joudaweb - časopis Čekanka

Jak praví refrén jedné písně:

"...dědictví otců zachovej nám Pane!"

 

 

 

Cizí kostely

František Čáp

 

„A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém,… hlas od trůnu: Hle příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z jejich očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Zj 21/2 - 4

 

Jednou za čas dostávám chuť navštívit jiný kostel.

 

Do cizího kostela pak přicházím sám, nebo se svou ženou a s našimi dvěma maličkými dcerami.

Za těžkými dřevěnými dveřmi hledám tápavě kropenku a moje oči si zvykají na nový prostor. Nohy kráčí po koberci, ale častěji tepou rytmus kroků do kamenné, keramické nebo cihlové dlažby. Uvnitř je tajemné příšeří, místy přerušované odlesky elektrických svící. V některých kostelích žhnou neklidnými plaménky svíce voskové, ale těch už je málo.

 

Z přítmí na mne hledí tváře rozličných svatých z obrazů nástěnných i fresek. Dřevěné, kamenné a sádrové sochy mi kynou na pozdrav různými předměty ve svých neživých rukou. Pozvednu-li zrak od těžké masivní dlažby a od dřevěných lavic vzhůru po stěnách, po sloupech nebo pilířích kostela, osloví mě přátelské otvory štíhlých, jinde zase kruhových oken, některých prosvícených barevnými vitrážemi, jiných průzračných, členěných křížením útlých dřevěných či železných linií.

 

Ze stropů zdajících se býti tak blízko nebi visí rozličné tvarované lustry a lampy. K hlavnímu oltáři vede prostorem mezi řadami lavic nehmotný světelný pás. Na jeho druhém konci vidím středový kříž nad schránou svatostánku.

To už se mi zdá, že uvnitř vidím lépe.

Obrazy, sochy, lavice, křtitelnice, kazatelna, zpovědnice, oltáře – to vše vystupuje z mlhy vonící po kadidle. Před starým oltářem rozeznávám nový obětní stůl. Na amboně je rozevřena kniha v kožené vazbě.

Je ticho.

Zavřu oči a pokleknu na studenou dlažbu.

Zachvěji se chladem, pravici sevřenou v pěst si kladu na srdce. Klečím na dláždění, kterého se dotýkala tisíce kolen věřících, na kamenech, pod kterými jsou možná kosti našich předků a zbytky starších kamenů a zdiv minulých domů Páně. I zdá se mi, nějak cítím, že Duch dotknuv se mé tváře, podoben chladivému větříku, kráčí po světelném mostě chrámovém.

Cítím vůni ohmataných modlitebních knih i vůni místy červotočem proděravělých lavic.

Je ticho.

Přicházejí lidé. Staří mužové a staré ženy. Především staré ženy. V šátcích a kloboučcích i prostovlasé. Svraštělé ruce, ohnutá záda, těla opřená o hůlky.

Jdou taky mladí a nejmladší. Rodiny i jednotlivci.

Neznám je. Jsou to tváře nepopsané.

Klečí, sedí v lavicích, mnozí stojí.

Při mši se rozeznějí varhany a kněz uprostřed lidu čte z Písma a pak káže.

Pozdravení pokoje.

Dotýkám se rukou neznámých a přece v té chvíli blízkých lidí. Za zády, někde nahoře varhaník šlape do pedálů a lidé zpívají. Pohlédnu na svoji také zpívající ženu a toužím ji políbit na ústa. Pak to neudělám.

Jsme v kostele.

A kvůli těm svatým na obrazech a kvůli těm živým, co se svatými touží stát.

Kněz nás po přijímání provází svým požehnáním. Ještě chvíli klečíme. Holky se poťouchle usmívají a říkají, že je jim zima. Před kostelem si ještě prohlédnu hlavní průčelí a s hlavou zvrácenou poměřím hranol věže.

Cítím, že mi tam uvnitř bylo dobře.

 

Cizí kostely.

 

V neděli zase půjdu do kostela v naší farnosti.

Budu si jist, že do druhé lavice zasedne kompletní rodina Šiškova a do čtvrté starý pan Zastavěl se svojí ženou.

Z kůru bude znít zpěv paní Mladecové a první čtení jistým hlasem přednese mladý Král.

Na svém místě budou i obrazy křížové cesty, sedátka pro ministranty a kamenná křtitelnice.

 

Do svých domácích kostelů chodíme a po těch cizích někdy, někdy toužíme.

Možná, že jsou pro nás svou tajemností a svými jednotlivostmi částí Chrámu z nebeského Jeruzaléma, jehož obraz si uchováváme někde hluboko v našem podvědomí.

 

(1995 / korektura 2010)