joudaweb - časopis Čekanka

Do předcházejícího článku o srpnových událostech a výročích se mi, jak jsem zmínila v jeho závěru, nevešlo vše, co jsem měla v úmyslu, a jsou to - podle mého mínění - zajímavé informace, takže se pokusím Vám je nabídnout ještě na tomto místě. Budu ráda, když to bude pro Vás čtení zajímavé, třebaže na první pohled ne zrovna aktuální, ale přesto v některých z nich je možné najít paralelu se současností. Konečně, posuďte sami...

 

V úvodu článku jsem uvedla verše, které předznamenávají výročí první z událostí, které mám na mysli.

 

O dni svatého Rufa, který připadá na 26. srpna, jistě si vzpomínáte, jsme si mohli přečíst v článku paní Hany, který vyšel v Čekance v minulém roce. Nemám v úmyslu opakovat, co v něm bylo uvedeno. Opodstatnění tohoto dnešního mého připomenutí spočívá v tom, že letos uplynulo 735 let - čili takové polokulaté výročí, kdy český král Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli. To, že v bitvě zvítězil Rudolf I. Habsburský, pak předznamenalo vládnutí Habsburků v Rakousku na více než 600 let až do roku 1918.

 

Měsíc srpen byl vůbec pro panovníky v naší zemi nepříznivý. Dne 4. srpna 1306 vymřela dynastie Přemyslovců po meči, když zemřel poslední mužský potomek Přemyslovců Václav III., který byl zavražděn při pobytu v Olomouci na tamním dómu sv. Václava. Sice to není žádné kulaté výročí, ale uvádím to v souvislosti s událostmi, které nastaly po jeho smrti.

 

Vlády se po jeho smrti ujal Jindřich Korutanský, jehož manželkou byla sestra Václava III. Anna Přemyslovna. Přiznám se, že její osobu jsem si nepamatovala, připomenula jsem si ji, když jsem někde přečetla informaci, že právě letos 3. září uplynulo 700 let od jejího úmrtí.

 

Byla to o dva roky starší sestra Elišky Přemyslovny, kterou máme jistě všichni v paměti jako matku našeho největšího Čecha Karla IV. a manželku Jana Lucemburského, dalšího z českých králů, který padl v inkriminovaný den sv. Rufa v bitvě u Kresčaku v roce 1346. V této bitvě se účastnil jako třicetiletý také jeho syn Karel, budoucí český král, náš Otec vlasti.

 

Jsem si vědoma, že informace, které jsem zde uvedla, neznamenají pro čtenářky a čtenáře nic nového, považujte je, prosím, pouze za připomenutí historických událostí, které byly pro české země velmi významné, zejména rozvoj všech oblastí života za vlády Karla IV.

 

Možná si říkáte, co jsem to uvedla za fotografie jak v úvodu, tak i uvnitř článku. Jistě bych někde v literatuře nějaké našla, nemusela jsem však hledat...

 

Našel je můj vnuk v knize Obrázky z českých dějin a pověstí. V rámci akce "čteme dětem", kterou však v naší rodině uplatňujeme již celá léta trvale, ne až na základě nějaké celostátní akce z posledních let, došlo i na četbu oné knihy. Můj vnuk, tenkrát prvňáček - v současné době již druhák, se po předčítání knihy a po prohlížení obrázků rozhodl, protože rád kreslí, že některé z nich nakreslí. A také je nakreslil - ne otrocky obkreslil, ale použil je jako předlohu. Na jednom z nich je vidět, že použil tři výkresy, podlepil je a pak si nákres rozvrhl tak, aby byly výjevy co nejvěrohodnější.

 

Takže při vymýšlení, jaké fotografie k článku připojit, jsem si vzpomněla na ty jeho obrázky a řekla jsem si - to není špatný nápad, a možná se na ně rádi také podíváte.

 

Když jsem si jednou jeho obrázky prohlížela, zároveň jsem se přesvědčila, že i důkladně při čtení naslouchal, neboť znal jeho přídomek "král železný a zlatý" a na dotaz o Janu Lucemburském přesně ocitoval jeho výrok, že "toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal" a ještě k tomu i dodal, že byl slepý. Děti jsou hodně zvídavé, a jestliže má dítě zájem, tak si leccos z toho, co jej zaujme, také pamatuje. Podotýkám, že ty dva obrázky nejsou jeho jediné výtvory. Když jej něco hodně zaujme, kreslí - hrady, zámky a různé další obrázky také podle vlastní fantazie.

 

********************

 

Když jsem zabrousila do tak vzdálené historie, ještě připomenu významná výročí - také dávnější - z oblasti literatury.

 

V srpnu 1753 se narodil Josef Dobrovský, český filolog, historik, kněz a zakladatel slavistiky v českých zemích. Letos jsme si připomenuli 260 let od této události. Byl největší postavou českého osvícenství a počátků národního obrození. Studoval nejstarší dějiny, a přestože jeho díla jsou psaná latinsky a německy, až na pár prací na konci svého života v češtině, je zařazován do české literatury. Sice nevěřil v budoucnost českého jazyka, měl však velmi výrazný zájem na jeho záchraně. Zasloužil se o jeho rozvoj, i když nebyl přesvědčen o uplatnění českého jazyka ve vědecké a náročné literatuře. Stanovil pevná pravidla mluvnice pro tvoření nových slov.

 

Z jeho díla uvedu dvě nejvýznamnější - Dějiny českého jazyka a literatury a Zevrubná mluvnice jazyka českého.

 

Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno četla životopisný román Za ranních červánků autora Aloise Vojtěcha Šmilovského, pojednávající o jeho soukromém životě.

 

Josef Dobrovský byl světově proslulý a uznávaný vědec, měl velký vliv na mladou generaci a jejich velkou autoritu. Jeho žáky byli František Palacký, Václav Hanka, ale největší zájem měl o činnost Josefa Jungmanna. Zde chci připomenout, že letos v červnu uplynulo 215 let od narození Františka Palackého a v červenci 240 let od narození Josefa Jungmanna.

 

U Josefa Jungmanna se ještě chvíli zastavím. Byl to český filolog, spisovatel a překladatel, ale také vyučoval na gymnáziu v Litoměřicích a byl prvním učitelem češtiny v Čechách a na Moravě. Český jazyk potom také vyučoval na filozofické fakultě pražské univerzity. Celým svým dílem a konáním vytvořil teoretické základy novodobé češtiny.

 

On právě na rozdíl od Josefa Dobrovského byl přesvědčen o tom, že se český jazyk a česká kultura bude uplatňovat stále více, neboť je třeba, aby se vzdělanost a vědění mohly šířit mezi všechny lidové vrstvy. A především proto že je nutné se trvale věnovat rozvoji českého jazyka a mluvit a psát česky.

 

Jeho životním dílem je pětidílný Slovník česko-německý, obsahující na 120 000 hesel, další významná díla jsou Slovesnost, což je teorie literatury, líčící českou literatura od doby Mistra Jana Husa a Historie literatury české.

 

Jen pro zajímavost - v nějakém jiném článku jsem uvedla, že Josef Jungmann poprvé použil pro dříve používaný název měsíce máje květen podle slova kvésti.

 

Jako překladatel překládal díla Fridricha Schillera, Johanna Wolfganga Goetha a Johna Miltona - jeho Ztracený ráj.

 

Literárních výročí měsíce srpna bylo více, k připomenutí těchto dvou významných jazykovědců mě však mimo jejich výročí přimělo také to, že spisovná čeština v poslední době tak trochu dostává "na frak". Jako kdyby dodržovat pravidla českého pravopisu, správně mluvit, správně psát nebylo až tak důležité. Hovorová čeština proniká čím dál více všude, kam se okolo sebe podíváme. A to, že někdo někdy třeba např. zamění tvrdé y za měkké i, to přece "také nevadí", o diakritických znaménkách nemluvě.

 

Mohou za to také mobily, tablety, notebooky, PC a různé další prostředky informačních technologií. Žijeme příliš rychle, a kdo by se páral při psaní SMS a e-mailů s vyhledáváním toho správného písmene s háčkem nebo čárkou nebo s přepínáním klávesnice z anglické zpět na českou, hlavně, že v nich nescházejí smajlíci. Samozřejmě, že to nechci v žádném případě zevšeobecňovat, já to koneckonců v podstatě chápu, čas jsou přece peníze, ale pokud jde o mě, tak všechny mé SMS jsou napsány správně česky, ovšem bez smajlíků.

 

Doufám, že snaha všech jazykovědců od Mistra Jana Husa, který zavedl první diakritické znaménko, a nejde pouze o tu jeho tečku nad souhláskami, která původně jejich změkčení vyznačovala, nevyjde postupně nazmar.

 

Ještě jeden fenomén v oblasti češtiny v současné době pozorujeme. Vznikají totiž nová slova počeštěním anglických slov - za všechny uvedu v poslední době tolik populární slovo lídryně.

 

Také si říkám - ještě z dalšího soudku - jak je to s ženami vojákyněmi v hodnosti generálky - nebo generályně? Ve vojenském prostředí a ve spojení se jménem ta generálka je srozumitelná, ale všeobecně? A co říkáte chirurgyni?

 

To všechno by ale bylo na další a delší diskusi...