joudaweb - časopis Čekanka

Po napsání předcházejícího článku mě napadaly ještě další vzpomínky, příhody a zážitky z několika našich pobytů v Maďarsku, a to mě přimělo ještě jednou se vrátit k tématu a o několika z nich se zmínit podrobněji.

 

Nebudu znovu opakovat, co již bylo napsáno, jen připomenu, že hlavním tématem mého tehdejšího článku byla naše návštěva Budapešti a menší zmínka o několika dalších městech, která jsme navštívili.

 

Okrajově jsem se také zmínila, že jsme tenkrát - a nejen tenkrát, ale při každém našem tamním pobytu, byli ubytováni ve Siófoku, největším městě na pobřeží Balatonu, moc pěkném letovisku. Siófok spolu s dalším městem na protějším břehu Balatonu Balatonfüredem - to byly tehdy dvě nejvyhledávanější lokality pro letní dovolenou na území Maďarska - i v současné době nejspíš stále jsou.

 

Nám se tam moc líbilo, i když jsme se občas setkali s názorem, že moře je přece jen moře...

 

Kromě slunění a koupání jsme také vyjížděli po okolí blízkém i vzdálenějším. O návštěvě a prohlídce města Keszthely a tamního zámku a lázeňského města Hévíz jsem se také zmiňovala. Nedávno jsem se dověděla nejnovější informace o tom, jak se město Hévíz rozrostlo o další lázeňské hotely a jak velikou klientelu nejen lázeňských hostí, ale i turistů v současné době má. Je to také lukrativní destinace pro naše tuzemské cestovní kanceláře. V úvodu článku je jedna z fotografií, které jsem pořídila a jedna je zde na tomto místě.

 

Maďarsko je považováno za zemi s největším množstvím termálních pramenů na světě, jen v Budapešti jich je přes 30, což je, jak jsem zjistila, světový rekord. Ale nejen Budapešť a Hévíz, také Balatonfüred je vyhlášené lázeňské město a traduje se dokonce již po dlouhou dobu, že kdekoliv v Uhrách do země se zarazí hůl, vytryskne termální pramen.

 

Vzpomínám si, jak jsme jednou byli až nedaleko hranic s tehdejší Jugoslávií - v současné době Slovinskem - na nějakém ukazateli jsem zahlédla 30 km.

 

Jednou jsme si vyjeli zase na opačnou stranu - na sever do města Székesfehérvár. Zakladatel uherského státu Štěpán I., první uherský král, toto město vyhlásil hlavním městem království. I když později bylo sídlo králů přemístěno na budínský hrad, Székesfehérvár zůstal i nadále místem korunovací králů a Štěpán I. zde byl i pochován. Prošli jsme se městem a zajímavá je zde tzv. Zahrada trosek, zbytky starého opevnění, ohraničené místo, kde se snad údajně nachází i náhrobek patřící Štěpánovi I.

 

Byli bychom se ve městě zdrželi déle, jenže doslova nás vyhnala mračna komárů, kterých zde bylo tolik, že jsme je nestačili odhánět. Když se hovořilo o přemnožení komárů v oblastech napadených povodněmi v naší zemi, tak jsem si připomněla náš tamní pobyt.

 

Jednou jsme se zúčastnili autobusového zájezdu společného s maďarskými rekreanty, kteří byli ubytováni ve stejném penzionu jako my. Bylo to zajímavé - nemohli jsme si popovídat, tak jsme si aspoň navzájem zazpívali naše a jejich lidové písničky. Zatímco naše - však víme - jsou melodické, tak ty jejich byly spíše takové výbušné, odpovídající snad více jejich divočejšímu naturelu.

 

Také jsme absolvovali výlet lodí napříč Balatonem do vesnice Tihany, ležící na takové vyvýšenině na stejnojmenném poloostrově poblíž Balatonfüredu. Turistickou atrakcí je tamní opatství a Benediktinský klášter. Místo je také zajímavé tím, že je odtamtud jeden z nejpěknějších výhledů na celý Balaton. Vyrobili jsme tenkrát také fotografii, je již trochu poplatná době, ale něco na ní přece jen vidět je. Nahlédněte...

 

Češi a maďarština - tak to je jasná kapitola sama pro sebe. Látali jsme to, jak se dalo, když bylo nejhůř, tak pomohlo trochu němčiny, protože - zajímavé - dost Maďarů německý jazyk ovládalo. Jenže je zajímavé, že i když ten jazyk je pro nás naprosto nesrozumitelný, tak po nějaké době si člověk začal zvykat a jako kdyby jej dostal tzv. do uší, už mu nezní tak cize, přestože ničemu nerozumí - nebo téměř ničemu. Pár takových základních slov jsme se naučili, slovník jsme sice měli stále při ruce, ale vždy jsme to pomocí všeho možného nějak dali dohromady a dobrali se toho, co jsme potřebovali.

 

Koneckonců novodobé dějiny Maďarska jsou těsně spjaty s českými i slovenskými dějinami, a to se možná i přes jazykovou bariéru odráželo na vzájemném jednání a dorozumívání. A když vezmeme do úvahy, kolik obyvatel Slovenska má maďarskou národnost a jak dlouho jsme žili ve společném státě...

 

Zažili jsme ale také různé zajímavé a někdy i úsměvné situace a příhody.

 

Např. jednou jsem v nákupním centru chtěla koupit 25 dkg šunky. Maďarské číslovky jsme uměli, jenže ta výslovnost. Číslovku pět - öt jsem asi vyslovila tak špatně, že vyzněla jako číslovka jedna - eď (egy). Jiné vysvětlení nemám, postřehla jsem pak totiž, že prodavačka na váhu dává místo 25 dkg 21 dkg a ještě něco při tom povídá vedle obsluhující kolegyni. Zřejmě se to týkalo toho mého podivného nákupu, vycítila jsem to. Mohla jsem ji opravit, jenže když mi situace došla, bylo již zabaleno, a tak jsem to nechala být.

 

Stalo se nám také, že jsme narazili na slovenštinu. Bylo to v Budapešti na Margaretině ostrově, když pokladní při nákupu vstupenek k bazénu nás slyšela mluvit česky, oslovila nás slovensky a prohodila také pár vzpomínek na své rodiště.

 

Jednou v nějakém malém krámku se suvenýry náš syn si přál koupit jakousi hračku - nejspíš to bylo nějaké autíčko. Řekla jsem mu, že bychom měli zjistit, kolik stojí. On mi odpověděl, že 39 forintů. Když jsem se ptala, jak to ví, tak mi povídal, že slyšel, když paní prodavačka někomu říkala, že to stojí "harminc kilenc", což je maďarsky opravdu 39. Naše diskuse jí zřejmě neunikla, protože když jsme tu věc kupovali - německy, podala nám ji a požádala za ni "tridsať deväť forintov". Tak...

 

Správcová v penziónu, kde jsme bydleli, si nám pro změnu zase postěžovala německy na "Blutdruck Probleme".

 

Nejvýznamnějším rodákem Siófoku byl hudební operetní skladatel Emmerich Kálmán. Jednou jsme seděli v nějakém bistru či restauraci, kde byla na zdi pamětní deska, která jej připomínala. Nejznámější z jeho operet i u nás často na repertoáru hudebních divadel jsou Čardášová princezna a Hraběnka Marica. Zakoupili jsme si tam magnetofonovou kazetu s nejznámějšími áriemi z Čardášové princezny. Jsou to krásné melodie, u nás je jednou z nejznámějších představitelek hlavní role Pavla Břínková - slyšela jsem některé z árií v jejím provedení i živě na koncertě. Tenkrát po návratu domů to byla poměrně dlouhou dobu v naší domácnosti nejhranější kazeta. A když jsme ji tak často poslouchávali, dostal se nám do uší i ten text v maďarštině, sice jen tak foneticky, jak jsme jej odposlechli, takže z toho vznikla taková jakási "svahilština", ale do současné doby si některé takto odposlouchané texty pamatuji, a když náhodou příslušnou árii někde uslyším, vybaví se mi i ten maďarský? text.

 

V životopisu Emmericha Kálmána jsem se dočetla, že jeho první žena se jmenovala Paula Dvorak - napadlo mě, jestli není nějaká souvislost s naším Antonínem Dvořákem, hledala jsem, ale zjistila jsem, že není. To jen tak na okraj...

 

Tenkrát tam byla velmi populární skladba Hands Up, Baby, Hands Up - možná si pamětníci vzpomenou. Pro připomenutí - v současné době tuto melodii nazpívali duo Těžkej Pokondr pod názvem Strejda Honza. Takže tato melodie tenkrát zněla snad na každém místě, kam se člověk podíval nebo ocitl.

 

Úsměvné situace jsme jednou paradoxně zažili jak při příjezdu k maďarským hranicím, tak i při našem návratu zpět. Hranice jsme překračovali vždy v Komárně-Komárom. Můj muž rád jezdil v noci, takže když jsme tehdy přijížděli v Komárně k hraničnímu přechodu, bylo časné ráno - okolo půl čtvrté nebo čtvrté hodiny. Nebyli jsme si jisti, zda jedeme správně. Projížděli jsme okolo skupinky několika mužů, a tak jsme se jich chtěli zeptat. Mně - bláhovou - ani nenapadlo, i když mohlo, že jdou odněkud z jejich nějaké krčmy. Nepředloženě jsem otevřela dvéře a jen jsem vyslovila Komárom, očekávajíc nějakou odpověď. Jenže když jsem uslyšela sotva srozumitelně vyslovené "nem tudom", a když se mi jeden z nich začal hrnout do auta, rychle jsem je zabouchla a ujížděli jsme pryč, a samozřejmě správným směrem.

 

A ta příhoda při návratu zpět? Bylo to tak, že jsme si domů vezli nějaké věci jak něco na sebe, tak i nějakou kosmetiku, magnetofonové kazety, a samozřejmě nemohla chybět červená paprika, takové pěkné dárkové balení. Abych se dobrala in medias res, tak můj muž hrál šachy, a dost dobře, a tak všude, když jsme někam jeli, brával sebou kromě šachovnice a figurek i různé časopisy a knihy, podle kterých trénoval a přehrával někým předtím hrané partie. A tak tomu bylo i v tom Maďarsku, a aby si neponičil šachovnici někde uvnitř kufru auta, tak vše co se šachu týkalo, položil volně úplně nahoru na všechna zavazadla. Ještě musím zmínit to, že většina knih a časopisů, které si pořizoval nebo odbíral, byly tehdejší sovětské provenience, a také knihy německé. Tenkrát měl sebou právě nějaké ruské časopisy i jakousi ruskou knihu.

 

Víme, jak to tenkrát bylo, muselo se vyplňovat celní prohlášení a první otázka celníků byla "co vezete?" a "otevřete kufr". Měli jsme trochu obavy, když se nám začnou hrabat v zavazadlech, a také o tu papriku - všechno bylo tenkrát možné. Jenže když můj muž kufr otevřel, první, co celníka zaujalo, byla ta ruská kniha. Otevřel ji, chvíli do ní nahlížel, podíval se na mého muže, potom znovu do knihy, ještě jednou na něj, pomalu knihu zavřel a řekl jen "Jeďte!". To asi ta azbuka... Takoví byli...

 

Nás vůbec nenapadlo nějak taktizovat a na takovou alternativu zjednodušeného celního odbavení jsme ani trochu nepomyslili.

 

A jak se ukázalo, tak problémy s alkoholem nebyly jen v Komárně, ale také v jedné vesnici docela blízko našeho města. Vraceli jsme se okolo tří hodin ráno - ještě bylo dost tma. Viděli jsme, že před námi jede kolo, můj muž instinktivně zpomalil a dobře udělal, protože najednou světýlko zmizelo, zastavili jsme, a právě včas, neboť s nepatřičnými nadávkami se onen cyklista začal těžce zvedat ze země těsně před naším autem.

 

Tak to už je definitivní závěr mého článku. Snad jste jej celý přečetli, jsem si vědoma, nic světoborného to není, mým záměrem bylo trochu pobavit. Pokud se mi to podařilo, jsem tomu ráda.

 

A pokud jste si nepřečetli předcházející článek Den v Budapešti, zvu Vás jej přečíst. Je v něm dost zajímavého, a nejen o Budapešti.

 

Doufám, že jsem potěšila také paní Danu, jejíž oblíbenou destinací Maďarsko také je.

 

Tak zase někdy na napsanou.