joudaweb - časopis Čekanka

Ze všech ingrediencí, které jsem v úvodu zmínila, jsem namíchala podle svého vlastního úsudku koktejl, o němž si dovolím nepochybovat, že z jeho různých chutí snad každého, kdo si jej přečte, aspoň pár z nich zaujme...

 

Pojďme se podívat, co všechno stojí za zmínku. Když jsem přemýšlela, co chci připomenout, tak mi z toho vyšlo, že se v měsíci září toho událo tolik, že se všechno do jednoho článku určitě všechno nevejde, tak jsem hned v nadpisu uvedla, že jde o první část.

 

Jsem zvědavá, jaký bude konečný výsledek a co z toho nakonec vznikne, doufám, že místo koktejlu to nebude nějaký galimatyáš.

 

Jsou výročí významná, životní, profesní, historická, hodně dávná, méně dávná, současná, a to jak osobností, tak i věcí neživých, uchovávajících a připomínajících vzpomínky na dobu dávno minulou, mající svůj dopad do současnosti, ale také významné události a dny nově vznikající, jak je průběžně život přináší.

 

Nemohu začít ničím jiným, že čím jsme žili v uplynulých pár dnech. Máme za sebou jeden z nejvýznamnějších dnů v roce, 28. září - Den české státnosti, den, kdy byl ve Staré Boleslavi zavražděn svým bratrem Boleslavem sv. Václav, patron naší země. Je to nejmladší ze státních svátků naší země, poprvé byl takto slaven v roce 2000. Ve znamení připomenutí události z roku 929 probíhal celý minulý týden - postupně se pro několik dnů i před a po Dni české státnosti postupně vžívá název Svatováclavský týden.

 

Podrobně jsem se o sv. Václavu zmiňovala v minulém roce v článku Měsíc září a významná historická výročí. Chcete-li, přečtěte...

 

Svatý Václav, patron naší země, k němuž se lid obracel v dobách těžkých, jehož uznával náš Největší Čech Karel IV. natolik, že královskou korunu, kterou nechal vyrobit spolu s dalšími korunovačními klenoty ke své korunovaci, nazval po něm svatováclavskou, snad spolu se skupinou rytířů stále čeká v hoře Blaníku, aby, když bude nejhůř, se v rozhodnou chvíli otevřela a rytíři v plné zbroji v čele se svatým Václavem na bílém koni z hory vyjeli na pomoc Čechům. Zaplať pánbůh - ještě nebylo tak, abychom se mohli přesvědčit... A doufejme, že se ani takového dne nedočkáme! Věřme, že tam kdesi pouze usiluje o vyslyšení našeho přání a dodržení posledního verše ze Svatováclavského chorálu - "nedej zahynouti nám, ni budoucím".

 

Jistě jste všichni zaznamenali, že letos 27. září v předvečer svátku sv. Václava se poprvé v historii slavil Den českého piva. Jeho cílem je vytvoření tradice oslavy českého piva coby tradičního českého nápoje vařeného z našeho významného - nejen pro naši zemi, ale také vývozního - artiklu, chmele, hrdě nazývaného české zelené zlato. Výběr tohoto data není náhoda, neboť i na tom má zásluhu Karel IV. který svatého Václava v době své vlády označil patronem českého piva. Není divu - když patronem české země, tak patronem všeho, že.

 

Trochu jsem pátrala, jak to s tím pivem vlastně je. Jako nápoj je znám od nepaměti, už kdysi dávno, zřejmě náhodou, se zjistilo, že když při skladování obilí v hliněných nádobách náhodou do nich natekla voda, došlo k procesu kvašení, jehož výsledkem byl lahodný nápoj s omamným účinkem.

 

V naší zemi byl historicky prvním pivovarem Břevnovský klášterní pivovar, jehož zakládající listina pochází z roku 993. Prvním dokladem souvisejícím přímo s výrobou piva je nadační listina prvního českého krále z rodu Přemyslovců Vratislava II. z roku 1088 pro vyšehradské společenství kněží. Tím se dostávám k opodstatnění fotografie v úvodu článku, na které je obrázek krále Vratislava II., jak jej vytvořil opět můj vnuk. Další dva obrázky u tohoto odstavce představují Vratislavova vojska během obléhání Brna a přinášení královské koruny před jeho korunovací.

 

Jak to bylo dále s českým pivem, je všeobecně známo, naše pivo patří k nejlepším na světě a značka Pilsner Urquell je známá na celém světě. Samozřejmě není jediná, ale nebudu nosit dříví do lesa, protože všichni víme ty další...

 

Na území naší země je pivo nejkonzumovanější alkoholický nápoj a dokonce se dostal i do umění. Mám na mysli libreto naší nejznámější opery, Smetanovy Prodané nevěsty - To pivečko toť věru je nebeský dar". A také ta zloba na hasiče, kteří "ten náš pivovárek zhořet nechali".

 

A díky našemu zelenému zlatu, jak jsem výše zmínila, které patří k nejkvalitnějším na světě, by nemohl vzniknout ani náš první muzikál Starci na chmelu.

 

A nemohli bychom ani jako studenti jezdit na chmelové brigády, z nichž si, i přes různá úskalí, která tamní pobyt kdesi daleko od domova při česání chmele provázela, pamatujeme jen ty veselejší zážitky, a na to, jak bylo brzy ráno hodně zima, mlha, jak jsme vždy na sebe navlékli všechno možné, aby nám bylo teplo, a jak jsme svršky postupně odkládali, když se v průběhu dne po zmizení mlhy postupně oteplovalo, tak to všechno nepříjemné jsme se z mysli snažili vytěsnit.

 

Tehdejší strhávání chmelových štoků, sběr chmelových šišek do věrtelů a uklízení obraných štoků, se nedá s dnešními postupy sklizně pomocí různých zemědělských strojů srovnat. Technika jde stále dopředu a produktivita práce je prvořadá.

 

Troufám si říci, že co do vzpomínek se chmelové brigády řadí hned docela blízko za vzpomínky chlapců a chlapů na pobyt ve vojenské základní službě. Také jsem chmelovou brigádu kdysi dávno na Žatecku absolvovala...

 

Ale abych nebyla nespravedlivá - nejen pivo, také víno má v českých zemích bohatou historii. Abych se dobrala k jádru věci, musím na úvod připomenout, proč to zmiňuji.

 

Dne 2. září 1347 byl Karel IV. korunován českým králem. Sice to není kulaté výročí, ale za připomenutí to stojí. Je zajímavé, jak významné byly měsíce srpen a září pro Přemyslovce a Lucemburky na českém trůně. Přidávám další obrázky Karla IV. spolu s rodiči Eliškou Přemyslovnou a Janem Lucemburským z "tvůrčí dílny" mého vnuka.

 

 

Je všeobecně známo, že Karel IV. víno miloval. Vinná réva se dostala na naše území pravděpodobně již na začátku našeho letopočtu zásluhou Římanů a později také zásluhou křesťanské misie svatých Konstantina a Metoděje, ale nejvíce se o rozkvět vinohradnictví a vinařství zasloužil právě král Karel IV. - nejdříve v Čechách a později i na Moravě. Víno, vínko, vínečko, réva vinná - to všechno se také promítlo do české literatury, kultury a lidového folkloru. Jak Karel IV. popíjel s Buškem z Velhartic v Nerudově Romanci o Karlu IV, jak zpíval "révo, révo požehnaná" o révě vinné Waldemar Matuška v muzikálu Noc na Karlštejně a kolik moravských lidových písniček, které tak miluju, na téma bílého i červeného vína známe... - ale i českých, jak "stráně zrající révou vonící zpívají..." atd.

 

Tak vidíte, vypadá to, jako bych chtěla dnešním článkem navzdory posledním výsledkům zjišťování Světové zdravotnické organizace WHO, které upozorňují na to, že alkoholismus je v současné době osmý nejrizikovější faktor úmrtí na světě, propagovat alkoholické nápoje. Jenže není tomu tak - historie je taková, jaká je, a když se nic nepřehání a nezmění v závislost... Ostatně - ono latinské "in vino veritas" dosud nevymizelo a zatím stále platí... A také existuje jedno české "všeho s mírou"...

 

Když už jsem v článku zmínila to zelené zlato, za které je možné koneckonců považovat vedle chmele i tu vinnou révu, tak musím ještě připomenout, že kromě něj naše země neoplývá ještě pouze mlékem a strdím, ale také máme zlato bílé a zlato černé, jenže s těmito dvěma našimi do nedávna významnými atributy to v poslední době nevypadá vůbec dobře.

 

Za bílé zlato byla považována cukrová řepa. V současné době to je již trochu jinak, neboť po vstupu naší země do Evropské unie došlo v důsledku její dotační politiky ke značným problémům našeho cukrovarnictví, a tím i k výraznému zmenšení nebo i úplného zrušení oblastí, kde se cukrová řepa pěstuje či pěstovala. Navíc k tomu přispívá i ta okolnost, že mnohem zdravější než bílý cukr rafinovaný, který rafinací ztrácí všech minerální látky, je přírodní cukr třtinový.

 

Snad nejrozšířenější oblast jejího pěstování byla úrodná Haná. Na vlastní oči i ruce - ale to jen jako malá holka v omezené míře - jsem zažila lány, na kterých rostla, jednotila se, okopávala, a když přišel čas sklizně, chodilo se tzv. "do řípy". Jezdili jsme do této oblasti často, můj otec odtamtud pocházel a měl tam blízké příbuzné, kterým jsme jezdili pomáhat jak "do řípy", tak i "do žní". Vzpomínám si na lány nejen cukrové řepy, ale i obilí, a protože jsem holka z hor, tak jsem si v té rovině připadala jako kdyby ztracená a stísněná, nic, jen rovina, až pouze někde v dálce bylo vidět Hostýnské vrchy a Hostýn.

 

A to černé zlato? Tak to je černé uhlí, a k němu mám velice blízký vztah. Pocházím z hornické rodiny, dědeček byl na šachtě - kdysi se tomu tak říkalo - "oberštajger", otec a dost dalších příbuzných byli horníci, strojníci, důlní elektrikáři, strojvedoucí, atd. A že všichni své řemeslo měli moc rádi...

 

Každoročně 9. září si nejen horníci, ale celá naše země připomínala Den horníků jako hold jejich namáhavé práci. V současné době je vše jinak. Myslím, že nikdo, nebo když, tak jen málokdo, si pamatuje heslo "Já jsem horník a kdo je víc?". U hodně lidí to vyvolává úsměv a někdy možná i úsměv ironický. Těžká práce to byla a postupem doby někdy od roku 1990 se ukázala nerentabilnost mnoha dolů na území Ostravy, došlo k jejich zrušení a zůstalo jen několik na Karvinsku. Jistě víte, jak v současné době vypadá situace a jednání o zrušení dalšího dolu.

 

A tak si říkám, jestli někdy v budoucnu nebude šachty v Ostravskokarvinské kamenouhelné pánvi připomínat pouze báseň Petra Bezruče Ostrava a několik románů ostravského spisovatele Františka Sokola-Tůmy. A to kdoví, jestli vůbec!

 

Tak takový je ten můj dnešní koktejl, jak jsem v úvodu slibovala. Nic světoborného - řeknete si možná. Chtěla jsem jen formou malé ochutnávky připomenout. A mám takový pocit, že na vše, co mám ještě na mysli, pouze jedna příští porce nebude stačit. Ale uvidíme...

 

Takže příště...