Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Buďa tebú
3. července 2013
Používáte někdy přechodníky? Já tu a tam ano – umožňují příhodně nahradit vedlejší větu a taky trochu ozvláštnit text. Ostatně překlady z některých cizích jazyků k tomu přímo svádějí…
Na základní i střední škole nám češtinářky vštěpovaly patřičné tvary přechodníků pro ten který rod, číslo a čas a za špatné tvary nás postihovaly špatnými známkami. Připouštěly ovšem, že přechodník je mluvnický jev knižní a v běžné řeči už se s ním nesetkáme. Neměla jsem důvod jim to nevěřit. Častěji jsem slýchala přechodníky leda v slavné forbíně pánů Wericha a Horníčka Příchozí Vejda, a ta se rozhodně za běžnou řeč označit nedá.
Po posledních prázdninách jsem nastoupila do pracovního procesu a začala jezdit na služební cesty. Zde si dovolím vysvětlivku pro mladší ročníky, které nepamatují katastrofální zásobování v časech socialistického plánovitého hospodářství. Něco si pořídit obvykle znamenalo dlouho shánět, vystát si mnoho front, případně absolvovat něco podobného jako slepička v pohádce o slepičce a kohoutkovi. A také cestovat. Bylo totiž docela běžné, že zatímco v jednom okrese měli dejme tomu barvy, leč nikoliv ředidla, v druhém okrese tomu bylo právě naopak. Ve třetím sice neměli ani barvy ani ředidla, ale zato se tam daly koupit štětce, které nebyly k mání v těch prvních dvou. A tak podobně – dosaďte si cokoliv. Služební cesty proto byly dost oblíbené (často stačilo i do sousedního města) a člověk si vozil seznam, co má v cílovém místě zkusit sehnat. Konec vysvětlivky.
Moje služební cesty mířily nejčastěji do Uherského Hradiště a tam jsem zakrátko, vedle jiných zajímavých obchodů, objevila báječnou prodejnu hudebních nástrojů. Během pár let jsem v ní zakoupila dvě kytary, triangl, kapodastry pro všechny své známé kytaristy (ty se jinak vozily z nákupních zájezdů do NDR), několik dalších maličkostí a slušnou hromádku hudebnin. Samozřejmě ne každá návštěva byla úspěšná. Když jsem se zase jednou na něco ptala marně a chtěla jsem vědět, kdy asi dostanou zboží, vybídl mě prodavač: „Šak sa stavte, iďa kolem.“ Ty brďo – přechodník! Za samozřejmost, s jakou ho použil, jsem mu mileráda odpustila ten nepatřičný tvar (přece Vejdová má jiný přechodník než Vejda!).
Tenkrát jsem usoudila, že prodavač už je zkrátka starší pán (určitě mu bylo míň než padesát, ovšem já byla ještě zajíc), a jeho přechodník jsem zařadila do stejné kategorie jako babky v krojích, které jsem tam vídala i ve všední den a rozhodně nešly na zkoušku místního folklorního spolku. Jenže potom jsem párkrát zaslechla přechodník i od mladších lidí, vždycky v běžné řeči a vždycky v onom jednotném tvaru bez ohledu na rod, číslo a čas :-) A když jsme cosi probíraly s tamní kolegyní, jen o dva roky starší než já, řekla mi: „Buďa tebú, udělala bych to takto…“
Přeju přechodníkům i těm, kdo je používají, ještě dlouhý život.
Autor: Hana Horová