joudaweb - časopis Čekanka

Pro název dnešního článku jsem zvolila - jako u některých předešlých článků - další z veršů básně Václava Čtvrtka Měsíce. Nemohu si pomoci, moc se mi líbí, jak v ní je vystižena podstata každého měsíce a třebaže vypadá jako - nebo je - napsána pro děti, tak se ani nedivím, že ji zhudebněnou nazpíval soubor Hradišťan, jak jsem již někde v předcházejícím povídání uvedla.

 

Ráda přijdu všemu na kloub, a tak jsem se pokoušela zjistit, odkud nebo z čeho pochází název tohoto měsíce. Zjistila jsem, že oproti jiným měsícům v roce, jejichž původ je lehce vysvětlitelný, jeho název je poněkud nejasný. Vysvětluje se, jako že je to čas začátku podzimní říje zvěře a má spojitost s dalším měsícem říjnem, měsícem jelení říje. Je zajímavé, že ve většině evropských jazyků je to september v různých obměnách, neboť podle starého kalendáře, kdy začínal rok od měsíce března, to byl sedmý měsíc v roce, jen v polštině to je wrzieseň.

 

A po něm velmi brzy vstoupíme do období, kterému se říká předvánoční. Ale nechci předbíhat, to jen výrobci a prodejci vánočního zboží nám stále v dřívějším termínu připomínají blížící se svátky. Jako kdybychom my mohli zapomenout... Málo platné, představa co největšího zisku povyšuje komerci nad půvab a původní poslání nejkrásnějších svátků v roce.

 

Teď si připadám, jako kdybych byla stejná, jako oni, že tak brzy o tom píši... A proto rychle dávám zpátečku a vracím se k zamyšlení o tom září...

 

Je to měsíc, kdy na jedné straně něco končí, sklízíme, co jsme na jaře zaseli nebo zasadili, obíráme ovoce ze stromů, zažijeme případně ještě pár dnů babího léta, i když letos zatím na ně čekáme a doufáme, že snad pár takových dnů ještě prožijeme...

 

...a na druhé straně s koncem prázdnin a začínajícím školním rokem proces něčeho začínajícího znovu začíná. Celých deset měsíců mají děti a studující na to, aby získali co nejvíce znalostí a vědomostí a rozvíjeli své schopnosti tak, aby je v dalších obdobích mohli a byli schopni uplatnit.

 

Hodně se v posledních letech o tom mluví, píše, hodnotí a navrhují se nové způsoby výuky, metodiky a všeho, co se vzděláváním souvisí. Nejsem kompetentní něco hodnotit nebo kritizovat, ale hodně mě tato problematika také zajímá a na některé věci mám svůj názor.

 

Před začátkem školního roku jsem zaznamenala v médiích pojednání o tom, jak jsou děti ve škole přetěžovány mnohdy věcmi, které nejsou úplně podstatné, které se dají odvodit, a že v současné době - době internetu, počítačů, notebooků, tabletů a nevím čeho ještě, je jednoduché si ledacos - téměř všechno - vyhledat, dohledat a zjistit. Je to sice pravda, ale co když se někdo náhodou ocitne někde, kde není přípojka wi-fi nebo vůbec signál? Pak nám nepomůže nic a musíme leccos z hlavy vylovit, pokud tam něco máme. Vím, hodně jsem to teď odlehčila, ani to nechci nijak ironizovat, jenže, málo platné, Archimedův zákon nebo Pythagorovu větu neodvodím, pokud je neznám. A mohla bych pokračovat dále, např. o době naší historie, aby nedocházelo k tomu, že při otázce, kdo byl nejznámější husita, nenásledovala odpověď, že to byl Mistr Jan Hus. Nebudu dále pokračovat, protože tato problematika je jistě dostatečně známá.

 

A co různé vědomostní soutěže? Ty by také ostrouhaly.

 

Zaujalo mě také nové písmo Comenia Script. Vím, dosud se jím děti učí psát pouze někde, nebudu posuzovat, jaké je. Stejně nakonec každý, i když se jím naučí psát, nakonec bude mít rukopis specifický podle svého naturelu. Je to stejně zajímavé, jak se písmo každého z nás liší, někdo píše hodně malými písmeny, někdo velkými, doprava, doleva, někdo téměř nečitelně, atd. atd. A grafologové a psychologové z něj dokáží vyčíst hodně o tom, jací jsme, jakou povahu máme, vlastnosti, sklony k různým činnostem, atd. atd.

 

Ve své profesi jsem se setkala s různými typy psacích písmen při přepisování textů na psacím stroji. Zvlášť kdysi dávno rukopis jednoho kolegy mi utkvěl v paměti - když jsem jej uviděla prvně, tak jsem si říkala, že to nikdy nepřečtu. Jenže - až mě to udivilo - zvykla jsem si hodně rychle a nečinilo mi to postupně žádné potíže. Pokud jde o mě, tak já jsem většinou, když bylo třeba např. dělat zápisy do inspekčních knih, nebo i při různých poznámkách, psala vše velkými tiskacími písmeny. A stalo se, že i jeden kolega mě požádal, abych mu popsala mými tiskacími písmeny jeho pořadače. Dost mě to tehdy udivilo, ale budiž.

 

Je zajímavé, že zatímco my píšeme každý jinak, těžko by se našly dva shodné rukopisy - pravda, některé jsou si trochu podobné, tak je zajímavé, jak rukopis Američanů je si velice podobný. Já jsem to kdysi dávno nevěděla, až když jsem poprvé měla možnost porovnat písmo dvou příbuzných - mé tety a její snachy, tak můj první dojem byl, že jejich rukopis je úplně stejný. A později při dopisování s dalšími příbuznými a přáteli mě to znovu a znovu vždy zaujalo. Ani při pobytu ve Spojených státech jsem se nesetkala s velkými rozdíly, koneckonců i někdy v amerických filmech jsem postřehla, když je záběr např. na nějaký dopis, tak je to stejné. Neviděla jsem, aby měl někdo sklon svého rukopisu např. doleva. Jistě by grafologové také zjistili rozdíly, ale myslím si, že to tam při zkoumání a vyhodnocování pro takovou podobnost nemají jednoduché.

 

Ze zajímavosti jsem vybrala pár dopisů sedmi lidí různého věku - narozených v letech 1915-1920, 1940-1950 a 1970 - a je zajímavé, že přes takový velký časový rozsah některá písmena všichni píší úplně stejně - např. velké písmeno I, f, p, d, s, t, w. A např. číslice píší všichni také úplně stejně. Jistě, najdou se rozdíly, ale až při bližším zkoumání. Nabízím Vám podívat se na fotografie.

 

S tím písmem a rukopisy jsem trochu odbočila. Ještě se trochu vrátím k tomu získávání vědomostí. Všichni známe přísloví "Kdo se učí, pořád učí, to je jeho chlouba, kdo si myslí, že moc umí... atd.". Já myslím, že je to přísloví zcela pravdivé, a že je dobře, když všechno, nebo leccos z toho, co se naučíme, můžeme kdykoliv zúročit.

 

Nedávno jsem v nějaké televizní relaci zaslechla větu, kterou kdysi pronesl snad nějaký filmový režisér - kdo, jsem nepostřehla, ale bylo to něco v tom smyslu, cituji - "ať se vzděláváš, jak se vzděláváš, stejně nakonec umřeš úplně blbej". Tak ona to může být pravda, jenže tu dobu předtím bychom se měli snažit, abychom se nemuseli stydět, člověk neví, s kým se kdy může setkat, a kde může své získané znalosti uplatnit.

 

Pro odlehčení připomenu ještě další známé rčení, že "žádný učený z nebe nespad". Tak to je také pravda, čímž se naplňuje pro pamětníky možná známý, výrok, který, jak si vzpomínám, kdysi na zdi jednotřídky, kterou jsem navštěvovala od 1. do 5. třídy, byl na nástěnce přišpendlen - bylo to ono částečně i zprofanované "Učit se, učit se, učit se". Jeho autorem byl Vladimír Iljič Lenin, a také je z té doby, ale i z doby pozdější, znám povzdech některých, že proč to raději neřekl Stalin. Takoví jsme byli...

 

Škola, víme všichni, není jen suché polykání vědomostí, ale člověk si odtud nese vzpomínky, které jej provázejí někdy - většinou - i po celý život. A zpravidla se zapomíná na to, co nám dalo zabrat a zůstávají vzpomínky na učitele či profesory, které jsme měli rádi, doba otupí i vzpomínky na ty méně oblíbené, vzpomínáme i na různé vtipné příhody a perličky z vyučování.

 

A dvěma perličkami svůj článek pomalu ukončím.

 

To jeden spolužák na základní škole, který měl s učením dosti velké problémy, byl zkoušen z dějepisu, a při otázce, kdo vedl povstání donských kozáků v Rusku, nevěděl odpověď a jeden dobrodinec mu napověděl, že to byl Džuzbery - pamětníci si vzpomenou, byl to v 50. letech populární kanadský hokejista - "zlý muž" - Dewsbury s charakteristickým ježkem na hlavě. A ten spolužák to klidně po něm zopakoval, a co se dělo pak...

 

Ale abych se neotírala o jiné, také mně se povedlo. To na střední škole, při překladu části Puškinova Evžena Oněgina jsem verše "on daval tri bala ježegodno i pramatalsa nakoněc" přeložila jako že "on pořádal každoročně tři bály a nakonec se pomátl". Správně mělo být, že "nakonec přišel na mizinu". Tak...

 

A to je již závěr mého dnešního článku. Snad jsem nikoho nerozezlila, nikomu své názory nechci vnucovat, a možná, že s mými názory někdo i třeba bude souhlasit. A máte-li nějaké perličky ze školních lavic, přispějte třeba jimi také a pobavte nás.