. K těm nejznámějším patří Margaretin, Řetězový a Arpádův most. Nejblíže k budově Parlamentu je situován Řetězový most, a právě po něm jsme prošli na protější břeh Dunaje a vydali se na prohlídku starobylé historické části města - Budy. Prošli jsme ji téměř celou, šli jsme okolo, i nahlédli do Chrámu sv. Matyáše, kde byl korunován na uherského krále František Josef I., podívali jsme se k Rybářské baště, před níž stojí socha krále Štěpána, zakladatele uherského státu, člena rodu Arpádovců, kteří zde pak po několik století vládli.

 

Byla to zajímavá procházka a prohlídka tamních starobylostí, po níž jsme si chtěli odpočinout a osvěžit na známém Margaretině ostrově uprostřed Dunaje, kde je kromě bazénů a přírodních termálních pramenů i hodně dalších různých zábavných atrakcí. Abychom se tam dostali, jediná cesta vedla opět přes některý z mostů. Původně jsme chtěli přejít přes Margaretin most, hojně pro pěší chůzi používaný, jenže procházkou po vrchu Budíně jsme si dost zašli a k onomu mostu bychom se museli hodně vracet. V úvahu připadl další most, Arpádův, pojmenovaný po Arpádovi, náčelníkovi hlavního staromaďarského kmene, který je také zakladatelem oné dynastie Arpádovců, jak jsem již výše zmínila.

 

A právě ten rozbouřený a vylitý Dunaj z posledních dní ve mně vyvolal vzpomínky na to, jak jsme přes Arpádův most přecházeli. Na pohled se nám sice nejevil jako most pro pěší zrovna nejvhodnější, váhali jsme, jenže po obou stranách byl jeden metr široký chodník pro pěší, tak jsme se rozhodli, že to risknem... Pro Vaši představu - zábradlí sice bezpečné výšky, ale hodně, hodně průhledné bez jakékoli výplně, pouze železné mříže s dosti velkými otvory, po každé straně mostu jízdní pruh pro auta a uprostřed dva pruhy pro tramvaje či trolejbusy, již si přesně nepamatuji. Šli jsme - husím pochodem za sebou, na celém mostě tenkrát bylo jen pár pěších, jinak jedno auto za druhým, a jak projížděla, i včetně té hromadné městské dopravy, tak jsem měla pocit, že ten most se houpá... A to množství vody pod ním, přestože tok byl klidný, pomalý. Při pohledu dolů na vodu mi bylo moc ouzko. Nedovedu si představit, respektive dokážu si moc dobře představit, jaká hrůza to musela být před pár dny, když pod mostem protékala taková kvanta vody.

 

Malá dušička ve mně tenkrát byla, muži nás na začátku a konci našeho procesí jistili, syn to měl za velké dobrodružství a moje matka je také odvážnější než já. Abychom se dostali ke vstupu na ostrov, tak jsme museli ujít okolo 400 metrů, možná i trochu více. Oddechla jsem si, když jsme byli u cíle...

 

Po pobytu na ostrově jsme se vrátili zpět k Margaretinu mostu a do Pešti, té novější části s Parlamentem, jsme přešli již po něm. Ještě jsme ale nebyli u konce naší prohlídky Budapešti. Podívali jsme se také na Náměstí hrdinů, kde je mimo jiné socha Arpáda a jeho kmenových náčelníků, a kromě nich je zde ještě hodně dalších soch majících vztah k historii země.

 

Podívali jsme se také do vyhlášené tržnice, viděli jsme projíždět žluté vagóny tamního metra, které je po metru v Londýně druhé nejstarší v Evropě a několik okrajových stanic mělo tenkrát zastávky na povrchu - od té doby uplynulo hodně času, nejsem si jistá, jestli je tomu tak doposud.

 

A pak jsme ještě prohlédli, co mohli a okolo osmé hodiny večerní jsme - již docela utrmácení - šťastně došli k našemu autu a těšili se, že se zase konečně posadíme.

 

Dojmy z celého krásného dne tenkrát zcela lakonicky a prozaicky shrnul náš šestiletý syn, když prohlásil, že "To byl ale škaredý výlet!". Měl naše uznání, že celý den vydržel bez jakéhokoli zareptání.

 

O pár let později jsme se ještě jednou do Budapešti podívali, ale přiznám se, že to již pro mě nemělo takový půvab, jako tenkrát poprvé.

 

V jednom z dalších dnů tamního pobytu jsme si udělali projížďku podél Balatonu až na jeho jižní konec do města Keszthely, druhého největšího po Siófoku na pobřeží Balatonu, jehož vznik se počítá od poloviny 13. století. Město je známé jednak tím, že zde vznikla první vysoká škole zemědělská v Evropě a také zámkem se stovkou místností, v jehož knihovně jsou uchovávány cenné rukopisy a různé staré a vzácné tisky a dokumenty.

 

Po návštěvě zámku jsme se zajeli podívat do blízkého města Hévíz, které je pokládáno za jedno z nejznámějších lázeňských středisek v Maďarsku a proslulo zejména velikým jezerem s termální vodou teplou okolo 35 °C. Jezero není určeno k plavání a vodním atrakcím, ale pouze pro léčebné účely a dětem se vstup do něj nedoporučuje vůbec. Pro neplavce, kteří chtěli využít léčebné účinky termální vody, zde byly připraveny takové velké černé kruhy - vypadaly jako pneumatiky, v nichž se nad vodou udržovali.

 

Hodně vzpomínek jsme si tenkrát z pobytu v Maďarsku odváželi, nejen však vzpomínky, ale také tehdejší nejznámější jejich vývozní artikl - Rubikovu kostku. Přestože všeho možného zde bylo - jak jsem již výše psala - plno, tak na Rubikovu kostku jsme štěstí neměli. Až na poslední chvíli před odjezdem, když jsme se ještě chtěli zbavit posledního zbytku forintů, tak úplně náhodou u jednoho stánku jsme ji objevili... Musím podotknout, že docela dost času jsem pak strávila, než se mi ji podařilo složit. Ale podařilo...

 

V následujících letech jsme ještě párkrát trávili naši dovolenou ve Siófoku. Bylo tam opravdu pěkně a vůbec nám nevadilo, že nejsme u moře.

 

Ještě jeden poznatek jsme si odtamtud odvezli. Ubytováni jsme tenkrát byli v zahradní chatce jedné vily, kde kromě nás - Čechů, byli také Němci, turisté z tehdejší Jugoslávie a Sovětského svazu, také Maďaři i nějací Poláci. A zde jsme měli příležitost se přesvědčit, že vůbec nezáleží, jestli někdo mluví slovanským, germánským, srbochorvatským či makedonským nebo ugrofinským jazykem. Předvedly nám to tenkrát děti. Pro ně jako kdyby nějaké jazykové bariéry vůbec neexistovaly. Vlastně ne jako kdyby, ale ony opravdu neexistovaly. Uprostřed zahrady bylo velké pískoviště a stoly s lavicemi pro posezení hostů, houpačky a já nevím, co ještě. A jak si ty děti dokázaly společně na tom pískovišti porozumět a společně si hrát, jak to tam tenkrát roztočily, když nejdříve začaly společně stavět hrad a skončily u vzájemného polévání místo písku i sami sebe navzájem za štěbetání v jejich rodných jazycích, to tenkrát udivilo a náramně pobavilo nás všechny dospělé.

 

Byla by to dobrá lekce pro všechny, kterým porozumění mezi jednotlivými národy dělá ještě stále problémy...

 

Tak na to všechno si občas ještě i po tolika letech vzpomenu, a právě události z posledních dnů, kdy povodně potrápily téměř celou střední Evropu, mě přiměly se s Vámi o své tehdejší dojmy podělit a také prohledat mé poklady a vyhledat pár fotografií. Škoda, že tenkrát ještě neexistovaly digitální fotoaparáty! Snad aspoň mé čtyři obrázky trochu přiblíží a doplní mé povídání.

 

Hned v úvodu článku je pohled od Parlamentu na historickou část Budín, na další fotografii je Královský palác, pak detailní pohled na část budovy Rybářské bašty a poslední je průčelí zámku v Keszthely.

 

Tak to je již pro dnešek vše, článek je hodně dlouhý, snad jste měli trpělivost přečíst jej celý až do konce. Pokud ano, jsem tomu hodně moc ráda.

 

Možná i někdo další z Vás, milé čtenářky i případní čtenáři, také má pěkné zážitky...