joudaweb - časopis Čekanka

Vybrala jsem několik událostí a výročí, které jsou věčně živé, byť nejsou ani kulaté, ani půlkulaté, ale slouží jako memento, abychom nikdy nezapomněli a všichni na Zemi bez rozdílu národností i barev pleti se snažili o co nejklidnější život na celém světě.

 

Bohužel tomu tak stále není, opět a znovu se občas objeví někde někdo s úmysly zcela opačnými a dochází ke konfliktům, které vrcholí ozbrojenými střetnutími, zasahujícími do životů a osudů spousty lidí a výsledkem jsou ztráty na životech, materiální ztráty a složitá politická jednání a snahy o vyřešení nastalých konfliktních situací.

 

Jedno rčení říká "není klidu a míru pod olivami"... A je to tak!

 

Přemýšlela jsem, co zmínit nejdříve...

 

Začnu ve světě...

 

********************

 

..., a to tím nejhrůznějším, co se poté již nikdy nepřihodilo. Chce se mi říci - zatím!... Kéž by nikdy!

 

Dne 6. a 9. srpna jsme si připomněli rok 1945, kdy Spojené státy shodily na dvě japonská města Hirošimu a Nagasaki atomové bomby, když Japonsko stále odmítalo podepsat bezpodmínečnou kapitulaci. Až po těchto dvou událostech, při nichž zahynulo ihned okolo 250 000 lidí a v dalších obdobích umírali na následky ozáření další a další, a ještě i v současné době umírají lidé na leukemii a rakovinu, teprve Japonsko kapitulovalo, čímž byla oficiálně ukončena II. světová válka na posledním válečném území v Tichomoří. Nebudu znovu podrobně rozebírat, co je všeobecně známé. Byla to největší jaderná katastrofa, hrůza, která stále nebyla zapomenuta. Japonsko registrovalo v roce 2012 okolo 450 000 lidí, o kterých bylo známo, že zemřeli v důsledku jaderného výbuchu. Jejich jména jsou uvedena na památnících v obou městech a každoročně je seznam aktualizován.

 

Role bombardování a jeho morální odůvodnění jsou předmětem vědecké i politické diskuse již desítky let.

 

********************

 

Dlouhou dobu trvalo a hodně úsilí bylo vynaloženo, než současní afroameričtí občané, potomci černošských otroků z období války Severu proti Jihu, dosáhli rovnoprávnosti a svobody. Jedním z nejvýznamnějších vůdců jejich hnutí za uznání lidských práv byl americký kazatel Martin Luther King.

 

Dne 28. srpna si Spojené státy připomněly 50. výročí jeho slavného projevu o rasové rovnoprávnosti, který pronesl v roce 1963 na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu. Mluvil zde ke stovkám tisíc přihlížejících o rasové diskriminaci a svobodě. Tento proslov si dlouho připravoval, a je paradoxem, že právě nejslavnější větou projevu se stala ta, kterou v něm neměl vůbec napsanou, a která je všeobecně známa - "Mám sen" - "I have a dream". Ono to tak většinou bývá - momentální nápad je nejlepší. Tento projev je považován za jeden z nejvýznamnějších ve 20. století. Přítomno bylo tehdy na 200 000 posluchačů. Dva roky na to afroamerické obyvatelstvo Spojených států získalo volební právo bez různých omezení či podmínek. Na památníku, na místě, kde svůj projev pronášel, je vytesán záznam o této události.

 

V souvislosti s tímto projevem byl v roce 1963 vyhlášen Mužem roku a v roce 1964 se stal nejmladším držitelem Nobelovy ceny míru.

 

V dubnu letošního roku uplynulo 45 let od doby, kdy 4. dubna 1968 ve věku pouhých 39 let byl jeho život násilně ukončen atentátem. Dobře si vzpomínám na tuto událost.

 

U příležitosti tohoto výročí slavného Kingova projevu se na stejném místě ve stejnou dobu uskutečnilo shromáždění, na kterém promluvil americký prezident Barack Obama. Mimo jiné zde prohlásil, že "sen Martina Luthera Kinga změnil Ameriku".

 

Nevím přesně, ve které inaugurační prezidentské řeči Obama prohlásil, zda při prvním či druhém zvolení - nejspíš při prvním, že prezidentem Spojených států se stává muž, jehož otce před šedesáti lety odmítli obsloužit v restauraci. Nezapamatovala jsem si to přesně, ale podstatu to vystihuje.

 

Jsem pamětnice doby, kdy se o prosazování práv Afroameričanů hodně mluvilo, a kdy se jim také postupně dařilo pronikat do všech oblastí veřejného a společenského života - někdy úspěšně, někdy méně úspěšně.

 

Za všechny připomenu slavnou, velice populární černošskou sportovkyni - atletku Wilmu Rudolphovou, která získala na Olympijských hrách v Římě v roce 1960 3 zlaté medaile v bězích na 100 a 200 metrů a ve štafetě 4 x 100 metrů. Svět ji tehdy znal pod názvy "Černá gazela" či "Černá perla". Dalším z nich byl boxer Cassius Clay, tehdy osmnáctiletý olympijský vítěz, ale ten měl smůlu - po návratu do Spojených států jej také nepustili do restaurace.

Postupně se přidal k islámskému náboženství, přijal jméno Muhammad Ali a stal se nejslavnějším profesionálním boxerem 20. století. Po mnoha letech se mu dostalo zadostiučinění, když na olympiádě v roce 1996 v Atlantě mu bylo svěřeno zapálení olympijského ohně. Možná si někdo také vzpomene. Jako dnes to vidím, jak v bílé teplákové soupravě třesoucími se rukama v důsledku postižení Parkinsonovou chorobou oheň zapaluje.

 

A dnes je ve Spojených státech taková situace, že není rozdílu mezi bělochy a afroamerickými občany, pokud se sami nevyčleňují ze společnosti svými případnými excesy. Jak jsem o tom psala ve svých článcích seriálu o pobytu v Americe, na vlastní oči jsem se mohla o tom přesvědčit. A vidíme to všude - politici, zaměstnanci médií, sportovci, umělci všech uměleckých odvětví... Zkrátka - "kdo umí, umí". Svatá pravda...

 

********************

 

Článek píši ve dni, který je významný pro naše východní sousedy, ale v době před něco více než dvaceti lety, když existovalo Československo, to byl významný den také pro naši zemi, společný pro oba národy - Čechy i Slováky. Dne 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání jako projev odboje slovenského lidu proti fašistické okupaci. Hlavním střediskem povstání bylo město Banská Bystrica a známé letiště Tri duby, které vzniklo jako plocha pro zásobování účastníků povstání.

 

Nebudu dále podrobně povstání rozebírat, neboť všechny okolnosti jsou - myslím - dostatečně známé. Organizace povstání se však nepovedla podle představ jeho organizátorů a povstalci postupně museli přejít do defenzívy, až bylo v říjnu 1944 postupně potlačeno. I přes neúspěch bylo Slovenské národní povstání jedním z největších protifašistických protestů v Evropě.

 

Symbolem slovenského protifašistického odboje se stala pasekářská osada Ploština, která byla za podporu partyzánů v dubnu 1945 vypálena, a obyvatelé byli upáleni nebo popraveni. O této události píše ve své knize Smrt si říká Engelchen spisovatel Ladislav Mňačko, který byl členem tamního partyzánského oddílu. Podle jeho knihy byl také natočen stejnojmenný film. Jeho režiséry byli Ján Kadár a Elmar Klos - mimochodem to jsou také režiséři našeho prvního oskarového filmu Obchod na korze. Také slovenský film nedávno zesnulého režiséra Jiřího Krejčíka Polnočná omša se k důsledkům Slovenského národního povstání vztahuje. Knihu jsem kdysi četla i oba filmy viděla - a bylo mi z toho všeho moc ouzko.

 

Pro odlehčení mého dnešního článku uvedu - snad se na mě nebudete zlobit, ale koloval - nebo snad i koluje, možná jej znáte, a pokud ne, tak jej přece jen uvedu - takový vtip o letišti Tri duby v době povstání. Přesnou formulaci nevím, ale bylo to tak nějak ve smyslu, že zde přistávalo letadlo, spojovatelka se ohlašovala slovy "Tu letisko Tri duby". Přistávací manévr letadla se nepovedl, a tak následující hlášení znělo: "Haló, utrpeli sme veľké straty. Tu letisko Dva duby.".

 

********************

 

Tak to vidíte - chystala jsem připomenout ještě několik událostí a výročí vztahujících se k naší zemi, nedostala jsem se k tomu. Já zkrátka když začnu, tak mě napadají další a další souvislosti a pak to tak dopadá. Sice jsem připomenula vše dosti známé a všeobecné, ale cítila jsem potřebu zmínit to všechno, neboť ve světě je toho ještě spousta nedořešeného...

 

Nechtěla bych ale svůj původní úmysl nechat vyplynout jen tak, proto se pokusím o připomenutí ještě jedním článkem, třebaže to bude již v měsíci září. Vynasnažím se, aby zaujal...

 

Snad jste můj článek přečetli, dočetli do konce, pokud máte nějaké připomínky nebo vzpomínky a doplnění, sdělte je, prosím...