joudaweb - časopis Čekanka

Píše se rok 2012, končí školní rok a začínají prázdniny.

Předávám slovo paničce; ta vám to poví lidsky a pak, chce se mi spáát...

 

Inu, lidsky; spíš měl říct Báďa po lidsku, protože v životě jsem se bohužel přesvědčila na vlastní kůži, že zvířata bývají "lidštější" než věhlasný Homo sapiens sapiens, prý Člověk moudrý, též člověk rozumný.

 

To jsem kapánek odbočila.

Je začátek prázdnin, léto 2012. Čas svátku svatých Cyrila a Metoděje, plus mínus den dva. Normální rodinný provoz začátku prázdnin...

Bady obchází, co obchází; obíhá staré palety od stavebního materiálu, dosud na dvoře pozapomenuté. Štěká na celé kolo, což labradoři dělají za celkem výjimečných okolností, jako je let horkovzdušných balónů (ty jsou úhlavními nepřáteli a není boha a pána, který by mu to vymluvil), pak procházející zvláště vonící pes za vrátky, a sem tam nějaká ta cizí kočka, když se připletla do cesty.

No, když je to poprvé, prosím. Asi nějaká myš, říkám si, i když myslím, že myši jsou mu celkem fuk, ostatně dva naši kocouři všechny možné potenciální hlodavce spolehlivě likvidují a živou myšku u nás na dvoře ani nepamatuji, leda nějakou tu "hlavičku bez tělíčka nebo tělíčko bez hlavy" na našem prahu, kterým se sem tam kocouři chlubívali.

Tentokrát Bady nedá na žádná má slova, rady, prosby ani doporučení, hledím do každé škvíry, zacpávám si uši (protože Bady hlas má, to tedy jo, když už se do toho dá).

. . .

 

Druhého dne: "Mamííí! tam je úúplně malinkatý KOŤÁTKO!"

A BYLO. Nevím už, jak a kdo jej od tam vylovil; ale bylo na světě a něžně jsme ho hlídali, aby neuteklo nazpět.

Bady po důkladném očichání ho přijal do rodiny a šílený štěkot vyměnil za obezřetnost, aby mrňouse nezašlápl.

Kde se nádherné, asi dvouměsíční bílo-zrzavé kotě vzalo? Odpověď ještě budeme hledat, později. Napřed řešíme pochopitelně otázku jinou: Čím se tak malinkaté kotě krmí, není-li přítomná kočka? ... První to byla dcera, která mu strčila čumáček do mléka, a jak se na to tvářilo, vidíte sami. Zpočátku jsem mu do mlíčka máčela kousky rohlíku; které v jejich hojnosti ve vypité misce zůstávaly. Zcela bez obav jsem ale zanedlouho zůstala, když jsem jej přistihla, jak spokojeně chroupá - kdepak kočičí; velikou psí granuli!

A to kocourkovi už zůstalo. Ano, kocourkovi. Zatápala jsem v paměti, kdy jsem před lety viděla takhle malinkatá koťata, a identifikovala jej jako kluka, no s nejistotou nějaké té promile, nakolik má zkušenost mohla selhat.

Tak tedy znova: kde se vzal takto malinkatý kocourek, dobře živený, nijak zvlášť vystresovaný... náš pozemek hraničí s ostatními ze všech čtyř stran vysokými zdmi, které zdolávají po střeše kůlny kočky nejméně "poloviční", anebo spíš tak "tříčtvrteční". Přičemž dospělou kočku, která se mohla nedávno okotit a nějakého potomka tu někde zapomenout, jsme v okolí neviděli, ani nepamatujem... Dalšími zdlouhavými úvahami typu jak, kdy, proč... vás již nebudu unavovat... Zvítězila hypotéza babičky z venkova, která s jistotou prohlásila: "Dotáhl ho kocour. Oni to tak dělají." Páni, že by otcovská péče? To by člověk do kocoura neřek. Ron si byl zřejmě jist, že "U nás" mrňous hlady nezahyne. Ron. Přiřkli jsme pravděpodobnost otcovství jemu, podle zrzavého genu. Ale i díky neuvěřitelné péči: Ten z kocourů, který nikdy nikomu nic nedaroval a u plné misky neznal bratra, a to doslova, mrňousovi vždy ustoupil, a naopak dbal, aby se malý dobře nabaštil.

Harymu to bylo tak nějak volný. I když nějaký příbuzný bude patrně taky: kombinace barev srsti s bílou mají v kresbě podobné, velmi nápadná je podoba bílého trojúhelníku nad čumákem na pravé straně čela. (Že by strejda? Děda?... Kdo ví...)

Ještě zmíním otázku jména (křtiny :). Tato otázka nebyla nikterak odbyta. Padalo mnoho návrhů, které se postupně vylučovaly, neúspěšně se několikrát hlasovalo. Vždy se našel někdo, kdo proti vítězné variantě byl zásadně proti... Nakonec jsme to my rodiče vzdali a na jménu se shodly děti: jmenuje se Oscar (Voldy) - je to tak, má i příjmení; ale to se teď už prakticky nepoužívá (občas se říkalo Voldíku).

Teď je to náš Oskar, Oskárek .., Ozzy... ó ano, slyší na to. Někdy mi přišlo, že za mnou chodí jako pejsek: "Oskárku, MLÍČKO!" A už treperendil. On totiž při roznášení granulí se napřed pozdrží u Badyho misky: vytáhne si granuli na dlažbu (tam někde pod Badyho mordou či hrudí) a spokojeně ji chroustá. A zase další. To je jeho druhá "psí" vlastnost. No a na mlíčko ho pak někdy musím volat. (Třetí psí vlastnost je pití vody psovi z misky. Starší kocouři u ní vidět nejsou, zřejmě putují za vodou dál.)

 

Řekli jsme si s Badym, že vás necháme nahlédnout do "rodinného alba". To vám poví víc, než další zdlouhavé vyprávění. (V hrncích Oscar miluje zbytky brambor, rendlík od rýžové kaše je záměrně na židli, aby to Ozzymu Bady nezblajznul než bys řekl "švec", a obrázky "siesty" na dvoře mají podtitul "učenlivé kotě"). Ostatně, bude-li vás něco zajímat - ptejte se.

 

Jenom ještě poznámku:

1. Zrzavý Ron je skutečně kocour, kdyby vám přišlo, že vypadá na společných foto jako matka.

2. Žádná fotka nemá ani to nejmenší společného s fotomontáží. Za á ji neumím a za bé si myslím, že při tak fantastické realitě je hříšná ztráta času se ji učit.

3. Žádná aranž není zmanipulovaná. Jsou-li kocouři např. na klíně, vlezli tam sami, i jeden na druhého. Stejně jako Oscar na Badyho, ten se k němu záhy tak tulil, že jsem černému psisku začala říkat "náhradní matek". Tím zůstává prakticky pořád, i když Ron už dávno seznal, že syn jeho péči nadále nepotřebuje ...

 

A opravdu poslední poznámečka: Hary a Ron na druhém fotu se tam taktéž aranžovali sami, takto ve svornosti (a Ron, ten dominantní, se tam uložil jako druhý), ačkoliv běžně na sebe tak trochu žárlí... No prosím... jakéhokoliv překvapení lze se i nadále dočkat.

 

Tak - podívejte se. Divte se, chcete-li, ptejte se :) -