joudaweb - časopis Čekanka

Recyklování různorodých starých pořadů, filmy lehké a ještě lehčí, zábavné pořady, které nebyly dostatečně inspirující ani v čase svých premiér. Bohužel výjimkou nejsou ani programy televize veřejnoprávní. Z té letní hlušiny však letos přece jen zasvítila perla.

Francouzský snímek režiséra Roberta Bressona – Deník venkovského faráře. Černobílý film z roku 1951 zprostředkovávající zdánlivě neradostný osud jednoho mladého nemocného kněze v jakési francouzské vsi. Nehrdinský hrdina spravuje svoji farnost, setkává se s lidmi chudými i bohatými, s lidmi hříšnými i s těmi ještě hříšnějšími. Sám o sobě často pochybuje a trápí se pro své neúspěchy v pastoraci. Bresson vytváří dokonalou atmosféru zapadlé blátivé šedé vesnice. Ve filmu často prší, slunce je uvězněno za mraky. Herci jsou neznámí a v rolích naprosto uvěřitelní. Z drobných epizod se skládá životní cesta člověka milujícího lidi i Boha. Celý snímek končí smrtí kněze a jeho posledními slovy: „Všechno je milost“.

Film běžel někdy okolo půlnoci a dík tomu jsem měl výhodu, poněvadž jsem ho mohl soustředěně sledovat. Když skončil, ještě jsem o něm chvíli uvažoval, a pak jsem se prostředníčkem klepl do hlavy. Tu knihu, podle které byl natočen, mám přece v knihovně! Teď je nejlepší čas si ji přečíst. Hned druhý den jsem začal tuto myšlenku uskutečňovat. Bernanosův román v překladu bratří Čepů jsem zhltl za tři dny.

Mladý kněz začíná pracovat v malé zapadlé vesnici a rozhodne se, že bude činit o svém životě jakési zápisky. Na své cestě potkává sedláky, čeledíny, drobné obchodníčky, hospodyně, vesnické děti i honoraci ze zámečku. V jednání s lidmi je dosti nezkušený a těžce hledá přístup k jejich srdcím. Trápí ho chatrné zdraví. Sužují ho i bolesti žaludku a proto často podoben Ježíši požívá jen chléb máčený ve víně. Přes jakousi pociťovanou nedostatečnost své vlastní víry dokáže v mezních okamžicích přinášet útěchu nemocným duším. Jeho choroba se postupně zhoršuje a když konečně navštíví lékaře, dozví se tragickou diagnozu - rakovina v pokročilém stádiu.

Umírá u svého dobrého přítele. Ten sice před časem zběhl z kněžské dráhy, ale umírajícímu dává na jeho přání rozhřešení a on opouští tento svět.

Když porovnávám film a knihu, je kniha více emocionální, čtenář soucítí s hrdinou. Film je trochu chladnější, ale je to spíše asketickým stylem R. Bressona. Jinak se mi ale jeví jako jedna z nejlepších adaptací literární předlohy ve filmu.

Na závěr bych chtěl říct; že doporučuji čtenářům i čtenářkám Čekanky knihu i film. A když se nenecháte odradit zdánlivou nesnadností a nezábavností obou, budete možná odměněni nevšedním zážitkem.