joudaweb - časopis Čekanka

V předcházejícím článku jsem se okrajově zmínila o příletu havranů na naše území odněkud z lesů v severovýchodních a severních oblastech od naší země, z Ukrajiny, Polska, Běloruska a možná i z Ruska, k přezimování, což je vždy jedním z neklamných znamení definitivního ukončení teplého počasí a postupného příchodu zimního období - a dosti podstatným.

 

I když jejich přílet se s nastupujícím podzimem dá očekávat, tak mě přesto vždy překvapí, když najednou jednoho rána uslyším mohutný povyk - krákorání, šustění křídel a hlasité štěbetání... To právě přiletěli! Sice říkáme nesprávně "vrány již jsou tady", ale jsou to havrani.

 

A od tohoto dne se pak každodenně opakuje stejný scénář. Nevím, jak je to někde jinde, ale v místě mého bydliště každoročně již dlouhá léta každodenně to mají někde ve svých hlavách nebo myšlení nastaveno tak, že pravidelně okolo šesté hodiny ranní po nočním pobytu někde v lese v okolí našeho města přilétají do městských parků a různých jiných míst za potravou, aby se zase odpoledne okolo půl čtvrté začali vracet zpět k přenocování.

 

Při přeletu nad domy se cestou zastaví na stromech, mimochodem i na těch pod mými okny, jejichž fotografii jsem vložila do předcházejícího článku, na anténách vysokých domů i na ostatních stromech v okolí, a vypadá to potom tak, že jsou stromy jimi obsypány tak, jako když jsou v době mimořádné úrody ovocné stromy obsypány ovocem. Vždy chvíli posedí a pak se zvednou a letí dál, někteří zůstanou po celý den a pohybují se v blízkém okolí.

 

Proč o tom tak sáhodlouze píši. Je zajímavé, že ten každodenní čas příletu a odletu je pravidelně po celá léta úplně shodný a mohli bychom si - řečeno obrazně - podle nich klidně nařídit přesný čas. Bez navigace, bez hodinek, vše mají v hlavě a nezmýlí se...

 

Jejich přílet i odlet trvá po etapách ve velkých hejnech vždy několik minut - deset až patnáct, a někdy jich lítá všude okolo tolik, že to vypadá jako v Hitchcockově filmu. A někteří jsou tak velcí, že bych se ani nedivila, kdyby si troufli klofnout i do člověka.

 

Jednou jsem se docela dost polekala. To jsem ležela u nás v městské nemocnici, v jejímž objektu je hodně vysokých vzrostlých stromů, a jak už to bývá, člověk má plno starostí, jak všechno dopadne, a tak jsem jednou v koupelně - zamyšlená - mimoděk pohlédla do okna a na větvi v těsné blízkosti okna jich sedělo několik a s těmi dlouhými zobáky vypadali přímo strašidelně a zrovna ten největší z nich - vypadalo to tak, jako kdyby mě sledoval. Bylo to jen mé zdání, protože mě dovnitř místnosti skrze sklo vidět nemohl. Mimochodem - bylo to právě před téměř 30 lety někdy v těchto dnech, protože právě 7. listopadu, což je dnešní datum, jsem tehdy z nemocnice po dlouhé anabázi se vrátila domů. V souvislosti s mým úspěšným návratem jsem si tenkrát s úsměvem zaparodovala, že "rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři".

 

Ostatně před několika lety, nevím již přesně, kdy to bylo, byla mimořádně silná zima a měli proto problém najít si stravu, tak proběhla i v místních novinách informace o tom, aby si lidé dávali pozor, že se neváhají přiblížit úplně k domům a jako příklad uvedli dokonce i případ, že se jednomu podařilo vytrhnout z ruky rohlík dítěti sedícímu v kočárku. Byl prý to jen moment... To si nevymýšlím, opravdu jsem to četla - jak se říká - "na mou duši, na psí uši".

 

Také mně se jednou přihodilo, že jsem nechala na balkóně hrnec s jablkovým kompotem jen přikrytý pokličkou bez nějakého dalšího zabezpečení a odpoledne při návratu domů byla poklička odsunuta a toho kompotu zůstalo na dně. A ještě jednu vzpomínku mám na jejich řádění. To jsem jednou po nějakém větším rodinném setkání nepředloženě nechala sáček s kuřecími kostmi a různými odpadky opět na balkóně s tím, že jej ráno odnesu do popelnice. Samozřejmě jsem na něj zapomněla a odpoledne, když jsem se vrátila, byl na balkóně zmatek - rozházené zbytky kostí, a toho trusu co tam zanechali... Dalo mi potom dost práce dát vše do pořádku.

 

Také se vyhýbám chůzi pod stromy, když spíš slyším, než vidím, že tam nějaký sedí. Párkrát se mi také stalo, že jsem musela prát čepici - i vlasy jsem si jednou musela, jak nejrychleji to bylo možné, umýt. Stane se...

 

Odhaduje se, že každoročně přezimuje v naší zemi přibližně dva až čtyři milióny jedinců. Nevím, jak je to jinde, ale podle toho množství, které létá jen okolo mých oken, tak se tomu počtu docela věřím. Kromě těch přezimovávajících u nás hodně také trvale hnízdí a vždy na jaře zakládají rodiny. Mělo by jich být okolo 5 000 párů.

 

V srpnu jsem se po vzoru lovců blesků snažila také nějaký nafotit. Nepodařilo se... A tak jsem se v posledních dnech pokusila vyfotit letící hejna havranů. Docela se povedlo...

 

Sice se mi jich do objektivu nepodařilo zachytit, jak bych chtěla, protože jejich přelety jsou hodně rychlé a taktak jsem vždy stačila fotoaparát nasměrovat. Pár se mi jich podařilo pořídit - tak si to myslím - docela pěkných, tak se podívejte. Zajímavé je to hejno - sice trochu výše nad obzorem, ale ten útvar, jaký na nebi ptáci vytvořili, mě zaujal. Bylo to sice v době odletu havranů do svých nocovišť, jenže si nejsem jistá, jestli ten útvar je zrovna havraní, možná to jsou divoké husy - podívala jsem se do wikipedie a ten obrázek odpovídá jejich způsobu letu.

 

Takže takové pohledy, jako na fotografiích, vidím každodenně od doby jejich příletu až po definitivní odlet kamsi do hlubokých lesů na severu a severovýchodě od našeho území, kde zase přečkají léto, aby se vrátili na zimu znovu zpět k nám.

 

Z hlediska zoologického patří havrani do čeledi krkavcovitých a do společného rodu spolu s vránami, krkavci a kavkami. Když o nich ale mluvíme, tak je nerozlišujeme a máme je všechny za vrány. Nevím, jestli bych rozlišila krkavce, snad podle velikosti, ani si neuvědomuji, že bych někdy nějakého viděla. A vrány, tak ty se pomalu stávají ohroženým druhem. Na rozdíl od havranů nežijí v hejnech a vyhýbají se člověku a uvnitř měst se vůbec nevyskytují.

 

Sice se na havrany někdy zlobíme, že jsou všude, ale oni nám v podstatě pomáhají při hledání potravy likvidovat naše lidské odpadky. A že jich je čím dál víc... - myslím těch odpadků.

 

Nevím, jestli také kavky, ale krkavci, havrani i vrány se kromě svého výskytu v přírodě stali s ohledem na léty prověřenou a z generace na generaci se přenášející lidovou moudrost i do literatury a výtvarného umění, a také do filmu a televizních seriálů. V minulosti byli havrani považováni za symbol smůly, podle pověry mohou havrani svým krákáním předpovědět dokonce blížící se smrt. Na rozdíl od havranů je pověra o vránách o mnoho příjemnější - nosí přece děti...

 

A dělí se o to spolu s čápy. Čápi chlapce, vrány holčičky... Důkaz o tom můžeme vidět i na jednom obrázku našeho malíře Josefa Lady. Božena Němcová zase napsala pohádku Sedmero krkavců. Nesmím zapomenout na Rumburaka z televizního seriálu Arabela, a našly by se další.

 

A těch rčení o vránách a havranech - že vrána k vráně sedá, že je někdo bílá vrána, že má někdo vlasy černé jako havran a nesmím zapomenout na píseň Pár havraních copánků, a našly by se další a další.

 

Ono je vůbec zajímavé, kolik zvířecích vlastností se ve rčeních promítá do hodnocení lidského konání a povahových vlastností lidí. O tom by bylo povídání na další článek.

 

Veršem našeho básníka Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny za literaturu, jsem článek začala, veršem svůj dnešní článek také ukončím.

 

Veršem z baladické poemy Edgara Allana Poea Havran, v níž muž truchlí nad ztrátou milované ženy a při rozjímání a vzpomínání na ni a úvaze, zda se s ní ještě někdy setká a uvidí ji, mu havran sedící na parapetu okna jeho pokoje tvrdošíjně skřehoce stále své stejné "již nikdy více" - "never more".