joudaweb - časopis Čekanka

Taktak jej stíhám zveřejnit, říjen právě skončil, ale nevadí, máme alespoň příležitost se zároveň podívat zpět, jak to s tím deštěm a vůbec celým říjnem bylo... Zavzpomínat, zamyslit se, zhodnotit...

 

Měsíc říjen - nejbarevnější měsíc roku, párkrát jsem ve svých článcích zmínila, jak mám všechny barvy podzimu ráda. Teplé počasí definitivně končí a příroda se pomalu připravuje na zimu. A když přiletí hejna havranů - většinou říkáme nesprávně hejna vran, kteří u nás přežívají zimu, aby se pak po jejím ukončení vrátili zpět kdesi do lesů na Ukrajině a v Polsku, tak to je již neklamné znamení jejího postupného nástupu.

 

 

Ten déšť si v letošním říjnu teda moc nezapleskal, i když, pravda, občas ano, někde se vyskytly dokonce i bouřky, což je sice nebývalé, ale příroda si může občas leccos nějaký výstřelek dovolit. Zažili jsme přece v průběhu let pár bouřek i v lednu, současně se sněhovou vánicí.

 

Navzdory těmto pár excesům se říjen vydařil, v uplynulých dvou týdnech jsme měli nefalšované pravé babí léto, kdy padaly i teplotní rekordy. Nemám přesně spočítáno, kolik dnů bylo slunečných a nocí hvězdnatých, ale bylo jich dost. Snad jste postřehli fotografii v úvodu článku. To jsem pořídila obrázek úplňku Měsíce nad naším městem, jak nám svítil do oken před asi dvěma týdny.

 

Jak jsme ten letošní říjen prožívali? Tak především ze všech masmédií jsme slyšeli především dvě slova - předčasné volby. Komentáře, besedy, atd. atd.

 

A vrcholem a ukončením toho všeho byl minulý - tzv. volební týden. Vyšlo to jako kdyby symbolicky. Ten minulý, ukončený volbami, kdy bychom se měli dívat do budoucnosti, jakým směrem se bude naše země ubírat, tak hned nato prožíváme poslední říjnový, tzv. dušičkový týden, kdy se pro změnu díváme zpět, vzpomínáme naše blízké, kteří již nejsou mezi námi a veškeré to vzpomínání vyvrcholí dnem Památky zesnulých 2. listopadu.

 

V těchto dnech se tedy více zamýšlíme nad svým životem a nad jeho koncem, nad pomíjivostí všeho, že nic netrvá navěky. Nedá mi to nepřipomenout citát, možná jej budete také znát, který máme možnost vídat na místech posledního odpočinku - To, co jste nyní Vy, byli jsme i my. Co jsme nyní my, budete i Vy. Kdysi jsem se v nějaké knize setkala i s myšlenkou či názorem, že jak málo znamená ten počet let, po které žijeme, oproti době, po kterou již mezi živými nejsme. Je to tak...

 

Na rozhraní obou těchto týdnů jsme si 28. října připomněli jeden z nejvýznamnějších státních svátků, Den vzniku samostatného Československa, společného státu Čechů a Slováků, státu, který ale již více než dvacet let neexistuje. Letošní oslavy byly o to významnější, že od doby vzniku Československa uplynulo devadesát pět let. Jako státní svátek jej uznáváme pouze u nás, Slovensko jej ze seznamu státních svátků vyřadilo, je tam uznáván pouze jako památný den.

 

Tento den v roce 1918 byl zásadním momentem při obnovení české státnosti. Významné osobnosti, zejména T. G. Masaryk, musely dlouhou dobu usilovně bojovat o získání samostatnosti. 28. říjen - to není jen formální oslava, jak jsem již výše zmínila, vzniku již neexistujícího státu. Naše země - Česká republika je částí zaniklé Československé republiky. A když jsme v zahraničí, tak tam v tom mají všichni jasno - když se řekne Česká republika nebo v současné době tak hojně používané Česko, tak nejčastější replika je - ach, už vím, Československo.

 

A první léta samostatného státu - tzv. první republika, vždyť všichni známe onen výrok - to bylo za první republiky. Byla to doba, kdy všichni byli hrdi na svoji zemi. My si dnes na nějakou vzájemnost vzpomeneme snad jen v případě, když naši hokejisté získají titul mistrů světa, tenisté Davisův pohár, a další úspěchy, nejčastěji ty sportovní. Jedno se nám ale nedá upřít - těch významných osobností na to, jak malá země jsme, máme ve všech oblastech života hodně.

 

Jako jeden příklad z mnoha uvedu právě příhodně jednu z nich - v těchto dnech uplynulo 100 let, kdy se narodil Otto Wichterle, světově proslulý vědec, akademik, vynálezce kontaktních čoček a silonu. Dnes již oba vynálezy bereme jako samozřejmost. Kontaktní čočky jsou dnes pro mnohé plnohodnotnou náhradou za brýle nebo v některých případech jako doplněk k nošení brýlí. A ten silon? Dovedeme si představit život bez silonek? Jistě ne. Do společnosti i na pracovní jednání to bez silonek prostě nejde. Naše silonky nemají v Evropě konkurenci a dodnes konkurují úspěšně americkým nylonkám.

 

A další významná osobnost - Věra Čáslavská. Dne 31. října uplynulo 45 let od doby, kdy po ukončení Letních olympijských her v Mexiku přijali všichni čtyři hlavní představitelé našeho státu úspěšné olympioniky na Pražském hradě a právě ona jim věnovala zlaté repliky všech čtyř zlatých olympijských medailí, které na olympiádě vybojovala. Bylo to právě v době padesátého výročí vzniku Československa a v době tolik vyhrocené po srpnové invazi spojeneckých vojsk, a její postoj k politické situaci v naší zemi poznamenal její další život až do listopadu 1989, kdy se jí sice začalo blýskat na lepší časy, jenže... V současné době ji však již znovu můžeme při různých příležitostech vídat. Čas ale, bohužel, nelze vrátit...

 

Kolik našich lidí se uplatnilo v zahraničí - za všechny připomenu rodáka z Ostravy MUDr. Bohdana Pomahače, plastického chirurga, žijícího v USA, který se zabývá rekonstrukční plastickou chirurgií - v podstatě stál u jejího zrodu, a o němž se říká, že je to muž, který navrací lidem tváře.

 

A mohla bych pokračovat dále a dále...

 

Blíží se závěr mého článku, takže něco pro odlehčení. Poslední říjnový den - to je svátek Halloween - další ze zahraničních fenoménů, který proniká do naší země a jehož tradičním znakem jsou vydlabané dýně se svíčkou uvnitř. Zájem Čechů o tento svátek roste, to vyřezávání dýní se stává zábavou pro celou rodinu, i různé halloweenské průvody a různé zábavné akce se někde konaly. No, my jsme zase kdysi ty svíčky mívali v lampionech a chodili s nimi v průvodech - jenže to jsme tenkrát Halloween ještě neznali...

 

Doufám, že můj dnešní článek je k přečtení i k případnému zamyšlení. Chtěla jsem v něm postihnout všechno možné, z různých pohledů, něco se mi možná podařilo, hodně mých dalších myšlenek se do něj nevešlo...

 

Na úplný závěr chci ještě znovu připomenout, jak jsem se již ve více článcích zmiňovala o lidové moudrosti, přenášené a uchovávané z generace na generaci prostřednictvím různých přísloví a rčení. Tak např. jedno z nich zní "Lež má krátké nohy...". Jenže to ještě není všechno, protože na ně by mohlo navázat klidně další, které to první volně doplňuje...

 

Tak zase někdy příště na přečtenou.