joudaweb - časopis Čekanka

Narodila jsem se v zimě a byl to od mého dětství čas krásně nakvetlých různobarevných bramboříků, občas jsem ho s dárky pro potěšení dostávala.

Po více letech, pozapomenutý, jsem ho dostala opět. Od někoho ze širší rodiny - prý jejich domácí - asi z cibulek doma uchovaných.

Pěkný, i když vcelku obyčejný, tu a tam již odkvétající.

Poptala jsem se úspěšného pěstitele na názor na péči: "Nic zvláštního, polívat jen na misku" (to bych věděla) "a jen tolik, co vypije k snídani", zněla odpověď. A to se mi moc líbilo, i když já jsem polívala spíš večer.

Zjara si dal pohov. Tak nějak asi aby se neřeklo, ale netrvalo dlouho - byl obsypaný poupaty a rozkvetl v plné kráse. A můj foťák se rázem naplnil andělskými křídly, které záhy putovaly elektronicky jako gratulace jeho dárci - slaví narozeniny přesně půl roku po mně - uprostřed léta.

Tím však bramboříkova sláva zdaleka neskončila a jeho životní poslání se ukázalo být - "narozeninový", tedy Narbořík. Rozkvétal s chutí i v rámci jiných oslav, taky k jedné svatbě - bělostná andělská křídla - pěkná gratulace!

A tyto Narboříkovy portréty inspirovaly i dále: Křídla andělů.

Slétla shůry a usedla
za oltář.

Plakala.

Zda se máme

Rádi.
...

 

* * *

 

Příhodu s Narboříkem bych se ale asi napsat jako příspěvek neodhodlala, nepřipadal by mi dostatečně nosný.

Kdybych na záhonu nepotkala - rozkvétající primuli. Určitě je znáte, ty zahradní jarní posly, česky prvosenky a lidově petrklíče, známé z původní polní podoby - například tady.

Ty krásné různobarevné kytičky, s kterými jsem letos v dubnu za pár korun na okně naší předsíně přivolávala jaro, po odkvětu přesazené do záhonu, měly podle všech pravidel vykvést zase na jaře...

Jaro jsem s primulemi úspěšně přivolala. Vzpomeňte, jak v polovině dubna jako mávnutím proutku přišlo a dál se rozběhlo bleskovou rychlostí a s nakažlivou radostí.

O tom, že v první půlce dubna, natož předtím o Velikonocích, nebyl znát jediný pupínek, natož lupínek, mám záznam taky: například v této podobě: Kdekoli letos. Kde skrývá se jarní radost?
Když na jívě kapky místo kočičky
A namísto deště zlatého v dubnu jen dešťová voda na keři
Visí

.

 

Pravdou je, že už druhým rokem prudké změny počasí jsou dost šílené a náročné. Ale ruku na srdce, komu za tyto extrémní rozmary vděčíme? Jen a jen sami sobě, pyšní chytří lidičkové, kteří chtěli poroučet větru dešti, není to tak dávno, kdy všechen zbytek přirozené moudrosti hodili za hlavu ... sklízíme jen, co jsme zaseli... oč pokorněji reaguje příroda: vykvete prostě - někdy jindy. A někdy jindy umře - a za určený čas - dá vykvést nové kytičce. No řekněte: není v tom ohromná naděje a radost?!

 

* * *

 

Andělský cyclamen má svůj život za sebou. Ámen. Jednoho dne tiše dokvetl a už nenasadil a postupně složily svá těla i listy. (Ne každý ví, že biblické "ámen" je v překladu "staň se", anebo "tak jest". Což už dovoluje jiný pohled: konec života není konec, ale příslib pokračování...)

/ Kdo jste se proklikli do odkazu cyclamen, žasnete možná stejně jako já, když jsem ten odkaz našla: ČELEĎ: Primulaceae, prvosenkovité. :-o

Takto se tedy projevila náhodná souvislost nečekaně vykvetlé primule a povídání o bramboříku - ciklámen má s prvosenkou stejné předky... někdy se říká: náhody prostě neexistují.../

 

A konečně: váhala jsem, kterou fotku pro vás zvolit na závěr. Nakonec jsem vybrala tuto; dávající opět křídla fantazii :), i když fotky jiné jsou taky pěkné, a třeba i pěknější.