joudaweb - časopis Čekanka

Jak jsem již v závěru tamtoho článku avizovala, v návaznosti na něj nabízím k přečtení další porci míchanice, tentokrát ale již ne z tak vzdálené historie, jako v tom předešlém, nemohu se ale vyhnout tomu, abych nejdříve v úvodu ještě jedno dávné významné výročí nepřipomenula...

 

********************

 

V září se slavilo v Kralicích nad Oslavou. Uplynulo totiž 400 let od posledního vydání Bible kralické, která má v historii českého národa i jeho jazyka významné místo. Byl to první překlad bible z původních řeckých textů do srozumitelné češtiny. Iniciátorem překladu byl Jan Blahoslav, biskup Jednoty bratrské, jejímž jedním z nejvýznamnějších členů byl také Jan Ámos Komenský, a právě v Kralicích kdysi stávala tvrz, která skrývala tajnou tiskárnu, a odtud její název Bible kralická. Blahoslavův překlad se stal velmi rychle přístupným i obyčejným lidem.

 

Bible je nejprodávanější knihou na světě, což znamená její nadčasovost a význam, hodnoty neměnné, které jsou stále živé a ovlivňují myšlení mnoha lidí různých národů světa, a nejen myšlení, také kulturu, vzdělanost, morálku a mentalitu, přestože se společnost stále vyvíjí a mění.

 

********************

 

Nemám dále v úmyslu uvádět nějaký statistický výčet událostí a výročí, spadajících do měsíce září. Spíše chci z nich vyhmátnout takové, o kterých si myslím, že budou všechny - nebo snad aspoň většinu, kdo tyto řádky budou číst, zajímat a někdo si možná i připomene a vzpomene, a třeba i trochu pobaví...

 

Nebudu zde uvádět pro náš národ tolik nešťastné události, ke kterým došlo v září 1938 a jejichž tragická "anabáze" a agonie trvala až do května 1945. Ostatně o ukončení toho všeho jsem se již v několika článcích zmiňovala - možná si vzpomenete, pokud jste je četli, pokud ne, snad při prohlížení stránek naší Čekanky na ně natrefíte.

 

Pouze okrajově, ale ne bez úmyslu, jsem se zmínila o těchto událostech, neboť na ně navazuje mé další připomenutí.

 

Fotografie v úvodu článku možná napověděla. Dne 3. září totiž uplynulo 65 let od úmrtí Edvarda Beneše, druhého československého prezidenta, v období německé okupace pak prezidenta v exilu a po jejím ukončení až do roku 1948 opět úřadujícího prezidenta. V průběhu druhé světové války byl hlavním představitelem československého odboje a významnou měrou se zasloužil o uznání československé exilové vlády v Londýně.

 

Všichni víme, jak to bylo po ukončení druhé světové války, jaká politická jednání probíhala a jak to všechno nakonec dopadlo tak, že pod nátlakem Klementa Gottwalda v únoru podepsal komunistický převrat v Československu, a aby nebyl nucen podepsat novou ústavu, na úřad prezidenta v červnu 1948 abdikoval a jeho nástupcem se poté stal Klement Gottwald.

 

Jeho pohřeb se stal celonárodní demonstrací, která na mnoha místech přerostla v demonstrace protikomunistické.

 

Hodnocení historického významu jeho osobnosti a politických jednání přísluší politikům a jistě více zajímá čtenáře-muže. A tak jsem se na jeho životní osud podívala i z čistě ženského hlediska a doufám, milé mé čtenářky, že to bude zajímavé i pro Vás. Jsem si vědoma, že o jeho životě se toho ví hodně, ale kdyby přece jen někdo nevěděl, tak připomínám...

 

Cherchez la femme - známé rčení, které v případě Edvarda Beneše platilo několikanásobně.

 

U příležitosti zvolení Edvarda Beneše prezidentem Československa v prosinci 1935 tehdy prohlásil spisovatel Karel Čapek mimo jiné něco v tom smyslu, že bez paní Hany Benešové bychom neměli našeho úspěšného Beneše.

 

Jeho žena, paní Hana, jak si ji občané naší země důvěrně pojmenovali, mu byla celoživotní oporou. Oběma dvěma, i když pocházeli z chudých poměrů, se podařilo díky jejich vrozené inteligenci, nadání, ctižádostivosti a pracovitosti postupně dosáhnout úspěchů v politice i ve společnosti. Z paní Hany se stala opravdová dáma, vždy elegantně oblékaná s vybraným chováním a stala se první opravdickou první dámou na Pražském hradě, když žena našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka ze zdravotních důvodů tuto roli plnit nemohla. Hana Benešová se při svých společenských povinnostech vždy chovala stejně pozorně ke všem hostům bez ohledu na jejich společenské postavení. Vždy se chovala diskrétně, svého muže, který nebyl zcela zdráv, všude doprovázela a byla velice oblíbená mezi lidmi, přímo ji zbožňovali. Byli téměř neustále spolu a postupem doby se smířili a vyrovnali s faktem, že jejich manželství zůstane bezdětné. Nakonec paní Hana svého muže přežila o více než 25 let, zemřela v prosinci 1974.

 

Ve svých pokladech jsem našla několik jejich fotografií, ale vybrala jsem jednu, která se vztahuje k mému dalšímu textu.

 

Cherchez la femme ještě jednou... Naopak...

 

Po Haně Benešové nastoupila na Pražský hrad v roli první dámy Marta Gottwaldová, obyčejná žena z lidu, kterou asi nenapadlo, co pro ni osud přichystal. Ta se tak toužila podobat Haně Benešové, že to někdy připomínalo žalostnou komedii. Nechávala si říkat "milostivá paní", neváhala nosit drahé kožešiny i v parném létě, oblékat se začala v salónu Hany Podolské, která byla označována za českou Coco Chanel a jejíž šaty nosily ženy, které měly ve společnosti vysoké postavení. Marta Gottwaldová si pořizovala stejné nebo podobné šaty, jenže postava i chování elegantní paní Hany bylo nesrovnatelné s jejími možnostmi a schopnostmi. Když se jí švadlena snažila její požadavky vymluvit, tak ji snad odbyla, že tomu nerozumí.

 

Kdysi se v našem regionu používalo rčení, nevím, možná by se dalo použít někdy i v současné době, že "je rozdíl mezi pánem robeným a pánem rozeným". A tento případ je skutečně důkazem pravdivosti rčení.

 

A právě na mé fotografii je paní Hana ve stejném modelu, který si nechala ušít i Marta Gottwaldová. Jak to vypadalo v konečném výsledku, nahlédněte na tento obrázek, který jsem na internetu objevila. http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-trendy-moda/148238/gottwaldova-se-chtela-podobat-benesove-marne.html.

 

********************

 

V září byly za kulturní památky České republiky vyhlášeny dva parníky, které již dlouhou dobu brázdí a brázdí vody řeky Vltavy, a to Vyšehrad 75 let a Vltava 73 let.

 

V dřívějších dobách bylo na Vltavě více parníků, které sloužily jednak pro praktickou přepravu cestujících, ale také jako výletní pro vyhlídkové plavby výletníků a návštěvníků Prahy. Po druhé světové válce jich však postupně ubývalo a nakonec zůstaly jen tyhle dva. Byly využívány jako výletní po Vltavě na trase z Prahy do Štěchovic.

 

Uvádím to zde proto, že je to taková moje malá srdcovka, vyvolávající vzpomínky. Na jednom z nich určitě, ale opravdu si nevzpomenu, který z těch dvou to byl, jsem se plavila s mojí maminkou v roce 1955 z Prahy k přehradní nádrži Štěchovice. O této plavbě, při níž jsme zažili docela zajímavé dobrodružství, jsem se zmiňovala v článku nazvaném V Praze spartakiádní.

 

A když už jsem se zastavila v Praze, připomenu také to, že v uplynulých zářijových dnech uplynulo 60 let od zprovoznění Letenského tunelu, který se stavěl čtyři roky. Také si jej pamatuji poprvé z tehdejší Prahy spartakiádní.

 

********************

 

Kromě výročí životních, výročí událostí jsem náhodou ve sdělovacích prostředcích zaregistrovala jedno profesní výročí osoby zejména z doby posledních dvaceti let hodně populární, a tak jsem si řekla, že proč se o něm nezmínit.

 

Málo je těch, kdo nezná Otu Černého, populární osobnost z obrazovky České televize. Vyslechla jsem v jednom ranním vysílání rozhovor, v němž vzpomínal, že uplynulo 40 let jeho působení v Československé, potažmo České televize, kde nejdéle působil v redakci sportu, ale po roce 1989 po dobu osmi let si od sportu odskočil a moderoval politické diskusní pořady Debata a Co týden dal - jistě si vzpomínáte, jak neděli co neděli v době okolo nedělního oběda jsme sledovali, co nového ve světě politiky a ekonomiky, a jak dál...

 

V onom rozhovoru se mimo jiné zmínil, že jeho profesní život v podstatě splnil všechny jeho představy i přání, až na jedno, které si sice předsevzal, ale nepodařilo se. V průběhu práce ve sportovním zpravodajství učinil hodně rozhovorů se zajímavými lidmi okolo sportu i sportovci, např. předsedou Mezinárodního olympijského výboru Samaranchem, tenistou Ivanem Lendlem, ale hodně si přál uskutečnit rozhovor s Martinou Navrátilovou, jenže, bohužel, nedošlo k němu, což považuje za rest, který jej moc mrzí.

 

********************

 

A když jsem se dostala ke sportu, tak musím ještě připomenout, že v září, i když letos to není výročí kulaté, shodou okolností ve stejný den 19. září 1922, se narodili Dana a Emil Zátopkovi. V letošním roce uplynulo 65 let od konání Olympijských her v Londýně, kde Emil Zátopek získal svou první zlatou medaili v běhu na 10 000 metrů. O čtyři roky později v Helsinkách potom zvítězil ve všech tří vytrvalostních tratích na 5 000 a 10 000 metrů i maratón a jeho žena přidala zlato za vítězství v hodu oštěpem.

 

Emil Zátopek, vyhlášen v roce 1997 nejlepším československým atletem 20. století, již od roku 2000 není mezi živými a jeho ostatky byly uloženy v tzv. Valašském Slavíně, což je čestné pohřebiště významných osobností, které se zasloužily o rozkvět a propagaci Valašska - spisovatelů, malířů, národopisných pracovníků, sběratelů písní a folkloru, hudebních skladatelů a také sportovců, v prostorách Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

 

Namátkou uvedu několik známých osobností, které zde odpočívají. Ze sportovců kromě Emila Zátopka také olympijský vítěz v hodu diskem Ludvík Daněk a olympijský vítěz ve skoku na lyžích Jiří Raška, ze spisovatelů Jan Karafiát, Marie Podešvová, herec František Hanus a další významné osobnosti našeho regionu.

 

Náhoda tomu chtěla, že před několika lety jsem s rodinou mého syna uskutečnila návštěvu rožnovského skanzenu - bylo to také právě v zářijových dnech - a v prostoru tamního amfiteátru byla nějaká slavnost, přišli jsme tam až někdy uprostřed jejího průběhu, takže nevím její důvod, ale jistě nějaká vzpomínková, byla tam přítomna také paní Dana Zátopková.

 

Možná někdo o ní ví, ale pro ty, kdo nevědí, přidám jednu zajímavůstku z jejich života. Kdysi se totiž hodně zastával názor, že v manželství ten, kdo je starší, by měl být vždy muž. Vzpomínám si, že kdysi dávno v nějaké knize o jejich životě jsem četla, že když Emilova maminka zjistila, že se oba narodili ve stejný den, tak ji v prvé řadě zajímalo, v kolik hodin se jeho budoucí žena narodila. A když se dověděla, že to bylo o nějakou hodinu později než Emil, tak si oddechla a s náramným uspokojením poznamenala, že "tak to je dobře, náš Emil je starší", a doplnila hodinu, kdy se narodil.

 

Ono ten předsudek přetrvával dost dlouho, vzpomínám si, že i můj otec zastával takový názor a vždy říkával, že by se nikdy neoženil se ženou, byť by byla o hodinu starší. A dost se polekal, když při seznámení s mojí maminkou nejdříve zjistil, že jsou narozeni ve stejném roce - jenže si neuvědomil, že jeho datum narození spadalo hned na začátek ledna, takže jeho náskok byl více než půlroční, a když to teda zjistil, tak si, jak občas poznamenal, tenkrát dost oddechl.

 

Dnes je již vše jinak a nějaký rok, dva, pět let a někdy i více věkového rozdílu, kdy je žena starší, se vůbec nebere v potaz, jsou přece jiná hlediska vzájemné přitažlivosti - a těch několik extrémů v naší společnosti? Říká se, že každý si vzal, co se mu líbilo...

 

********************

 

Měla jsem pravdu v předcházejícím článku, když jsem poznamenala, že není jisté, jestli vše, co mám v úmyslu a na srdci, se vejde pouze do jednoho článku. Nevešlo...

 

Takže snad i tím třetím, a slibuji, že posledním článkem o měsíci září, se mi podaří přidat ještě pár zajímavých informací.

 

Takže na přečtenou příště...